1) Nejstarší čitelné a rozluštitelné zápisy se dochovaly z doby před cca 450-500 lety z okolí místa zvaného Satanica. Tehdy se jednalo o první školu na influviánském území, která pochopitelně jako všechny dávné školy patřila k přidruženému klášteru. Dochovaly se primárně ódy na bohy, popis jejich idealizovaného vzhledu, vlastností a atributů. Vše nejčastěji v poměrně jednoduchých rýmovačkách psaných lingvou antikvou (předchůdkyní lingvy morty), které sloužily zřejmě jako materiál, na kterém se žáci učili psát. Nejznámější a nejčastěji opisovaná z takových básní byla Andreida popisující pouť kováře Andreje do pouště, aby nalezl ten správný kov, ze kterého by ukoval Slunce. Velmi prazvláštním úkazem, se kterým si historici nevědí rady, jsou různé přeškrtané a přepisované rýmy pravděpodobně ještě z mnohem staršího období. Většina z toho je nečitelná, a tak se mohou historici jen dohadovat, zatím se přiklánějí ke dvěma možnostem: Buďto byli obyvatelé kláštera velice chudí a museli recyklovat starý popsaný pergamen, nebo se snažily skrýt nějaké prastaré tajemství svého řádu. Že by však Satanica měla nějaké tajemství, nikdy žádný historik neodhalil, a tak zhruba před 90 lety zkoumání v té oblasti ustalo.
2) Kolem roku 1000 byl pravděpodobně klášter v Satanice rozpuštěn, neboť z novější doby již nenacházíme žádné zápisy s tím místem spojené. Klášter stál poměrně opuštěn v lesích, což bylo nepraktické pro měšťanstvo, které chtělo vzdělávat své děti, a tak se školy přesunuly blíž k městům. Kláštery tímto přišly o jednu ze svých důležitých funkcí, a proto se jim již více nedostávalo podpory panovníků. Pokud tedy nenašly nové sponzory, došlo k jejich rušení. Městské školy, kam se přesunulo centrum vzdělanosti, ovšem považovaly rozvoj krásné literatury za ztrátu času, a tak je básní dochováno jen minimum. Zachovaly se ovšem četné ručně sepsané učebnicové úryvky, cosi na způsob skript a spousta vědeckých článků zejména o medicíně tehdejší doby. Psalo se jak lingvou antikvou, tak staroinfluviánštinou, která do té doby byla především vesnickým neoficiálním jazykem. Vrcholem této éry bylo založení první univerzity v Cemetriu/Hřbitníku v roce 1166. Nejhodnotnějšími spisy z té doby jsou Těloprava surgalská (anatomická skripta z první merské nemocnice v Surgalu) a Abeceda Zoskijská (úryvek nalezený na místě bývalé školy poblíž již zaniklé vesnice Zos Kia, jedná se o text popisující uspořádání, tvar a funkci písmen). Ze samotné univerzity se pak dochovaly zejména provozní lejstra se jmény a mzdami tehdejších prvních učitelů.
3) Poté, co se školy přesunuly do měst, začali se k městům stahovat i různí řemeslníci, lovci, alchymisti, bylinkáři a umělci, kteří do té doby žili převážně na venkově. Ve městech toto míchání kultur vzbudilo ohromný zájem o zkoumání světa, a tak se začaly podnikat výpravy do neprobádaných pouštních oblastí. Začaly vznikat první cestopisy, obnovily se básně, zejména opěvující krásy přírody, ale již se nám dochovaly i první zlomky popisující lidi a bytosti s magickou mocí. Nejstarší dochované recepty na lektvary, runové abecedy, zápisy slunečních symbolů a teorie o božském vlivu na magii pocházejí právě z této doby (cca 1087-1150).
4) Původní zlatá literatura: Z roku 1090 se dochoval cestopis nesoucí název "O putování do krajin se zlatým pískem a líčení světa bezříčního." Kdo cestopis napsal, se nedochovalo, avšak autor nám přinesl zevrubný popis exluviánské kultury. Tehdejší kočovné kmeny podle autora cestopisu znali písmo podobné runám, avšak zapisovali tím jen věci praktické - např. recepty alchymistických výtvorů nebo údaje o narození a smrti v komunitě. Veškeré básně, písně a legendy se předávaly jen v rámci orální kultury, a tak se kmen od kmene lišily. Podle cestopisu však měly vždy stejný základ. Ideálem krásy byla snědá žena, jejíž pleť kontrastovala v různých výjevech s horami zlata a žhnoucím sluncem. Příběhově legendy prý přínosné příliš nebyly a význam měly primárně symbolický, neboť většinu z nich zabíral zkrátka jen popis, v jakých šatech a špercích byla žena oblečena a v jakém prostředí se nacházela. Před zhruba 150 lety se mortikalský profesor exfluvianistiky Socollus pokusil o výklad takových dochovaných legend, přičemž přišel s převratnou myšlenkou, že hlavním dějem je pozorování té ženy (byť nikde není explicitně řečeno, že někdo ženu sleduje, ale celý její popis lze přirovnat právě ke sledování). Přirovnal ji k životu a legendy si vyložil jako sledování toho, jak život utíká a končí. Tuto svou tezi podložil několika dochovanými konci takových legend, které se vždy sbíhají v jednom bodě: velmi krvavém úmrtí oné mladé ženy. Jiní učenci se s profesorem Socollem hádali, že výjev je více éterický, magický a smrt hraje díky rudé krvi roli jen jako prostředník uvádějící na scénu novou barvu.
5) Stará zlatá literatura: Přibližně do roku 1200 se v influviánském území psaly celé povídky inspirované objevy z exfluviánských výprav. Na rozdíl od původních legend měly často děje, velmi přízemní a obsahovaly obvyklé zápletky o lásce, zradě, nevěře, ale po vzoru legend bylo vše zasazeno do zlaté barvy a směřovalo ke krvavému konci. Těchto povídek je zachováno poměrně hodně a z různých zdrojů, ale většina nenese výraznější uměleckou hodnotu. Historici na nich oceňují především tehdejší pobláznění zlatou barvou. Předpokládají také, že díky výrazné roli Slunce v exfluviánských legendách byla tato éra vrcholem Andrejova kultu na influviánském území. Stavělo se nejvíce jeho svatyň, dokonce v horách, kde reálně nikdo nebydlel, a z města Gasu se začaly dokonce šířit pověsti o tom, že poté, co Andrej ukoval Slunce, ukryl svou kovadlinu právě do základů města. Tuto éru ukončily dva faktory:
I) Šířící se pověsti o Andrejovi vyburcovaly kněží, kteří zasvětili svůj život jiným bohům, aby sepsali skutky i ostatních bohů, a tak se literární trh náhle zaplavil náboženskými texty
II) Na scénu přišla první žena, která kdy nesla titul vědkyně (alespoň dle dochovaných pramenů). V roce 1185 dokončila studia na tehdejší nové univerzitě první žena Haria Diomira, jejíž jméno brzy proniklo do povědomí široké veřejnosti. Zabývala se především kameny a kovy a jejich magickým spojením s okolní přírodou. Jméno po ní pak například získala tehdejší těžební osada (dříve známá jako Malý Lom), ve které Diomira prováděla svůj výzkum až do své smrti v roce 1227. Starou zlatou éru literatury ovšem neukončila svým výzkumem kamenů, nýbrž svou interpretací starých exfluviánských legend z pohledu vědce zabývajícího se magickým významem kamenů a kovů (včetně zlata). Ve své knize Zlato a Zvrácenost se zabývá především rozborem smrti oné idealizované snědé ženy. Všímá si míst, kdy je jí přibíjeno nebo připalováno zlato na tělo, a všímá si volby slov, kdy má ženě sloužit přibité zlato "jako peří, jako letky, jako šestý zvířecí smysl, jako drápy, jako šupiny" a v jednom případě i "jako zobák". Vyvozuje z toho, že cílem exfluviánů proto tehdy nebylo vymyslet svůdnou metaforu pro umírající život ani hrát si s barvami, ale sestrojit jakousi novou bytost, která by se stala prostředníkem mezi nimi a Andrejem.
I) Šířící se pověsti o Andrejovi vyburcovaly kněží, kteří zasvětili svůj život jiným bohům, aby sepsali skutky i ostatních bohů, a tak se literární trh náhle zaplavil náboženskými texty
II) Na scénu přišla první žena, která kdy nesla titul vědkyně (alespoň dle dochovaných pramenů). V roce 1185 dokončila studia na tehdejší nové univerzitě první žena Haria Diomira, jejíž jméno brzy proniklo do povědomí široké veřejnosti. Zabývala se především kameny a kovy a jejich magickým spojením s okolní přírodou. Jméno po ní pak například získala tehdejší těžební osada (dříve známá jako Malý Lom), ve které Diomira prováděla svůj výzkum až do své smrti v roce 1227. Starou zlatou éru literatury ovšem neukončila svým výzkumem kamenů, nýbrž svou interpretací starých exfluviánských legend z pohledu vědce zabývajícího se magickým významem kamenů a kovů (včetně zlata). Ve své knize Zlato a Zvrácenost se zabývá především rozborem smrti oné idealizované snědé ženy. Všímá si míst, kdy je jí přibíjeno nebo připalováno zlato na tělo, a všímá si volby slov, kdy má ženě sloužit přibité zlato "jako peří, jako letky, jako šestý zvířecí smysl, jako drápy, jako šupiny" a v jednom případě i "jako zobák". Vyvozuje z toho, že cílem exfluviánů proto tehdy nebylo vymyslet svůdnou metaforu pro umírající život ani hrát si s barvami, ale sestrojit jakousi novou bytost, která by se stala prostředníkem mezi nimi a Andrejem.
6) Se smrtí Diomiry v roce 1227, která byla velmi zpopularizovaná kvůli ohromně bohatému a svátečnímu pohřbu v Malém Lomu, se roztrhl pytel se spisy o magických tvorech. Kniha Zlato a Zvrácenost se stala základem pro to, jak mladí spisovatelé začali vnímat tvory kolem sebe, ale i sami sebe a možnosti svého těla. Objevily se tak knihy jako Démoni a Diamanty, Moc Mantikor či Království Kostěje nesmrtelného.
7) Kolem roku 1300 začala být pálivou otázkou národní hrdost.
Historická vskuvka: Do roku 900 se příliš neřešily hranice a správu nad influviánským územím si rozdělily především dva významné rody: Wittenburkové a Sudvojové. Potomci Wittenburků nakonec založili Merské království, nejstarší na influviánském území, a Sudvojové založili Svatou říši. Až po válce v letech 990-995, kdy se o moc začali prát Iscariotští, vzniklo třetí samosprávné území, tehdy ještě bez uznanéhu statusu království: Res Publica Morticalis. Iscariotští ovšem nikdy své ambice neskrývali a výstavbou první univerzity upevnili svou moc. Bohatstvím, vědou i kulturou začali převyšovat ostatní národy. S vystavěním univerzity také odvrhli starou lingvu antikvu a přijali lingvu mortu, modernizovanou řeč svých předků. Poté, co tak učinili, odvrhli všechny okolní státy zcela jakékoliv kořeny lingvy antikvy a přijaly za jediný oficiální jazyk tehdejší staroinfluviánštinu, která si svou modernizací prošla v roce 1250 s výstavbou Krásnohradské univerzity.
Historická vskuvka: Do roku 900 se příliš neřešily hranice a správu nad influviánským územím si rozdělily především dva významné rody: Wittenburkové a Sudvojové. Potomci Wittenburků nakonec založili Merské království, nejstarší na influviánském území, a Sudvojové založili Svatou říši. Až po válce v letech 990-995, kdy se o moc začali prát Iscariotští, vzniklo třetí samosprávné území, tehdy ještě bez uznanéhu statusu království: Res Publica Morticalis. Iscariotští ovšem nikdy své ambice neskrývali a výstavbou první univerzity upevnili svou moc. Bohatstvím, vědou i kulturou začali převyšovat ostatní národy. S vystavěním univerzity také odvrhli starou lingvu antikvu a přijali lingvu mortu, modernizovanou řeč svých předků. Poté, co tak učinili, odvrhli všechny okolní státy zcela jakékoliv kořeny lingvy antikvy a přijaly za jediný oficiální jazyk tehdejší staroinfluviánštinu, která si svou modernizací prošla v roce 1250 s výstavbou Krásnohradské univerzity.
Sagedar byl autonomní oblastí zhruba od roku 870. Jedna ze satanikánských rýmovaček popisuje, jak v tom roce Svantakon Sudvoj dává sagedarské území darem nějakému Gastu z Rade. Jiné prameny však o tomto člověku nemluví, místo jménem Rade je neznámé a první rod vládnoucí Sagedaru se také nedochoval. Není přesně známo, kdy se Sagedar stal královstvím, ovšem určitě to bylo před Mortikalou, neboť jeden ze spisů z doby založení Hřbitnické univerzity jasně praví: "Když už i Sagedar uzurpoval korunu, proč by nám měla být odepírána?" Bohužel prvním sagedarským králem, o kterém máme dochované písemné prameny, byl až Rutaniel I., první panovník z jiného než původního vládnoucího rodu, dokonce s mortikalským původem. Na trůn nastoupil pravděpodobně po sňatku s dědičkou tehdejšího sagedarského vládnoucího rodu, který vymřel po meči, ale ani o ní toho není příliš známo, snad jen to, že Rutaniel ji v soukromé korespondenci oslovoval Lizzy.
Od roku 1300 však máme více než přesné záznamy o tom, kdo kdy panoval a jak se u toho choval, neboť literatura svou pozornost stočila právě na vlastenecké problémy a národní cítění, výjimkou tak nebyly ani různé anekdoty psané na královské rodiny a šlechtické rody, a od roku 1320 začaly influviánský svět dobývat manifesty různých náboženských sekt, politických sdružení a čehosi, co by předcházelo politickým stranám, kdyby tehdy byly povolené. Stále více lidí se začínalo zajímat o chod státu a svatyň.
8) Jelikož se život začal orientovat velice politicky, vznikaly mimo jiné i kulty významných šlechtických osob. V roce 1340 se začal formovat kult kolem nejstarší merské princezny Debory, která měla zdědit merský trůn a stát se první ženskou suverénní panovnicí, zatímco její sestra Agnes se měla provdat do Mortikaly za syna tehdejšího signastora. Debořin zájem byl však více magický než politický. Nikdo neví, co přesně po odstěhování na jih Merského království do zámečku známého pod jménem Závoj praktikovala, ale podle dochovaných dopisů jejího dvorního alchymisty a deníku princezny Agnes se začala obklopovat zejména muži, kteří ji měli zasvětit do černokněžnických rituálů. Podle alchymisty se jednalo o Anežčiny kněží, neboť černá barva, smutek, tajnůstkaření, sny a černá magie byly spojené zejména s Anežkou. Podle Agnes se však jednalo o Azrimovy kněží, kteří Deboru naočkovali vírou ve vnitřní monstrum. Agnesin deník také zmiňuje, že sama Debora si rovněž psala deník, ale ten nikdy nalezen nebyl, respektive objevilo se hned několik různých zlomků textů, které různí učenci prohlašovali za Debořin deník, ale všechny působí jako podvrhy, kterými učenci akorát chtěli získat pozornost a podpořit svou verzi příběhu. A příběhů se vskutku začalo vyprávět nespočet. Debora totiž jednoho dne beze stopy zmizela. Závoj zůstal zcela opuštěný. Po mužích, kteří prokazatelně Závoj navštěvovali a možná na něm i bydleli, se slehla zem. Zámecká stráž podle svých výpovědí našla v Závoji jen spoustu černých svící, stěny pokryté symboly, kterým nerozuměli, a podlahu propadlou až do hloubky podvodních vod. Později se ukázalo, že se jedná o pramen nejchladnější merské řeky Lokymy, která už si dříve svými chladnými a divokými peřejemi vyžádala desítky životů. Podle historiků Debora tragicky zahynula, když se pod ní a jejími partnery vlivem špatné konstrukce propadla podlaha Závoje. Jejich hlasy byly však překřičeny veškerými bájemi, které Závoj opředly a podle kterých se Debora buďto proměnila na nějaké vodní monstrum, nebo zahynula při temném rituálu, který podlahu Závoje zlikvidoval. Každopádně dodnes je Závoj považován za prokletý.
Debořin kult ovšem zdaleka nebyl jediný. Byl ovšem první, který vzbudil zájem nejen o politiku, ale i o tajemno, a tak se pozornost začala od politických osobností obracet spíše na učence, mágy a kněží, a tak začala vznikat první vlastní influviánská fantasy díla zkoumající například život na magických univerzitách v Krásnohradu a Hřbitníku. Mezi další významné osobnosti vedle Debory z této doby patří první krásnohradský papež Gřegoř I., krásnohradský rector Mifun, sagedarská nejbohatší kněžka Marja Marová, správci z Ostrova Kostí a zcela logicky i princezna Agnes.
Debořin kult ovšem zdaleka nebyl jediný. Byl ovšem první, který vzbudil zájem nejen o politiku, ale i o tajemno, a tak se pozornost začala od politických osobností obracet spíše na učence, mágy a kněží, a tak začala vznikat první vlastní influviánská fantasy díla zkoumající například život na magických univerzitách v Krásnohradu a Hřbitníku. Mezi další významné osobnosti vedle Debory z této doby patří první krásnohradský papež Gřegoř I., krásnohradský rector Mifun, sagedarská nejbohatší kněžka Marja Marová, správci z Ostrova Kostí a zcela logicky i princezna Agnes.
9) Nová zlatá literatura: Spolu s nově probuzeným zájmem o tajemno a fantazii se obnovil opět zájem o exfluviánské mýty, nyní však okořeněné o velmi oblíbený trend, který přišel s Debořiným kultem, a to sice proměnou na zvíře, magickou bytost či monstrum. Taková literatura byla šířena zejména v méně vážných Azrimových svatyních, neboť kněží, kteří se nebrali příliš vážně a nedrželi se zarytě jenom prastarého výkladu legend, využívali těchto moderních literárních vln k šíření filosofie o duši. Nejvýznamnější Azrimův svatostánek tehdy byl v opatství v Gromu. Za velkou částí naučných, ale poutavých příběhů o reálných i metaforických monstrech stál jediný člověk, kterého si literatura zapamatovala zejména jako Pátera Patrika. Právě pod tímto názvem se prezentoval ve své poslední knize z roku 1380, kterou nazval prostě Zpověď Pátera Patrika. Tato kniha se vymykala velmi z jeho dosavadní literatury a zahájila poslední literární trend:
10) Životopisy a memoáry. Zejména panovníci se poučili, když se na počátku 14. století zvedl ve veřejnosti zájem o příběhy z životů panovníků a významných osobností. Nechtěli, aby se po nich stejně jako po jejich předcích nic nedochovalo, a tak nechávali sepisovat své memoáry hned několika písaři naráz, aby se ještě za jejich života mezi lid rozšířilo co nejvíc výtisků. Nakonec to ale nebyly panovnické vzpomínky, které se staly nejcennějšími. Po veškerém fantasy šílenství se každý začal obracet více ke svému reálnému životu, a tak začala vznikat díla z života obyčejných vesničanů a měšťanů bez jakéhokoliv přikrášlení a bez politického zabarvení. Nejznámější dvojice autorů z té doby byla Bídr a Majer z Quamosu, kteří procestovali celý influviánský svět a sepsali snad na 50 knížek, mezi nimiž nejznámější se stala novela Brzké léto.
Žádné komentáře:
Okomentovat