Lynn byla pyšná na to, že se dostali do hor a že kouzla fungují tak dobře, že necítí ani nejmenší závan chladu. Zmocňovala se jí ale nervozita. Znaky, které do talismanu vložili, jim měly zabránit podlehnout čemukoliv, co by útočilo na jejich mysl, Lynn ale zatím nepociťovala, že by se o to jakákoliv magie snažila. Netušila, zda se jim podařilo utvořit talismany tak silné, že ani nezaznamenají tlak nepřátelské magie, nebo zda prostě jen nejsou na správném místě. Nebo – a toho se děsila nejvíc – jdou pozdě a není tady už nic, co by mohli objevovat. Desítky let mohly udělat hodně.
Řeka, která v údolí líně odrážela oblohu ve své průzračné vodě, nyní působila černě a smrtonosně, jako by zde v čirém sněhu poodhalovala svou pravou tvář. Byla ale tím nejpodivnějším, na co za celou hodinu vytrvalé chůze po horách narazili.
Lynn se neustále uklidňovala představou, že dokud Anežčiny slzy tečou, musí na jejich konci být něco, z čeho pramení. A tím muselo být něco magického. Sníh ale zatím náznak čehokoliv výjimečného tajil.
„Nezmiňovali starší nějakou jinou řeku? Nespletli jsme se? Třeba jsme měli následovat Gavol a ne Anežčiny slzy.“ Nahlas se opovážil jako první své obavy vyřknout Lev, který samozřejmě nebyl zvyklý na dlouhé procházky, a neustálé šlapání sněhu v neměnící se krajině pro něj muselo být frustrující.
„Lynn určitě ví, kam jdeme,“ odpověděla San, která sice moc dobře věděla, že Lynn s nimi sdílela vše, co mohla, nechtěla ale dovolit morálce klesnout na bod mrazu.
„Myslím, že jdem dobře,“ přitakal Tom. Vždycky stál za Lynn – a když ne za ní, tak před ní, aby ji chránil. „Však ta zima, jaká tu je, nemůže být normální. Bude za tím magie.“
Zbytek zamručel, asi souhlasně, ale v celkovém naladění nikdo moc nechtěl jásat. Faktem ovšem bylo, že nikdo z nich zimu ani hory příliš neznal. V influviánském údolí zima přicházela postupně a nikdy nebyla takhle divoká, že by vše kolem nich zbělelo. Těžko se jim odhadovalo, jak to vypadá v horách, když v údolí normálně vše kvete.
I přes víru v podivnost Anežčiných slz, všechny tyhle jejich obavy Lynn ve své mysli ještě s každým krokem několikrát znásobovala. Potok se ztenčoval a ona věděla, že brzy budou muset dojít k prameni. Nikde ale ani stopa po něčem nadpřirozeném.
A pak, aniž by ještě v něco doufala, zahlédla nečekanou připomínku domova – útvar tolik známý, a přesto tolik cizí: Jen pár kroků před nimi stál na rovném a prázdném zasněženém plácku mezi skalními stěnami kamenný oblouk. Navlas stejný jako ten u Bonina hrobu.
Lev málem do Lynn vrazil, jak prudce zastavila na místě.
Vydechla. Srdce jí bušilo prudce, až tříštilo její myšlenky. Tak přece na tom tajemném průchodu do neexistujícího chrámu bylo něco magického. Teď určitě zjistí, jaká skrývá tajemství. Byli to Zmizelí, kdo ty dva portály vybudoval? Dá se mezi nimi přecházet? Přišli tady na něco, kvůli čemu stojí za to se sem vracet? Nebo ty oblouky stály na svých místech už dřív, a proto se u jednoho Zmizelí usadili? Byl to pro ně stejně šokující objev jako teď pro Lynn? Proč by se o tom ale nikde nezmínili?
Vykročila k oblouku tak rázně, že ji nikdo nestačil ani chytit, ani varovat. Ona na nebezpečí nedbala, věděla, že kvůli tomu sem přišla, že se něco musí stát. Brána ji dovede k drakovi.
Prohlédla si symboly vyryté v kamenech. Byly stejné jako ty na oblouku u nich v poušti. Zatajila dech a se zavřenýma očima natáhla jednu ruku před sebe. Pak se kamene dotkla.
Necítila nic. Nestalo se nic. Žádný záblesk magie, žádný pohyb, žádná zlověstná zasvištění, žádné pasti, nic.
Nikdo ani nedutal, každý doufal, že se dřív nebo později něco stane, a tak se zatajeným dechem sledovali Lynn a její přízračně bledou ruku hladící chladný kámen. Ticho rušil jen kvílivý vítr.
„Byla jsem si tak jistá, že se něco změní.“ Z hlasu jí zaznívalo spíš překvapení než zklamání.
Několikrát prsty přejela po všech symbolech, klepala na ně v různém pořadí, dokonce se o kámen i řízla, aby oblouku nabídla svou krev jako oběť pro případ, že by byl magicky chráněný. Kámen však zůstával stejně nečinný jako ten, u kterého vyrůstala.
Tom i Ben jí každý položil ruku na jedno rameno. Cítili její prohlubující se zoufalství. „To nevadí,“ konejšil ji Ben. „I tak jsi nás dostala daleko. Viděli jsme Andro, viděli jsme Anežčiny slzy, určitě jsme se dostali při nejmenším tam, kam oni kdysi.“ Ben vlastně netušil, jaký měla Lynn konečný plán. Měsíce se připravovali na cestu sem a začali se nazývat odpadlíky a vyvrheli, protože se rozhodli pro výlet tak odsouzeníhodný, že by pro ně Zmizelí našli nejspíš jen těžko pochopení. Ale celá tahle cesta zatím trvala jen pár hodin. Můžou se vrátit zpátky a dělat, že se nic nestalo. Přistoupila by na to Lynn? Bude se chtít vrátit i v případě, že tady nic nenajde? Nikdy tento scénář neprobírali. Nikdy neprobírali možnost návratu, ať už se situace bude vyvíjet jakkoliv. Doufali ve spojení s drakem.
Několik minut u ní stál a hladil ji střídavě po rameni a po vlasech, aby ji uchlácholil. Když se k tomu přidal i Tom, začala si připadat nepochopeně. Nepotřebovala utěšovat, ta cesta přece není u konce. To, že první zajímavý objekt na jejich cestě vlastně není tak zajímavý, neznamená, že došli na konec. Ale kam pokračovat? Nabízela se jen soutěska, kam mířilo i stále tenčí koryto Anežčiných slz. Oni ale nejsou horolezci, aby dál namáhali svá těla. Jsou to učenci, jsou to mágové, je na čase začít se tak chovat.
„Na tohle jsme dlouho trénovali,“ prohlásila Lynn odhodlaněji, než její překvapení přátelé čekali. „Měsíce jsme se cvičili v kouzlech místních i těch, o kterých psal ještě Des Aster pod vlivem Dragon Rouge. Učili jsme se toho pomalu víc než studenti místních univerzit. Ne proto, abychom došli k nějakému oblouku a zase se obrátili, ale proto, abychom se dobrali svého cíle.“
Otočila se k nim a nechala prázdný oblouk za zády. „Učili jsme se ochránit před magií, která by nás měla ovládnout, ochromit naši vůli, ale vypadá to, že budeme potřebovat opačný postup. To my budeme muset vystopovat tu magii, která tu kdysi naše předky tolik zmohla. Muselo to být něco silného a mocného. Něco, co vyvolalo nepřirozenou zimu a začernilo pramen téhle řeky. Něco, co zanechá stopy. Teď budeme agresivní my a najdeme to.“
Nevěděla, po čem přesně pátrá, věděla ale, že jestli se dokázali pomocí knih naučit cestovat, zvládnou nyní v klidu, chránění před mrazem a vybavení zásobami jídla a pití i pohodlným oblečením, vymyslet, jak budou dál pokračovat.
Rychlá magie neměla moc velký dosah a nebyla úplně praktická, když člověk pátral po něčem, co ani neznal. Navíc jejich zásoba knih, o kterou by se v případě užití rychlé magie mohla opřít, byla limitovaná bojovým zaměřením a pátrací kouzla bez textového podkladu nechtěla kvůli nekróze riskovat. Zrovna tak nepřipadala v úvahu vzhledem k situaci ani dlouhá příprava stopovacích rituálů. Bylo ale něco, co tu kolem nich už existovalo, co tu pro ně bylo připraveno a na co se mohli napojit.
„Zkus znovu rozložit ty kameny,“ řekla po chvíli úvah s pohledem upřeným na dosud tichou San. „Ta zelená, barva cesty a cíle, nás dovedla až sem, třeba i teď pomůže lokalizovat cíl naší cesty.“
San se neopovážila odporovat. Druhy magie, jak je vymezovali místní podle bohů, a jejich propojení s tvary, písmem, barvami, symboly, ale i zvuky studovala déle než jen těch pár měsíců, kdy je zcela pohltilo šílenství, kvůli kterému skončili tady. Věděla proto, že lokalizovat cíl, aniž by vlastně věděli, jaký je to cíl, bude pomocí obyčejných kamenů a podobně obyčejné zelené barvy dost obtížné, ne-li nemožné. Přesto vykládala kameny do různých obrazců a zkoušela vyvolat cokoliv, co by jim ukázalo směr, když ne nic víc.
„Zkoušejme cokoliv, povznesme se nad běžný život a mysleme na vlnách magie.“ Lynn věděla, že po nich žádá příliš abstraktní věci, nepochybovala ale o tom, že se jich každý zhostí po svém. Nepochybovala, že místní náboženství možná pracuje se scestnými figurami, ale dobrým magickým principem. Nic víc než tyhle zárodky myšlenek, víru v magii a motivační proslovy jim ovšem zatím nabídnout nemohla.
Ben do mapy zakreslil polohu oblouku a pak mapu odložil. Tady na severu neměli kolem Andra jiný záchytný bod a on poprvé nevěděl, kam se má dívat. Sledoval proto San a usilovně přemýšlel o Lynniných slovech.
„Zelená je taky barva zvířat,“ podotkla Rai, když se posadila na kámen vedle Bena a sledovala už třetí Sanin obrazec, který nepřinesl žádný výsledek. „Co třeba že bys nezkoušela najít pomocí zelené magie cíl, ale zaměřila se na její přírodní složku.“
„To není tak jednoduché. Ta složka magie, kterou si představujeme jako zelenou, je spjatá s životem a smrtí, cyklem a, jak to pojali místní, s lovem, který pomáhá se právě na něco zaměřit, na něco cílit, něco zkrátka lovit. Ale ta přírodní složka, samotná zvířata a rostliny, to je všechno až podružné, je to taková hlubší vrstva. Nevím, jak to přesně popsat…“
„Tak to nepopisuj a prostě zkoušej.“
Rai byla Sanin pravý opak. Barvy magie nezkoumala nikdy a poprvé se s tím konceptem setkala, až když Lynn zahájila své tajné přednášky o černé magii. Sama se dlouho nespecializovala na nic, protože si pro sebe vysnila jiný život než ve společnosti, která nemluví o ničem jiném než o magii, náboženství a knihách. Když ji o ten sen ale rodiče připravili, rozhodla se být pro Lynn užitečná a ponořila se do studia alchymie. To byla dlouho opomíjená disciplína mezi všemi Zmizelými, kteří věřili, že lektvary a bylinky lze překonat rychlou i pomalou magií, Rai ale později zjistila, že alchymie má vedle symbolů a barev velmi opodstatněné místo. Je spousta věcí, které se nejkvalitněji získávají právě lektvary – jako například neuhasínající oheň, který nyní hořel v jejich talismanech.
„Myslíš, že by ti to pomohlo? Třeba trochu toho ohnivého lektvaru pro… jiskru života?“
„To je slovíčkaření, nevím, jestli magie úplně funguje podle slovních hříček,“ namítla San, když se pustila do vymýšlení symbolu navazující se na magii života.
„Slova jsou moc,“ ozval se Lev, který doposud jen tiše žmoulal pergamen – asi ze zvyku. „No vážně. Slova tvoří naše myšlenky a myšlenky splétají magii dohromady. Když to správně zformuluješ, vymyslíš cokoliv. Přece proto se řídíme primárně knihami, no ne? A jak se to učí u Dragon Rouge? Že na počátku bylo slovo?“
Odkazem na učení Dragon Rouge si vysloužil pár nechápajících pohledů, ale samotné sdělení rezonovalo v mysli každého z nich jako něco, nad čím stojí za to přemýšlet.
Lynn je tiše obcházela. Zelená magie jako magie života. Jiskra života. Slova jsou moc. Zapůsobilo na ni, jak efektivní dokážou být.
„Hm,“ zamručela San, jako by připouštěla něco, co jen z principu připustit nechce. „Můžeme to zkusit.“
Napadly je dva způsoby, jak využít magii života. První, jednodušší a lákavější možnost nabízela vystopování už existujícího života. Druhá umožňovala někomu z družiny proměnit se na jinou formu života, na zvíře, které by se snáz porozhlédlo po okolí.
„Uděláme oboje, to je prosté,“ rozhodl Tom.
Nebylo to tak přehnané konstatování, i když San a její obrazce tím nepotěšil. Věděl ale moc dobře, že zdroje i potenciál na to mají.
A tak všichni odhrabali sníh z jednoho malého úseku, aby Saniny obrazce měly co největší spojení se zemí živitelkou – životadárnou. Poté na zem vyložila kameny, jedny v menším obrazci na stopování kolem Benovy mapy, zbylé v kruhu rozložila kolem Josefíny, která se nabídla k přeměně. Jakožto šamanka, jak se sama dle exfluviánské terminologie nazývala, nemohla bez tvorby totemů, amuletů a talismanů pomoct jinak, a tak se alespoň rozhodla poohlédnout po okolí.
Když San dočarovala svou zelenou barvou a dokreslila poslední znaky na kameny i mimo ně, zažehla v nich Rai svým lektvarem svou pomyslnou jiskru života.
Lynn byla skeptická, ale přesto plná vzrušeného očekávání, co tento nový experiment přinese. Tentokrát neměli měsíce přípravy a každá chyba by je mohla stát život. Oni ale nebyli nováčci v oboru, byli to lidé, kteří život zasvětili výzkumu. Nevěděla o nikom, kdo by si dokázal všechny možné dobré i špatné scénáře představit a vychytat lépe než právě tato skupina.
A pak se Josefína proměnila uprostřed kruhu na bílého krkavce. Hřejivý talisman jí sklouznul z malého ptačího krku a zvíře před nimi se zachvělo zimou. Pak Josefína několikrát máchla křídly a vznesla se.
„Doufám, že se nám ji pak podaří proměnit zpátky,“ podotkl s úsměvem Tom, když ji sledoval odlétat dál na sever.
„Doufejme, že tam nezmrzne,“ dodala San.
Ben mezitím nadšeně sledoval svou mapu, jak se do ní pomocí Sanina kouzla zakreslují zlatavé stopy života.
„Cílila jsem to na nějakou vyšší formu života, na lidi a cokoliv nad nimi,“ popisovala San, když se na mapě objevilo šest značek okolo místa, kam Ben zakreslil severní oblouk. „Nemusíme se tedy bát, že to zakreslí každé zvíře, co se tu pohybuje, ačkoliv věřím, že mimo Andro jich taky moc nebude.“
Na mapě ale zlaté stopy nepřibývaly, ani když ji dobrou půl hodinu hypnotizovali velice bedlivými pohledy.
„Asi je na čase vymyslet záložní plán, než se Josefína vrátí,“ vydechla trpce Lynn a odvrátila se od mapy. Musela čekat, že hned první nápad nezabere, přesto chtěla víc.
„Vlastně už jsem záložní plán vymyslel. Tedy možná,“ dodal Lev. „Jde o ty barvy, jak jsme s nimi začali. Přijde mi pošetilé zaměřit se jen na tu Amotovu – tedy, pardon, na zelenou magii.“ Těkal očima z jednoho na druhého, jako by s každým slovem čekal kritiku. Nikdo se ale neozval, a tak pokračoval:
„Možná bychom se mohli postupně zaměřit na každý ten druh magie, aby nám nějak pomohl. Filozofie Dragon Rouge je dost všeobecná, nenabízí pohled na magii skrze žádné spektrum a jemu přidělené vlastnosti. Je to ale dost elegantní způsob, jak s magií pracovat jednodušeji, nemyslíte? Tak proč nevyužít vše, co nám toto spektrum samo nabízí? Místní přiřknuli ty vlastnosti bohům, ale my zatím víme – nebo si myslíme, že víme – že ti bohové jsou pouze manifestací různých typů magie. Nebo možná lidské výmysly umožňující jim tak abstraktní věci jako emoce, magii a různé koncepty snáz ukotvit… ale to je jedno. Ať už pohled na bohy je jakýkoliv, ty vlastnosti zůstávají stejné. Takže,“ opět se po nich nejistě rozhlédl, „kdo se stane naším Ákonem?“
Nevzbudil takové ohlasy, jaké čekal. Počítal vlastně se dvěma možnostmi: buďto návrh nadšeně přijmou, nebo ho odsoudí a on bude muset všechny zarputile přesvědčovat. Nikdo ale nic neřekl. Všichni se po sobě dívali a mlčeli. Učenci přemýšlejí. Lynn v sobě vlastně skrývala určitou hrdost, protože přesně stejným směrem cílila své myšlenky i ona.
„Modrá by tedy měla být magií odvahy a velení,“ chopila se slova, „víry ve vlastní přesvědčení a sebevědomí. Je to ale i magie ochrany druhých.“ Lynn přemýšlela, co z modré magie by jim mohlo být prospěšného.
„Taky je to vlastně magie boje. Ákon byl hrdina a ta magie je celá taková hrdinská, když se to vezme do detailů.“ Tom se pustil s Lynn do spekulací a nadhazovali si možné aspekty entity známé jako Ákon. Začali rychle přecházet ze strany na stranu.
„Bojovat teď ale nepotřebujeme – zatím.“
„Mám tedy nápad,“ ozvala se Rai a zvedla se, aby se připojila k jejich myšlenkovému pochodu. „Říkáte, že ta magie je vlastně silou víry ve vlastní přesvědčení? My jsme přesvědčení, že tady něco je, možná by nám správné nasměrování mohlo pomoct zjistit co.“
Lynn se zastavila a důkladně si Rai prohlédla. „To je ale zhruba podobně abstraktní jako hledání cíle přes zelenou magii. Nemusí to stačit. Líbí se mi to, ale zkusme přemýšlet dál. O jiných typech magie, těch bohů je přece pět!“
Dvě hodiny experimentovali se vším, co je napadlo a na co měli zdroje. Pohltil je stejný zápal, jako když začali tuhle misi plánovat. Akorát teď měli mnohem méně času. Nakonec ovšem vyzkoušeli vše, co jim přišlo na hledání draka vhodné:
Lynn posílili něčím, čemu říkali Ákonova kuráž. Série modře vykreslených run pro zesílení měla znásobit její schopnosti se rozhodovat a vést, ale i předvídat a vyznat se na bojišti.
Lev vypil lektvar, který mu vnutila Rai. Byla to vlastní výroba, které dříve říkala Soustředítko, nyní jej překřtila na Azrimovu přeměnu, aby nerušila nově nalezenou fascinaci místním náboženstvím. Postavili Lva mezi stovky drobně vyvedených znaků. Měly by mít vlastně šedou barvu, protože to je barva, která vznikne, když smícháte všechny zabijky, Azrimovy kameny, ve žhavé peci. Šedá obloha ale podle San stačila na umocnění celého kouzla, které by mělo Lvovi propůjčit schopnost rozpoznat nejen v každém jeho kvality, ale i vidět nepřátele, temnotu a pravý význam. Měl by získat moc rozpoznávat přeměny a vhled do tajemství nitra. Podle místních legend byl Azrim otcem lidství, a tak by měl být vnímavější vůči všemu s lidstvím souvisejícímu. San Lva varovala, že pokud má nějaké kostlivce ve skříni, deprese a jiné temné skvrny na duši, pokusí se ho ta vnitřní temnota nejspíš pod tímto kouzlem ovládnout. Magie monstra byla nevyzpytatelná, ale velice silná. Podle Lynn byla dokonce tou nejsilnější a ve Lva vkládala veliké naděje.
Na Toma si San připravila obzvláště zajímavé kouzlo inspirované svitkem o Andru. Celého ho polila a zapálila zbytkem plamenného lektvaru od Rai, zároveň svými symboly proměnila plameny na to, o čem mluvil Lev – na slovní hříčku, na metaforu, na zápal uvnitř a světlo v duši. Pojmenovala to Andrejův zrod a myšlenka byla povznést Toma nad běžné lidské záležitosti. Ukovat ho v plamenech jako Andrej ukoval slunce a nechat jeho mysl stát se součástí této krajiny. Měl být sluncem nejen v metaforickém slova smyslu, kdy všichni spoléhali na schopnost paprsků prozářit si vždy cestu a zahnat stíny, ale i v doslovném, který měl Tomovi umožnit rozpouštět ledové překážky, které jim budou stát v cestě.
Ben přišel s nečekanou poznámkou, že pokud se na jeho mapě neobjevily stopy života, je dost možné, že to, po čem pátrají, je tedy už mrtvé. Vrátil se proto k myšlence zelené magie, ale místo jiskry života poprosil Rai a San o jakýsi doušek smrti. A tak pro něj San nakreslila symboly cyklu života a umožnila mu vidět za něj. Pomocí Amotova pohledu měl umět vyhledat mrtvé a snad i vycítit umírání. Nebo něco mezi životem a smrtí.
Lynn se svou novou schopností naprosto přesně věděla, že jakmile zjistí, kam mají vyrazit, nic jí nezabrání v tom, aby tam svou družinu bezpečně dovedla. Problém ale byl, že ani s novou mocí a pomalým konvertováním na zdejší víru nikdo z nich nenacházel draka. Získat novou moc byla jedna věc, naučit se ji používat a poznat její možnosti ovšem mohlo zabrat měsíce.
Ben se pokusil s novou mocí opět zaměřit na mapu, Tom zatím zbavil celou mýtinu sněhu a Lev se pokoušel se San a Rai pustit do hlubokých hovorů o jejich psychice.
„Jediné, co zbývá,“ ozvala se Lynn a sledovala, jak se Rai snaží vymanit ze Lvova středu zájmu, „je černá magie. Jsme u Anežčiných slz,“ pokračovala. „Věříme, že jsme tvořeni temnotou, že tady na severu je něco temného, co používá černou magii. Nebo používalo. Proč bychom to nemohli stejně černou magií vypátrat?“
Odpověď byla vcelku jednoduchá: Nikdo nechtěl s černou magií mít nic společného. Lynn jim možná vyprávěla, že dřív černá na tomto území zkrátka jen příslušela jedné z bohyň, že to nebylo vždy synonymum pro utrpení a smrt, ať se na to ale každý díval, jak chtěl, bohyně noci, smutku, přetvářky a snů nenabízela nic optimistického, co by jim pomohlo draka najít, leda by si ho chtěli vysnít nebo ho zarmoutit.
„Anežka má být i bohyně vychytralosti, ale obsáhla by černá magie vychytralost?“ mumlala si pro sebe Lynn, když nikoho černá magie příliš nenadchla. „A pomohla by nám vychytralost při hledání?“
„Něco jsem našel,“ přerušil jejich dumání o černé magii Lev. Když mu Rai i San utekly, aby je netýral otázkami o vztahu se svými otci, jeho pohled připoutal prázdný oblouk. „Najednou ho vidím jinak. A to docela jasně. Je to brána, kterou někdo používal.“
„To jsme si domysleli už předtím. Vidíš aspoň, jak ji použít a kam vede?“ zeptala se Lynn a přistoupila k oblouku.
„Zatím nemůžu pořádně zaměřit myšlenky, ta magie je hrozně zvláštní a vidím toho moc. Cítím toho moc. Jako byste vy všichni byli mojí součástí.“
Lynn by se ráda zatvářila pochybovačně, ale pod vlivem kouzla cítila, že nemůže udělat vůbec nic, co by podrylo morálku její skupiny. Proto začala Lva chválit a povzbuzovat, aniž by věděla, odkud ta slova vycházejí. „Jestli se někdo dokáže zaměřit na tuhle záhadu, jsi to ty.“
„Vidím lidi. Hodně lidí, jak to používají, aby mohli šířit smrt.“
Přistoupili k nim i ostatní.
„Jakou smrt? Vidíš válku? Lov? Nemoci?“ Ben pod Amotovým vlivem neztrácel čas, ale nečekal, že Lev zareaguje tím, že mu položí ruku na srdce a…
Lynn se zdálo, jako by část ze Lva přecházela do Bena. Jako by v něm Lev něco utvářel.
„Ale vždyť,“ Ben zalapal po dechu, „oni sami jsou mrtví.“ Pohled měl upřený na oblouk, oči však měl skelné, takže Lynn nepochybovala o tom, že se nedívá na nic, co by mohla vidět kolem sebe. Lev zřejmě získal možnost sdílet svá vidění. Nebo je předávat jako i Azrim podle místních pověstí předal vše ze sebe lidem, které stvořil. Začínala pomalu věřit tomu, že ne černá, ale šedá magie by měla být tabu.
„To nebyli obyčejní lidé, přišli mi jako… jako oživlé mrtvoly,“ vydechl Ben. Byl nyní k takovým jevům mnohem vnímavější, a snad i proto mohl právě on spatřit tento detail ve Lvově vizi. Úplně se z toho zapotácel a po pár krocích se sesunul zpět ke své mapě, na kterou jen nepřítomně zíral.
Lynn se setkala s různými druhy magie, byť s většinou jen teoreticky. Nikdy však neslyšela o mrtvolách, které by procházely portálem, jako by jim ani smrt nemohla zabránit ve splnění důležité mise.
„Já jsem tady z toho místa cítil takové slabé záchvěvy smrti,“ promluvil Ben opět tiše. „Necítil jsem rozklad, takže se nejedná o mrtvoly. Nebo aspoň ne o mrtvoly, kterým je dopřáno v klidu odpočívat. Říkal jsem si, že je to možná aura tohohle opuštěného místa, které je napůl někde mezi životem a smrtí, ale… co když jsou stále tady? Co když cítím tyhle věci?“
„Říkáš, že to byly slabé záchvěvy?“ opakovala po něm Lynn. „Znamená to tedy, že jsou daleko? Nebo už se nepohybují?“ Netušila, jak moc by jim ta informace pomohla v hledání draka, byla si ale jistá, že určité uklidnění, že nemrtvá armáda není hned za průsmykem, kam vede řeka, by jim teď bodlo.
„Možná oboje,“ přitakal Ben zamyšleně a stále sledoval mapu. „Teď, když vím, na co se vlastně zaměřuji, mi to přijde, jako by je někdo odložil. Jako kdyby někde čekali, až budou povoláni opět do boje. Ale to volání nepřichází. A určitě nejsou tady nikde poblíž.“
„Dobře,“ uklidnila se trochu Lynn a viděla na ostatních podobné výrazy úlevy.
„Je tohle ta naše přirozenost, o které jsi mluvila? Je tohle to, za čím jdeme? Je to cesta k nesmrtelnosti nebo je to prokletí?“ Ozvala se San. Nic Lynn nevyčítala, jen se snažila najít smysl v tom, co právě našli. „Je možné, že tady drak nikdy nebyl a tu nepřirozenou sílu, jaká zatlačila naše předky, vyvolaly tyhle obživlé mrtvoly?“
„Ne.“ Lynn by si nedokázala představit lepší příležitost být pod vlivem Ákonova kouzla. Věděla naprosto přesně, že její víra v něco vyššího není klamná a že mrtvoly, které si tu cestují portálem, musí být maximálně vedlejším efektem všeho, co se tady děje. „Jde tu o víc. Ty zvěsti, které vyprávějí o moci srovnatelné s mocí bohů, určitě neměly na mysli pochodující mrtvé, to by se zmiňovalo konkrétně. Kdepak, tohle dost pravděpodobně bude fenomén, na který ani naši předkové nenarazili. Bene,“ obrátila se na společníka pod vlivem zelené magie. „Dokážeš najít, kde jsou? A jak to, že na nás dosud nezaútočili?“
Ben bolestně zkřivil tvář soustředěním. „Myslím, že vlastně vnímám dva rozdílné zdroje toho podivného pocitu.“
„Dva?“
„Jeden budou tihle oživení vojáci, to druhé bude ale nejspíš něco mocnějšího, něco nad nimi. Asi to něco, co je má do boje povolat. Oboje mi však přijde vzdálené, a to nejen fyzicky, ale i životní energií. Jako by byli doopravdy lapeni, myslím, v nějakém spánku nebo tak něco. Možná bychom neměli zkoumat ten oblouk. Co když je tím probudíme?“
Lynn však jeho otázku přešla a zaměřila se na tu část o dvou zdrojích. „Něco nad těmi mrtvými? Mohl by to být drak? A ten drak taky spí?“
Ben jen přikývl, ale než řekl něco víc, přerušila ho Rai: „Spí. Oni spí, no jistě. Další slovní obrat, který nám pomůže. Anežka! Bohyně snů!“
Lynn zamrkala. No jistě, konečně další stopa, další možnost, na kterou se mohli upnout. Ti mrtví nebyli definitivně mrtví – a to nad nimi teprve ne. Spalo to. Anežka jim to pomůže vypátrat.
„A chceš se toho zhostit? Chceš snít?“ zeptali se Rai, která s nápadem přišla.
Rai věděla, že většina jejích přátel byla nyní pod vlivem mocného kouzla, které jim propůjčovalo moc, jakou by místní nazvali božskou. Nemohla říct, že by nikdy po vyšší moci nezatoužila, byla si ale jistá, že jestli existuje místní bůh, se kterým nechce mít nic společného, je to Anežka.
„Ne, San?“ obrátila se na kreslířku, která už hledala černou barvu.
„Co? Jako že bych usnula já? A kdo vám bude malovat symboly, když se zasním na moc dlouho? Měla by to udělat Lynn. Její přesvědčení a víra v cíl ji ve snech povede na správné místo, konečně bude moct tuhle novou sílu využít.“
To byla připomínka, proti které mohla Lynn něco namítat jen velice chabě. A vlastně ani nechtěla.
„Nebudou se dvě tak silné moci příliš třískat?“ zeptal se opatrně Tom.
„Třískat?“ zopakovala San. „Nevím, jestli přímo třískat, ale určitě tě to může nějak poznamenat, Lynn,“ obrátila se na vůdkyni. „Budeš možná vůči některým věcem víc zranitelná. Možná ti to zcela pokroutí osobnost.“ Na to, jak vážný problém by to mohl být, odříkávala možné vedlejší efekty zcela ledabyle. A stejně ledabyle ji Lynn poslouchala, netvářila se, že by ji cokoliv z toho odradilo.
„Myslím ale, že si na to budeš muset sundat ten talisman z krku,“ šeptla San s pohledem upřeným do země. Lynn jen přikývla. Od chvíle, co ji San začarovala modrými runami, věděla, že ji její odhodlání dovede až do bodu, kdy se bude muset zbavit své magické ochrany. Jestliže talismany fungují, jak mají, a chrání jejich mysl, stanou se při snění a snaze proniknout za nějakou magickou bariéru zbytečnou překážkou.
„Dobrou zprávou ale je, že náš expert na obřadní symboly pro různá povznášení myslí, duší a čehokoliv, co se sny bude nejspíš souviset, má nyní trochu té sluneční moci. Třeba udrží v teple alespoň tvou mysl. A možná nejen tu.“
„To je pravda,“ přitakal Tom. „Dokážu tvou mysl proplést s teplem rudé magie tak, aby byla přesvědčená, že neležíš ve sněhu a neumrzáš k smrti.“
„Hm,“ zamyslela se Lynn. „Takže moje tělo bude trpět, ale mysl si to nepřipustí? Dobře. Raději mě stejně prosím hlídejte. A tím hlídejte myslím nejen mé pohodlí – v rámci možností – ale i mé možné proměny. Třeba se stanu hodně náchylná pro cokoliv, co by ta černá magie mohla najít. Třeba se s tím spojím ve snu a ovládne to mou mysl. Ben by to měl poznat.“ Měl by poznat, kdyby měla umřít a kdyby se z jejího těla měla stát jedna z těch pochodujících mrtvol. Ben přikývnul.
San rozhodla, že bude nejlepší nechat Lynn snít přímo u portálu. Držela se zuby nehty Lvovy teorie o moci slov, a tak nepochybovala o tom, že snít u brány pomůže Lynn vydat se spíš na cestu, kterou tolik potřebuje najít.
Mohla být už klidně půlnoc, ale šeď nad jejich hlavami ztmavla jen nepatrně. Hvězdy by hledali marně, měsíc, jako by neexistoval. Přesto nepochybovali, že je hluboká noc. I to by mělo posílit Sanino kouzlo noční magie. Zatímco Lynn rozdávala ostatním úkoly, ona kreslila černou barvou uspávací runy, v jejichž středu stál kamenný oblouk. Měly by spolehlivě každého, kdo do nich vstoupí, uspat do minuty. V případě, že by náhodou portálem někdo prošel, jak popisoval Lev, mohly by uspávací runy být i první barikádou. Těžko ale říct, zda to zabere na nemrtvé.
Když byly runy na svém místě a nebezpečně vyčkávaly na svou oběť, přistoupil Tom k Lynn, vzal ji do náruče, uložil ji k portálu a s veškerým úsilím vynaloženým na co největší zahřívání z ní sňal ohnivý talisman.
Tisíce a tisíce jehel se každou vteřinou zabodávalo do Lynnina pomalu mrznoucího těla. Cítila to jen krátce, než Tomův žár opředl její mysl, přesto si byla jistá, že pokud nezafunguje tohle, mohla by tu zůstat snít navždy. Stejně jako její sestra – u oblouku.
A pak vše začalo upadat do temnoty. Cítila nepřirozené teplo, a ještě nepřirozenější pocit vědomí v nevědomí. Působilo to na ni, jako by měla příležitost sledovat vlastní usínání pohledem někoho jiného, ale přesto zevnitř. Jako by už nebyla sama sebou. Jako by její vědomí bylo víc než ona a hledalo si cestu tmou, do které upadlo její tělo. Uvědomovala si, že když se vydá za zdrojem tepla, vzbudí se, protože dojde k Tomovi. Musela jít od tepla, od Toma, do míst, která neznala. Napůl čekala, že i tento výlet bude podobně jako její normální sny šílený. Nebyly tu ale žádné vizuální vjemy, žádné pláže, draci, příbuzní, knihy, nic než pár pocitů. Věděla ale, že kdyby je začala splétat do obrazů, zbytečně by se zpomalila, protože ona nepotřebovala vidět, nepotřebovala se fyzicky pohybovat, potřebovala se jen na něco napojit, zjistit, co jiného tady spí. A kde.
Snažila se mysl co nejvíc otevřít drakům. Nevěděla, jak se to přesně dělá, protože takové věci se mezi Zmizelými neučila. Věděla ale, že to nějak jít musí, a tak myslela na silnou magii, na zrod lidí, na majestátní dračí křídla, na oheň, šupiny, na vše, co by její mysl mohlo někam posunout, ale necítila nic.
Nečekala, že se něco stane. Od chvíle, kdy zmínili černou magii, si byla jistá, že to bude právě vnitřní temnota, která ji dovede k cíli. Jenomže otevřít se temnotě znamená propadnout jí a přijít o rozum. Kdyby tím ale probudila draka, kdyby tím připravila spojení, přes které by se na jeho moc mohli ostatní napojit, stálo by to za to. Ben se o všechno postará, když se z ní stane temná bytost bez rozumu.
A tak se poddala neskutečně osvobozujícímu, ale zároveň odpudivému pocitu zla. Nechala veškerou tu tmu, kterou kolem sebe viděla, proměnit se v hořkost, jaká ji naplňovala od smrti sestry, ve frustraci z nikam nevedoucího výzkumu, z možné války, která jim poslouží jen jako studijní materiál. Proměnila ji v nenávist k Dragon Rouge za to, že se je nesnažili najít víc, a ke Zmizelým za to, že jsou tak zbyteční a nestojí Dragon Rouge za tu námahu. Nenávist k sestře, že ji opustila. Nenávist k rodičům, protože necítí to, co ona, ale hlavně nenávist k Vorovi, který ani nebyl jedním z nich, ale vetřel se k nim a otrávil mysl Zmizelých pasivním výzkumem. To on mohl za to, že ze Zmizelých jsou trosky. To on se stal samozvaným vůdcem, ač nezažil starý svět. To před ním ti hloupí Zmizelí poklekli, aby je naučil místním zvykům, ale k čemu jim ty zvyky jsou, když trčí na jeho rozkaz pod zemí?
Její mysl plála hněvem a touhou sežehnout celý svět dračím plamenem.
Až když žár hněvu začal mlsně pokukovat po jejích plících a pokusil se spálit každý její vdech, zaplavil ji neznámý, ale příjemný pocit souznění. Nebylo to objetí žádné vyšší moci, nebyl to drak, který by se chystal zmocnit její mysli. Bylo to něco lidštějšího, úplně stejně naladěného jako Lynn. Cítila teď naprosto jistě ten neklidný spánek, dlouhý a nepřirozený, který nutil své oběti dusit své nitro, svou temnotu v nekončící změti snů. Jako by ty bytosti byly odsouzené k prožívání svých chyb v krajině, ze které nelze procitnout.
Lynn následovala, kam ji pouto zranitelnosti vedlo. To, že dovolila místní temnotě, aby pronikla k jejímu odhalenému jádru, muselo mít svůj význam. Modrá magie ji vedla jen za vlastním přesvědčením a to muselo být nějak magicky spjaté s tím, s čím se právě setkala.
Pohyb bdělého vědomí myslí, která byla magicky donucena k spánku, se nepodobal ničemu, co do té doby zažila, nebyl to opravdový pohyb vpřed, neplula, neběžela, neletěla, jen usilovně pátrala. To pátrání ji táhlo k něčemu, co nemohla vidět, ale cítila, že to tam je. Stále silněji vnímala, jak ji to něco obklopuje tak mocně, že se vzdalovala sama sobě. A pak pocítila nutkání se probudit, jako by to něco nestálo o nic jiného než otevřít oči a přestat snít.
Zamrkala. Věděla jistě, že ten stav je pryč, ale netušila, zda se probudila, nebo jen postoupila do fáze klasických snů. Věřila by spíš tomu druhému. Stála totiž opřená, ne, přímo zhroucená, o jakousi stěnu ve výklenku a před sebou rozpoznávala hrubou kamennou stěnu s černými závěsy a prapory. Určitě na nich byl vyšitý nějaký bílý znak, ale zaostřit na něj nedokázala. Vlastně si až při prohlížení celé prostorné místnosti uvědomila, jak nezvykle těžká má nejen víčka, ale i celé tělo, a nemůže se pořádně pohnout, jako by ztuhla mrazem, ačkoliv zimu necítila.
„Kdo je Vortex?“
Žádné komentáře:
Okomentovat