VS: LADY DUBOVYK

 

„Říkal jste Drákněf?“

„Tak nějak, ano, vlastně Dragnev, ale to nevadí, prostě půjdu támhle, už vidím kolegu.“

Granátové srdce patřilo mezi vyhlášené podniky, avšak vyhlášené u specifické sorty lidí. Zvenku odpudivý sklad a uvnitř luxusní salón přitahoval každého, kdo alespoň přičichl k influviánskému podsvětí. Vše údajně začalo sázkami; v období Tour de Gas žádný podnik nepraskal ve švech tak moc jako právě Granátové srdce, protože jenom zde směli lidé sázet na každičký aspekt hry, případně, když byli šikovní a zvládli si prodloužit prsty o pár stovek granátů či pořádné gorgádové šlahouny, měnit i její pravidla.

„Já sázím na to, že Stáj rudých býků letos přitáhne jenom jednoho nového jezdce.“

„Houbelec, ty mrchoštěrčí prde, Rudí býci sice po válce měli problém s šutráskama, ale teď prý mají nového sponzora, snad samotný Spojený gorgády, co se tak proslíchá. Můžou si dovolit jezdce klidně i tři. Na to dám svoje magické oko.“

„No no, nesnaž se mě diskvalifikovat, ty zerzisynu, víš, že o orgány se sázet nedá. Dám dvacku. Dvacku granátů. Madam, zapište si to.“

„A zapište si, že sázím měšec safírů na to, že někdo od Drapon se zraní. Možná maj ty obří čokle, ale tentokrát mají delší okruh i po vnějších hradbách a to tam prostě neudejchaj.“

„Já sázím, že Draponí jezdci se budou muset přejmenovat, nebo je diskvalifikujou. Však Merský děs nevynechá šanci, aby svého úhlavního nepřítele za něco neudal. O meč z rudých zabijek, že Merseděs proti Drapoňákům vytáhne jejich jméno, když jsou teď s draponama po válce ty problémy.“

„Hm, hm, to dává smysl. Madam, na to si taky přivsadím, zapište, že na problém se jmény dávám jed z mrchoštěrky. Ale že na diskvalifikaci nedojde, Ševce musí udržet ve hře za každou cenu, i kdyby měl jezdit pro jinou stáj.“

„Jo, jo, Švec to zase vyhraje, na to dám svou dvě stě let starou kamenici, ta pamatuje, ještě jak Andrej kráčel po této zemi.“

V předvečer slavnostního zahájení se v Granátovém srdci neřešilo nic jiného. Stoly si zabraly podivně vyhlížející skupinky zahalených osob, které se mezi sebou dohadovaly o možnostech vývoje celého závodu. Mezi nimi pak běhaly tři zapisovatelky, které se staraly o přesné zaznamenání všech sázek.

Pro běžný lid bylo zejména v závodním období téměř nemožné se do takového podniku dostat. Stoly, salonky, zahrady i sklepy byly rezervované dlouhé měsíce dopředu a identitu každého, kdo sem přišel, ověřovala velice nepříjemně působící postarší silná ženština, která se zoufale snažila cukrovat s každým, jehož jméno našla na seznamu, a naopak čí jméno nenašla, toho nesmlouvavě vyprovodila hrubými slovy a ještě hrubějšími gesty. Teď se však, zdá se, uklidnila:

„Ano, pane Dragneve, támhle, ano,“ koktala uměle zvýšeným hlasem za mužem, který jakožto čestný host odmítal ztrácet čas s touhle parodií na recepční a zamířil ke stolu za svým známým.

Dragnev sem chodil nerad. Vlastně tu byl předtím jen jednou a ano, první dojem ho zcela ohromil. Na to, že bar zbudovali na místě původního skladu zeleniny, byl podnik opravdu nádherný. Nicméně ani krásná zlatá výzdoba, útulné dřevěné stěny a ebonitový nábytek nepřebyly fakt, jak prohnilý a krvavý tento podnik vlastně byl. Všechna ta zahalená individua, která se tu sešla, měla k vybíravému chování dál než merský frajírek Gumilton k vítězství. Čpěli alkoholem a tabákem a často i krví, močí a zakázanými alchymistickými substancemi – ani tak ne proto, že by tím byli nasáklí, ale proto, že zmiňované věci přinesli jako platidlo do sázky nebo jako úplatky. Každý temný mág, gangster, překupník, pašerák, nájemný vrah či zbloudilý kněz zde mohl nalézt alianci, obchod či družinu, a každý, kdo měl dost kamenů na podplacení majitele, si zde mohl rezervovat stůl, u kterého nebude nikým rušen. Bylo to ideální místo pro smlouvání, obchodování a uzavírání smluv – a v tento požehnaný večer i sázek.

Když tu byl Dragnev poprvé, pozval si ho sem jakýsi Draghici na pohovor. Tehdy si myslel, že bude dělat bankéře. O týden později si smýval z rukou krev nějakého ubožáka co nesplácel. A dnes si ho sem pozval Draghici znovu. Od prvního setkání uběhly dva roky, a přesto se Dragnev už jako zkušený člen gangu rozechvěl, když vstoupil na místo, které tak krutým způsobem změnilo jeho život. Tehdy chtěl jenom práci. Po válce jí bylo všude nedostatek a on celý život před válkou strávil v blavikenské bance. Myslel si, že v Gasu bude mít větší šanci najít si práci v oboru, ale cenění byli tehdy jen lékaři, mágové a kněží. Banky skoro všechny krachly, a tak odpověděl na velice zvláštně napsaný inzerát. A teď byl tady – po dvou letech se prodíral mezi stejnými odpornými zločinci k muži, ze kterého se stal jeho mentor a přítel – jak je jen v takové branži možné.

„Vítej, příteli,“ roztáhl ruce afektovaně Draghici, když spatřil, jak se k němu Dragnev prodírá, a počkal si, až k němu dojde, aby ho mohl co nejokázaleji obejmout. „Velký den, hm?“ začal Draghici, když obsluha přinesla kamenici, a pročísl si dlouhou hřívu stříbřitě prokvetlých vlasů. 

„Jestli myslíš ten závod, já nesázím,“ prohlásil rozhodně Dragnev a mimoděk se podíval na zašedlé plátno za barem (hned vedle cedule s nápisem „sázení o lidské orgány zakázáno“), kam obsluha promítala „vzpomínky“ na předválečné ročníky. 

Byl to taky zajímavý projekt; zatímco celým influviánským územím zmítala válka, Srdce jako by si utvořilo vlastní svět ve světě a opět si bilo ve svém vlastním rytmu, když se jeho majitelé rozhodli rozptýlit chmurnou náladu sbíráním vzpomínek na všechny podvody, intriky, karamboly a podplácení, kterým místní byli za ty roky svědky. Nebyla to výjimečně však jenom jejich zásluha. Na nehorázné prachy si tehdy přišel do té doby neznámý zjev, který ze všeho nejvíc připomínal potulného kněze: V zaprášené kutně hřbitnických kněží působil v Srdci nemístně, až dráždivě, měšců měl ale dost na to, aby umlčel každého zvědavce. Dragnev o něm slyšel jen z Draghiciho vyprávění. Dokázal si však tu osobu představit poměrně jasně: jako původně důležitou postavu hřbitnického kulturního dění, možná ani ne kněžího, ale státníka, který s válkou přišel o vše. Lidí, co přišli o vše, ostatně viděl Dragnev po válce plné ulice. Poslední kusy oblečení prodávali, aby si mohli vůbec koupit něco k jídlu. Způsob, jakým se náhle onen potulný kněz objevil v Srdci, Dragnevovi nápadně připomínal právě takové nebožáky, ovšem s tím rozdílem, že neprodával oblečení a vydělal si výrazně víc, než nejspíš sám čekal. Představil zde jeden z těch podivných přístrojů, o nichž kolovaly legendy mezi nemortikalskými občany. Cosi mezi prvotřídní řemeslnou prací a magií. Měl pro to nějaký lingvomorťácký název, ale většina místních tomu pramálo rozuměla, a tak se z magického přístroje stal prostě "Víťa". Víťa ovšem nesloužil k masové likvidaci nepřátel, uměl něco mnohem záhadnějšího. Dokázal přehrávat vzpomínky každého, kdo mu je ochotně vydal. Ty se pak daly různě zpomalovat i zastavovat. Původní plán byl nechat Víťu prostě vydražit, nakonec se ale rozhodlo, že ho odkoupí samo Srdce a ostatním ho bude pronajímat, aby mezi gangy nevznikla paranoia, že je konkurence může pomocí detailní analýzy vzpomínek zlikvidovat. A tak se mafiáni začali scházet v druhé polovině války v Srdci na prohlížení událostí minulých, vzpomínali na bezválečné časy a bezostyšně pili, jako by venku nekrvácely celé armády pro jejich bezpečí. Aspoň že někdo se při válce bavil. Fakt, že všichni mafiáni byli zalezlí v jedné putyce, dokonale vysvětluje, proč jich přežilo tolik.

„Čekal jsem, že tu bude i lady,“ podotkl Dragnev po chvíli čekání. Netušil, kvůli čemu sem byl zavolán, věděl ale, že Draghici by kvůli schůzce drahé kameny za místo v Srdci nevyhazoval. Jeho stylu víc odpovídala skladiště a prázdné domy.

„Klid, dorazí, nejdřív ale musí vyřídit tu snobskou šarádu napovrchu.“ Drághici při slově „povrch“ vzhlédnul vzhůru, vertikálně bylo ovšem Srdce na stejné úrovni jako většina Gasu. Skryté, ale nikoli v podzemí, výš už byl jen imperiální palác a honosná cesta k němu. 

„Myslí si, že se sluší udržovat dobré vztahy s místními šlechtici.“

„V tom má ale snad pravdu, ne?“

Draghici se zamračil a Dragnev si uvědomil, že veškerá ta afektovaná radost, se kterou ho Draghici přivítal, nebyla předstíraná proto, že by ho Draghici viděl nerad, ale proto, že má vážné starosti.

„Doba je zlá pro nás všechny. Lady si nás sem nezavolala, aby nás povýšila, ale aby s námi projednala plán úniku.“

„Úniku?“ zopakoval nevěřícně Dragnev, načež ho Draghici zpražil pobouřeným „pššt“. Dál se k tomu evidentně vyjadřovat nehodlal, nebo alespoň zatím ne. Dragneva začaly pálit stovky otázek. Bude je mít ale komu položit? Lady ho nejspíš umlčí ještě důrazněji než Draghici.

Možná se z něj stal vrah, měl ale domov, peníze, přátele a dívku, na kterou si myslel. Nikdy dřív jeho život nebyl lepší. Co na tom, že ho musel splácet krví, hlavně že ta krev nebyla jeho.

A teď o to má přijít?

„Než přijde, chtěl jsem s tebou mluvit napřed já,“ ozval se Draghici po nesnesitelně dlouhé odmlce, při které Dragneva zaplavily nejčernější obavy. „Prober se a poslouchej mě.“ Zalomcoval Dragnevem. „Saged ví, že černý trh i lichva po válce vzkvétá, všude má svoje lidi a zítřek, kdy budou všichni zaměstnaní Tour, je ideální příležitost udeřit.“

„Počkej už zítra?“

„Nepřerušuj mě,“ napomenul ho Draghici a položil mu ruku na rameno. „Vdovyčenko už teď přesunula většinu živnosti do Polymeronu, Záhoř má zase v plánu nastavit v případě nouze svou ženu jako obětního beránka, Sajfovci si už začínají říkat Safíjovci nebo Safírovci a hledají zastání u Ákonovy církve a Pavlovovi podepsali spoustu smluv s menšími šlechtici, kteří jim pomůžou rozptýlit majetek všude po zemi. Dubovyk si možná myslí, že na té snobské srandě může ještě na poslední chvíli získat spojence, ale jisté je jedno: zítra Gas, jak ho známe, padne. A každý, kdo to nevidí, je hlupák. Všichni, co se tu dnes sešli, přijdou zítra o většinu svých živností i lidí. Důležití spojenci se z gasského trhu vytratí a zbydou ubožáci, které saged snadno pochytá.“

„Ale jestliže máme odjet někam tak narychlo, přijdeme taky o všechno,“ namítl Dragnev. Byla to pravda, veškerý jejich majetek byl v Gasu. Přímo před zraky strážce pokladny Marca Kiviata se jim podařilo shromáždit stovky méně či více magických artefaktů, většinou válečné kořisti, které měly připadnout do palácové pokladny.

„Lady říkala, že jí nesejde na nějakých pohyblivých dřevěných myších a zpívajících pergamenech. Jsou to zajímavé kousky, za které by správní lidé zaplatili spoustu safírových měšců, možná i granátů, ale ona si vyhlédla něco mnohem cennějšího, co nás zachrání.“

„A co to je?“ zeptal se s obavami Dragnev. Nechtělo se mu pod pohrůžkou smrti pouštět do poslední velkolepé krádeže, která by se musela uskutečnit nejpozději do zítřka. Moc na vybranou ale asi neměl.

„Nevím, co to je. Snad se nám dnes svěří. Poslouchej ale,“ pokračoval Draghici a Dragnevovo zamručení „vždyť poslouchám“ nevnímal, „tohle není to nejhorší. Nejhorší na tom všem je, že nás někdo pravděpodobně udal, proto si je saged tak jistý, na koho a kam udeřit.“

Dragnev zpozorněl. Práskači mezi mafiány a gangstery nebyli nic neobvyklého, většinou se ale udávali jeden druhému, nikoliv do paláce. „Však co by z toho kdo mohl mít?“

„No třeba taková Guritanja by z toho mohla mít zpátky kněžský titul, který jí byl tak neprávem odebrán.“ Draghici tu větu řekl spěšně a s odvráceným pohledem. Moc dobře věděl, že taková zpráva se Dragnevovi může vpálit do mozku a způsobit tam trvalé poškození. Nechtěl to vidět.

Dragnev chvíli zíral s pusou otevřenou, pak jen odhodlaně zavrtěl hlavou. „Ne, Guri nikdy.“

Poznal ji asi půl roku poté, co se přidal k členům vybrané společnosti lady Dubovyk. Nevěděl tehdy, kdo všechno pro ni pracuje, pořádně se znal jen s Draghicim a nyní již nebožtíkem Alfredem, který udatně zahynul v pouličním boji o sud zlaté kamenice. Zjištění, že ve službách člověka, který se snaží ohýbat zákony ve svůj prospěch, manipuluje s obchodníky, vydírá ubožáky a krade artefakty, je i kněžka, dost zamávalo jeho vírou a důvěrou v kněžské přísahy obecně. Guri mu ale odvyprávěla příběh o tom, jak se musela vzdát svého kněžství a své svatyně kvůli tomu, že její babička byla poloviční Mortikalka. Po válce nikomu ze smíšených rodin pochopitelně nemohli dovolit, aby vedl duše čistokrevných Sageďanů a modlil se za ty, co padli v boji proti Mortikale. Pochopil, proč se dala na to, co on sám nejraději nazýval „odvrácenou cestou boží“. Snad kvůli tomu, že mu jí bylo líto, snad kvůli tomu, že sám přišel o hodně, pocítil ke Guri okamžité sympatie. A s postupem času, když si uvědomil, že bez krvavých šmouh na oblečení vypadá krásně a étericky, se do ní zamiloval. Do žádné svatyně ale už nikdy nevstoupil a k bohům se neobracel. Guri to táhlo k Andrejovi, zbytek podsvětí k Anežce, on sám kdysi uctíval ze všeho nejvíc Ákona, ale byl si jistý, že svou novou prací mu příliš čest nedělá. Draghici mu jednou představil nějakého podivína, který se snažil o alternativní výklad Azrimova dědictví, ale od té doby už ho nikdy neviděl. Asi se stal někomu nepohodlným. Dragnev si zvykl, že lidé prostě natrvalo mizí. Nedokázal se ale smířit s tím, že by takhle měla zmizet i Guri. Nevěřil, že je udala, nevěřil, že je jí bůh milejší než rodina. Než on.

„Lady ví, jakou pro ni máš slabost,“ pokračoval Draghici, aby přerušil zmatek v Dragněvově hlavě. „Ví všechno, samozřejmě. Měls to líp skrývat. Teď by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby tu špinavou práci chtěla právě po tobě.

„Moh to bejt přece kdokoliv,“ vydechl Dragnev a snažil se znít klidně, byť celou jeho existencí teď lomcoval vztek, strach a touha vše zahodit a utéct s Guri pryč. Byl si jistý, že kdyby se lady přece jen rozhodla něco takového po něm chtít, neváhal by a zvolil by si lásku před dalšími nástrahami mafiánského života. Před Draghicim nehodlal však dát nic najevo, jen se proto zachmuřeně rozhlédl po okolí, jako by mu nic neleželo na srdci tolik jako nalezení pravého viníka. 

Zrovna když si začal říkat, že očima šmejdí po lokále moc dlouho, zavanul dovnitř nakyslý smrad z ulice, zavlnil se závěs a zpoza rohu se vyvalila stará recepční dychtivě uvádějící do Srdce vysokou, štíhlou ženu s tmavými vlasy učesanými do tak precizních vln, že z nich nevybočoval jediný vlásek. Její světlá, nezahalená tvář zářila v kontrastu s místními poměry, její upnuté černé šaty s decentním granátovým zdobením však prozrazovaly, že lady Dubovyk sem patří a moc dobře ví, co si může dovolit. Její ostré rysy patřily k těm nezapomenutelným tvářím, Dragnev by však nedokázal za ty roky říct, zda mu připadala hezká, nebo ne. Rozhodně nešlo o klasickou milou krásu, u které hledá muž klid a lásku, jakou mu mohla nabídnout Guri se svými roztomilými dolíčky ve tvářích a plnými rty. Lady Dubovyk kolem sebe ovšem dokázala šířit mnohem mocnější auru a její charisma proráželo zdi. Nejvíc se hodilo zejména při uzavírání obchodů, ale ano, jistá krása v ní bezpochyby byla. 

V tento den k ní však vzhlédl jen málokdo. Srdce bilo tak rušně, že se sotva dokázala proplést přes všechny sázející a zapisovatelky až k Dragnevovi a Draghicimu. Když už někdo nevěnoval plnou pozornost pomluvám nepřátelské závodní stáje, upíral pozornost především k Víťovi. 

„Vypadáte nějak bledě,“ zkritizovala Dubovyk Dragneva namísto pozdravu, usmála se u toho ovšem tak šarmantně, že si to ze všeho nejvíc vyložil jako obavy o jeho zdraví - nebo by si to tak asi býval vyložil, kdyby jím nevířila Draghiciho poznámka o Guri. „Jistě,“ zakoktal se proto jen, „moc jsem nespal.“

Mafiáni nikdy moc nespí a často vypadají nemocně, pokud tedy nejde o samotné šéfy. Ale takoví poskoci, jakým byl i Dragnev, museli kolikrát chodit do doupat tak odporných, že byl až zázrak, že tam nic nechytili a domů se vrátili ve zdraví. Draghici s úsměvem říkal že Anežka drží nad mafiány ochrannou ruku, a že existuje důvod, proč je právě její řeka toxická. Draghici měl ale celkově úplně jiný přístup k životu. Někdy před válkou se údajně zabýval výzkumem osudu, a i když si Dragnev nedokázal představit, jak by takový výzkum měl probíhat, pozoroval v Draghiciho zdánlivé bezstarostnosti jakýsi hlubší filozofický záměr. Anebo ho tam jen chtěl vidět, protože si nechtěl připustit, že pracuje s někým tak lhostejným. 

Lady se mezitím usadila a objednala si Rutanici, prémiovou kamenici, ve které plavaly drcené drahokamy z osobní pokladny samotného Rutana I., děda současného sageda. Nebylo nic neobvyklého, že mafiáni utrácejí za zbytečně předražený chlast. Dragnev měl ten dojem, že tuhle tradici začal nejstarší Pavlov, když si asi před padesáti lety nechal až z Hřbitníku propašovat víno, které vzniklo v době tamější revoluce a údajně obsahovalo krev tehdejšího signastora.

Teď ovšem Rutanici sledoval jen letmo a drahokamy ho nepřitahovaly. Stále vyčkával, s čím se lady vytasí. Každý pohyb, který vykonala, v něm vzbuzoval nepříjemné elektrické výboje šířící se celým jeho tělem. Velice pomalu a elegantně číšníkovi pokynula, aby jí nalil, ještě pomaleji vzala sklenici do bledé ruky a téměř jako zasažená zpomalovacím kouzlem přiložila sklenici k ústům. Draghici si ji prohlížel, jako by v životě neviděl nic smyslnějšího, přesto se snažil zrak co chvíli odvrátit, aby svou paní neurazil. Dragnev se ovšem modlil, aby lady už začala mluvit. Aby konečně zjistil, co se bude dít a co po něm lady může chtít. Byl si ale jistý jedním: Guri nezabije. Ne tak čistou duši. 

„Nikdo nám nepomůže,“ promluvila konečně lady, když odložila sklenici. „Každý, kdo o té razii ví, nebo alespoň cítí něco ve vzduchu, má plné ruce práce se zachraňováním vlastního krku. Což se ovšem dalo čekat.“ Pokynula Dragnevovi, aby nalil jim všem.  

Jen velice líně uchopil lahev a nepřestal viset na rtech svojí paní. Nalévat začal až v momentě, kdy ho Draghici nakopnul pod stolem. Rozklepanýma rukama tedy nalil všem třem a čekal. Teď už musela o Guri promluvit každou chvílí. 

„Je to zajímavý pohled, že ano,“ zmínila téměř mimochodem a zahleděla se na Víťu. „Před týdnem Šimonovi lidi zajali nejvyšší kněžku Ofalasiovu a prý její vzpomínky prodali taky do Srdce.“

Dragnev při slově „kněžka“ téměř nadskočil, zamaskoval to ovšem rychlým chmátnutím po lahvi, čímž si sice vysloužil Draghiciho kritický pohled, ale v tuto chvíli pro něj bylo lepší působit jako dychtivý ochmelka než jako zamilovaný blbec, který nevydrží ani hodinu bez zpráv o Guri.

„… Ofalasias byl ostatně děkanem teologické fakulty v Hřbitníku, každý, kdo se kolem něj motal…“ Dragnev jen na půl ucha poslouchal povídání o Ofalasiovi a dával si pozor, aby na náboženské zmínky už znovu nezareagoval. „… A před válkou prý zabavili velice silný artefakt jakési sektě fanaticky uctívající Amota,“ dokončila vyprávění lady a pokynula znovu na Víťu, jako by měl odvyprávět zbytek příběhu za ni.

Dragnev sledoval, jak obsluha promazává ozubená kola přístroje jakýmsi lektvarem, načež se na mechanismus začala navíjet rudá vlákna neznámé substance.

„Slyšel jsem, že tvoje vzpomínky dostanou takovou barvu, jakého boha uctíváš,“ utrousil Draghici a také upřel zrak na rudé prameny.

Dragneva by za jiných okolností asi velice zajímalo, čím jsou vzpomínky tvořeny, jak se dají vůbec zhmotnit a co Víťovi umožňuje s nimi takto pracovat, teď ovšem jen vnímal rudou zář a proklínal Draghiciho za nepřímou zmínku o Andrejovi. Jako by každá vteřina, kterou zde prožije, byla určena k tomu, aby ji protrpěl. Místo aby se mohl ujistit, že jeho nejmilejší Andrejova kněžka není v ohrožení života, sleduje, jak nejmodernější vitoristický výstřelek své zvrácené doby přehrává trapné příhody z minulých závodů.

„To bude ona,“ promluvila po chvíli lady a přimhouřila oči. „Ta vzpomínka, Draghici,“ sykla na něj, když periferně zachytila jeho nechápavý pohled. „Dnešní výběr místa nespoléhal pouze na okolní ruch, jsme tu především kvůli tomuto skvostu,“ pokračovala ve svém tichém, zato pevném výkladu. „Jestli je ten Amotův zázrak, co Ofalasias sbalil, to, co si myslím, že to je, nebudeme jen v balíku, budeme nesmrtelní a nepřemožitelní.“

Na malý okamžik zapomněl i Dragnev na svou milou. Nesmrtelní? Copak to jde? Zahleděl se na plátno, kde se nyní bezesporu míhaly vzpomínky nejvyšší kněžky Ofalasiovy, a rozpoznával, jak patrně Ofalasia, starého nadutého státníka ověšeného drahými kameny, tak jeho kněžku, jak se pohybují podezřele v paddocku a někoho hledají. Vzpomínka byla vskutku dlouhá a Dragnev při ní pojal podezření, že Ofalasias nepřijel tehdy na Tour dělat nic jiného než uplácet a obchodovat, patrně vyřizoval obchody za celou univerzitu, nebo aspoň fakultu. Co přesně ale prodával nebo kupoval, nikdy neviděl. Předměty byly rafinovaně zabalené a jen málokdo ze Srdce se dopídil alespoň pár správných odhadů.

„Tady,“ vydechla lady a zamrzla. Jednou rukou si zrovna učesávala temné kadeře, druhou jemně hladila téměř prázdnou sklenku. „Pozorujete to zelené světlo?“

Dragnev asi tušil, co má na mysli. Když se na to zaměřil, uvědomil si, že podlouhlý těžký předmět zabalený do několika pláten vydává slabou zelenou auru. Uvědomil si ale také, že kdyby ho na to lady neupozornila, těžko by tak nitkovité světélkování zachytil.

„Věděla jsem, že se ta věc těsně před válkou objevila, Pavlov zajal nějakého historika, který po tom pátral a ukázal se být nečekaně užitečný. Pavlov je ale srab, nikdy nezašel tak daleko jako my, jako já. Ze stopy ho svedla už jen ta Amotova sekta. Kdežto mně bylo úplně jasné, že pokud Amotovým fanatikům někdo odebral jejich nejposvátnější relikvii, musel to být někdo zatraceně mocný. A mocní lidé obchodují na Tour. Jen mě překvapilo, že to neodkoupil Kiviatus, ale to je dobře, v Gasu se totiž zdržovat už nemůžeme, teď máme aspoň cíl.“

Dragnev ji sledoval s otevřenými ústy a jen letmo si uvědomoval, že Draghiciho výraz je úplně stejně tupý. To, co lady říkala, dávalo svým způsobem smysl, přesto si byl jistý, že vynechala tolik informací, kolik jen mohla. Nikdy nepochopil, jak přesně se dostávala ke všem svým vědomostem. On a Draghici jí sdělili, že Kiviatus plánuje koupit lihovcové doly, a lady hned druhý den pracovala s teorií, že Kiviatus formuje vlastní ilegální organizaci. A podle všeho se příliš nemýlila. Jejich nejnovější teorie počítá s tím, že až proběhne mafiánská čistka, tato jeho organizace ovládne Gas, vyštípe vliv Morrise i Killindira a možná časem i samotného sageda.

„Dobrá, vyrazíme na sever, tam, kde ještě nedávno byla Mortikala,“ prohlásila lady tiše a zvedla se s elegancí sobě vlastní. Draghici ji hned následoval.

Sotva se ovšem zvedl Dragnev, přistála na něm dvojice opilých mafiánů v ráži, kteří se snažili vrazit si kudlu do žeber. Okamžitě popadl jednoho z nich za límec.

„Ty bouřivodí hovno, opovaž se ještě kdy přijít do Kovářský čtvrti!“

Dragnev agresora pustil, načež ten se s přílišnou vehemencí svalil přes stůl, kde ještě před chvílí seděli s lady Dubovyk.

„Tak seš blbej?“ zamručel Draghici, který mu jen tak tak uskočil. Dragnev ovšem nereagoval, nedokázal pochopit, jak ho nějaký Amotův artefakt dokázal tak snadno odloudit od myšlenek na Guri.

„Kdy přesně vyrazíme?“ zeptal se Dragnev lady, zatímco jí Draghici otevíral dveře ze Srdce.

„Nebudeme to zbytečně protahovat, když máme cíl, máme vše, co potřebujeme. Vyrazíme před rozbřeskem.“

„Dobrá,“ přikývl. „Půjdu si ještě něco zařídit, ale budu u vás včas.“

V ten moment po něm lady hodila ten nejzvláštnější pohled, jaký na její tváři kdy viděl. Mohla na něj být pyšná? Ale za co? Že si chce před odjezdem dát pár věcí do pořádku? 

 

.........................................................................................................................................

Dragnev nikdy nikoho doopravdy nemiloval, příliš se soustředil na vzdělání a na práci, než aby vnímal okolní svět a prožíval jeho radosti. Jenomže teď, když byl ve službách lady, se musel soustředit na práci jinak, než byl zvyklý, a tak dovolil, aby do jeho srdce pronikla mladá Andrejova kněžka. Nebyla to romance jako z těch zamilovaných příběhů, co kolovaly mezi lidmi, nebyla to nehynoucí láska, ale cítil se po jejím boku příjemně, cítil se s ní opět člověkem, zranitelným a obyčejným, a rozhodně ji tu nechtěl nechat. Natož nechat zemřít.

 A tak teď kráčel ke kovárně s hlavou přeplněnou tíživými myšlenkami a podivnou žízní v hrdle. Nebyl zvyklý se opíjet, ale dnešní noc k tomu byla stvořená a on přišel o tu možnost. Kdyby podlehl osudu, zpil by se pod sagedův obraz a dobré tři dny by ho nikdo neviděl, jenomže on musel za rozbřesku pryč. Guri ovšem musela odejít taky. Draghici jistě nezmínil její jméno jen tak, lady před ním musela něco utrousit, a pakliže lady pomýšlí na Guriinu smrt, bude lepší, když se ji vydá varovat okamžitě.

Pomalu pod rouškou tmy vyrazil k nejstarší gasské Andrejově svatyni. Z města se ozýval zvon odbíjející půlnoc a Dragnev napínal uši, jestli náhodou nezaslechne tichou modlitbu. Vnímal ovšem jen své splašené srdce a stále hlasitější niterné výkřiky svých šílených představ. Lady by po něm jistě nechtěla, aby ji zabil. Jistě by se jí nechtěla zbavit vůbec, je až moc milá a nevinná...

Ale záleželo na tom někdy?

Zaslechl tiché zašustění pláště po zemi. Už už se natahoval po klice dveří, když v tu se samy otevřely a jeho oslnila zář, která se ze svatyně vylila jako dlouho vězněné sluneční paprsky. Zamrkal. Rozpoznal spoustu jasně planoucích svící a ženskou siluetu, jak kráčí od oltáře k němu. Poodstoupil. Čekal. 

Do tmy dnešní noci vyšla ze svatyně Guri. Krásná jako nikdy. S vlasy staženými do dvou copů, které jí splývaly až k ňadrům vzdouvajícím se v rudě vyšívaných šatech. Přes ramena měla přehozený starý hnědý plášť a v očích jí plála jakási zvláštní vyzývavost. 

Co však Dragneva zaujalo nejvíc, byl klenot v její dlani. V levé ruce svírala neopracovaný granát, který rudě žhnul, jak to Dragnev nikdy neviděl. Kdesi hluboko v mysli se kochal tím pohledem na nevídanou temnou krásu, ale v mnohem příčetnější části mysli začínal panikařit. Takhle si to nepředstavoval. 

„Čekala jsem tě,“ prohlásila Guri trpce a sklopila zrak. „Doufala jsem ovšem, že nepřijdeš. No nevadí, aspoň v tom mám jasno. Škoda, že to musí skončit takhle. Začínala jsem tě mít i ráda, ale v životě jsem už zažila až příliš mnoho zklamání.“ Z jejího hlasu jako by se ozývala potlačovaná lítost, ale veškerý jed v jejích očích tyto ozvěny přehlušil. Byla to jen vteřina, kdy v Dragnevově hlavě doznívala její slova, kdy vnímal její pohled a její hlas. Tlukot jeho srdce se zpomalil a spolu s ním i svět okolo něj, uvědomoval si náhle krásu nočního osvětleného Gasu a krásu světa, ze kterého ještě nechce odejít. A celý tento výjev doprovázelo zlověstné řehtání koně za jeho zády. 

„Co ti udělali?“ vydechl, protože ji nepoznával. Ztrácel se v celé situaci a nedokázal si poskládat dohromady, co se to před ním vlastně odehrává. Vždyť on sem přišel proto, aby jí pomohl utéct, aby jí řekl, že jí věří a že ji nechce zabít. 

Proč má pocit, že chce zabít ona jeho? 

„Myslela jsem si, že ulice mě zocelila dost, ale až teď po válce mám konečně oči otevřené.“

A pak jeho srdce málem explodovalo a on se rozběhl rychle jako nikdy. Do Gasu by nedoběhl a moc dobře si uvědomoval dusot kopyt, která se za ním ozývala. Moc dobře si uvědomoval, že ať už se děje cokoliv a ten oheň v Guriiných rukách zareaguje jakkoliv, ona je odhodlaná ho popravit a nenechá ho utéct. Rozběhl se proti ní, jen tak instinktivně, asi ji chtěl srazit na zem, ale než k ní doběhl, rozmyslel si to. Zamířil ke staré kovárně, k svatyni za ní, která vždy působila víc prakticky než honosně a nikdy za to nebyl raději než teď. Po žebříku opřeném o stěnu vyšplhal na vysokou střechu a modlil se, aby tím alespoň na chvíli uprchl do bezpečí. Už dlouho Ákona na pomoc nevolal, ale teď ho prosil o ochranu víc než v průběhu války.

Když nepocítil žádné bodnutí do zad, žádný plamen, který by ho spaloval, ani ruku, která by ho táhla dolů, posadil se na střeše a odvážil se ohlédnout. Pod sebou spatřil černého koně. Nebyl jenom černý, ale ztělesňoval noc a ozvěna jeho kopyt vábila smrt. Skrze temnotu jeho kůže prosvítala v drobných pramínkách ohnivá zář a jeho oči v sobě držely ničivou lávu.

A zpoza toho děsivého koně vystoupila Guri, v ruce stále svírala onen hořící granát a s nepříjemným úsměvem Dragnevovi oznámila: „Však on tě stejně spálí, neutečeš nám.“

Jak je možné, že ještě ráno ho netrápilo nic? Jak je možné, že ještě před hodinou přemýšlel jen o tom, jak ji zachránit? Možná, ale jen možná by ji měl stále chtít zachránit. Tohle přece není jeho Guri. Není to její mysl. A i když je teď o něčem přesvědčená, přece se nemýlil, když v jejích očích zahlédl lítost. Ona to nechce udělat. 

Sklonil se k ní, aby na ni zavolal, ale kůň se před ní vzepjal a z očí mu vytryskly jiskry tak živé, že se jako ruce ohnaly po Dragnevových nohách. Rychle vyšplhal o něco výš. Naštěstí jejich předci nebyli úplně blbí, aby stavěli kovárnu ze dřeva a se slaměnou střechou, ale v bezpečí se Dragnev stejně necítil.

„Guri,“ zavolal na ni. Plameny létaly kolem. „Odvolej ho, takhle to přece vůbec nemusí být.“ Co by jí měl říct? Že ji miluje a udělá pro ni vše? „Prosím, Guri, nikdy jsme přece nepřátelé nebyli.“

„To říkáš ty mně?“

Dragnev nechápal, co tím myslí, ale než se stačil zeptat, pokynula koni, aby se dal do pohybu. Černý ďas začal kroužit kolem kovárny. S každým došlápnutím probudil několik jisker a když zrychlil, zvířený vzduch kolem Dragneva formoval ohnivé tornádo.

Co jí jen provedl? Co se mohlo tak moc pokazit, že ho bez jediného slova na vysvětlenou zkoušela zabít takhle odporným způsobem? Někdo musí přece vidět ty plameny. Někdo mě musí zachránit, opakoval si Dragnev stále v mysli, zatímco jej plameny začaly převyšovat a kůň běhal stále rychleji. Nikdo ho tu neuvidí. Ve městě probíhají oslavy, odbila půlnoc, dnes, právě dnes je zahájení Tour de Gas. Ohňů ve městě teď budou plát stovky, jak lidé oslavují. Samotný hrad rozžehl jistě spoustu ohňů na počest zítřejšího ranního zahájení. Nikdo nepřijde kontrolovat vatru u staré kovárny v jedné zaplivané čtvrti.

A skrz plameny prosvítal Guriin pohled, mnohem sžíravější než horko, jež Dragneva tak nepříjemně těsně obklopovalo, a propalující víc než všechny plameny Gasu. To proto, že v těch očích byla lítost, lítost přebitá nenávistí a odporem, ale stále se přiživující na jejím srdci.

Dragnev nic z toho nechápal. Věděl jenom to, že až kůň oběhne další kolo, na střeše kovárny dozajista shoří.

Jeho pohled utkvěl na ohni v Guriiných rukách. Ten granát musel být velmi důležitý pro tu černou bestii, co se řítila do svého posledního kola. Další dopad kopyt, další ničivé plameny. Dragnev už Guri téměř neviděl, jen odhadoval, kde asi tak stojí. Jen dohadoval, co asi tak musí udělat, aby se dnes v noci zachránil.

Kopyta duněla dál a plemeny již téměř olizovaly Dragnevovu tvář. Rozkřičel se. Chtěl nechat tu bolest konečně prostoupit, ale mnohem víc si chtěl dodat odvahy, aby udělal, co mu blesklo hlavou. A skočil. Seběhl skrz plameny trochu níž a z poloviny střechy seskočil do míst, kde by měla být Guri.

Šílená bolest se zaryla do jeho masa a nakonec bylo černo. Jen na chvíli. Musel ztratit vědomí při dopadu, ale byl naživu, rukávy mu hořely, ale on se soustředil jen na měkké bezvládné tělo, na které dopadl. Snad byla mrtvá, snad byla v bezvědomí… Kde je ten kámen?

Dragnev pocítil náhlý chlad. Už úplně zapomněl, jak chladný dokáže být vítr. Ohnivý vír za jeho zády zmizel. Klekl si, obkročil bezvládnou Guri a těžce vydechoval. Neměl sílu doufat, že ji nezabil. Však o co se tady snažila ona? Než však začal analyzovat celou situaci, zaslechl za sebou zlověstné hrabání a ucítil síru, která následovala děsivé odfrknutí. Pořád tady je.

Dragnev v rychlosti prohledal Guri. Ruku s kamenem měla zkroucenou pod zády a když se jí snažil ruku vykroutit, povšiml si, že má oči otevřené a jak je to jen s chrčením možné, směje se. Dala tomu koni další pokyn. Ta bestie. Dragnev pohlédl do jejích šílených očí, pohlédl na zkrvavená ústa, která chraptila v šíleném smíchu. A pocítil nenávist jako nikdy. Zabíjel už tolikrát, vždycky to pro něj však byla jen práce, nikdy by nezabil z vášně. Ale teď si nepřál udělat nic jiného. Rychle popadl kámen a utíkal pryč doufaje, že se kůň zarazí změnou majitele granátu. Kůň však za Dragnevem neběžel. Zastavil se nad tělem Guri, krátce si ji prohlédl a vzepjal se. Dragnev běžel dál, zamířil do přilehlého hájku a jen periferně sledoval celý ten absurdní výjev. Neměl síly na to, aby vydal nejmenšího hlásku, cosi v něm ovšem vykřiklo, když sledoval, jak kůň ohnivými kopyty udeřil do její hrudi. Zahlédl náhlé  vytrysknutí dalších plamenů. A když neslyšel, že by ho kůň pronásledoval, odvážil se zastavit a ohlédl se. Spatřil koně poslušně čekajícího u čehosi, co hořelo na zemi před ním. Dragnev tušil, co se stalo. Polil ho chlad tak ledový, jaký nikdy nepocítil. Zlatem sycená kamenice z něj vyletěla v náhlém reflexu. Pak se skácel na zem a jen sledoval koně. Nehybně tu stál, jako by byl neškodný, jako by byl normální a čekal na osedlání.

Musela to být jedna z těch bájných drapon. Dragnev nikdy žádnou neviděl, ani o nich nikdy nečetl, ale po válce se mluvilo o třech věcech: záhadném vítězství, pádu Quamosu a draponách. 

Tak to kvůli vám zakázal Saged používat koně, hm? Dragnev zíral draponě do očí. Byla úplně klidná, přesto v důlcích místo bělma viděl převalující se lávu. A z lávy snad bylo celé její tělo. Ty pramínky na jejím těle, kterých si předtím všiml, byly vlastně praskliny v její ztvrdlé zuhelnatělé kůži odhalující ohnivé draponino jádro. A mezi předníma nohama Dragnev zpozoroval pramínky lávy stékající na zem.

Dragnev pohodil kamenem v ruce a drapona zaržála. „No, no, klid,“ zašeptal úplně vyčerpaný. Ruce i nohy měl spálené a obličej tak pokrytý sazemi a špínou, že ani necítil, jestli pod tím nánosem, není taky ohořelý. Odvoz by mu teď bodl. Mohl by jen tak naskočit na draponu? Nespálila by ho? Něco mu říkalo, že ten granát v jeho rukách by ji přiměl dělat cokoliv. Bedlivě si ho prohlédl. Byl to hrubě tesaný granát. Snad nějaký magický artefakt na ovládání drapon? Je možné, že ho očarovala sama Guri? Možná ho někde koupila, za spolupráci s mafií si přece jen vydělala dobré peníze… Anebo možná… Zadíval se na granát pozorněji. Uvědomil si, že když teď nežhne v zápalu boje, cosi v něm drobně pulzuje. A vlastně i tvarem připomíná velice nešetrně vyvedené kamenné srdce. A pak Dragnev pohlédl znovu na pramínky lávy vytékající draponě zpod předních nohou. Opatrně se předklonil a nehybnému koni nakoukl na břišní stranu. V jejím těle zela díra. Dost velká na to, aby se do ní vešla lidská ruka, ale moc žhnoucí na to, aby to kdokoliv dělal. A přesto Dragnev nevěděl o ničem lepším. Zašeptal proto jen granátu: „Prosím, nech mě být, prosím nezabíjej mě a běž si, kam patříš.“ A následně strčil ruku s granátem do draponiny hrudi. Její vnitřnosti ho nespálily, jak čekal, naopak jako by ho jemné pramínky uvnitř jejího těla naváděly, kam má kámen uložit. Nadechl se a když se vnitřek jejího těla přestal pohybovat, kámen pustil. V tu chvíli pocítil neskutečný žár, rychle ruku vytáhl, odtáhl se od koně, drapona se vzepjala, zaržála a utekla.

Dlouhou chvíli ještě seděl na spálené zemi, než na něj začala dopadat skutečnost toho všeho. Přišel sem zachránit svou lásku a ona se ho pokusila zabít. Přemítal si v hlavě mnohokrát všechny vzpomínky na ni. Uvažoval, jestli něco nepřehlédl. Nikdy mu neřekla, že ho miluje, byla vždy ale tak hodná. Mohla to být přetvářka? 

Říkala, že doufala, že sem nepřijdu. Jak to, že mě čekala? Jak dlouho se na tohle připravovala? Draponu nemohla přece sehnat ze dne na den. 

Dragnev se bolestivě postavil na nohy a nevěřícně se rozhlédl kolem sebe. Doteď zaměřoval pozornost jen na svatyni a Guri. Když jeho smysly a vědomí začaly opět plně fungovat, náhle si uvědomoval, že celé okolí vypadá spáleně. Bylo to tak už předtím? Když sem vyrazil, oči mu stínila noc a jeho myšlenky se upíraly jen ke Guri. Mohl přehlédnout celou spálenou čtvrť? Nebo se to stalo teď? Mohl vír, který drapona vyvolala kroužením kolem svatyně, sežehnout vše v dohledu? Přišel sem, jen aby zahnal své vnitřní obavy, místo toho odchází s hlavou zmatenou, srdcem zkamenělým a žaludkem obráceným naruby.

Pak zaslechl hlasy. Kdosi křičel, brečel, naříkal a bědoval. Místní asi dorazili z oslav a začali prohledávat své domy. Kam až Dragnev dohlédl, vše bylo sežehnuté. Nic už ovšem nehořelo, jen slabě doutnalo a kouřilo. 

Pokud tu někdo byl, nemohl to přežít. Dragnev se rozhodl rychle vrátit za lady, aby unikl případnému podezření. Rozhodl se nechat Guriino tělo ležet u svatyně s tím, že by to místní mohli připsat na účet běsnícím oslavám zahájení Tour, anebo případně i teroristům, jak je jim jen libo, hlavně když ničí pohled nepadne na něj. 

Úplně v agónii se začal Dragnev belhat zpátky do Gasu přesvědčený, že bude dobře, když zmizí hned za rozbřesku. Začouzený, rozbolavěný se trmácel ulicemi. 

Krásná Guri byla mrtvá. Viděl by ji tady jistě všude. Vzpomínal by na ni v dobrém, nebo už by viděl jenom ten její běsnící výraz? Ne, nemiloval ji,  teď si tím byl jistý. Byl si jistý tím, že to byla jen extáze, kterou si užíval, aby unikl z mafiánské reality, ale pravda byla, že ten životní styl už se mu dostal pod kůži. Ostatně víc myslel na svou záchranu než na to, aby jí vystrojil pohřeb. Neklečel u její mrtvoly, nedržel ji za ruku, neplakal pro ni. A byl si jistý, že ona by pro něj taky neplakala. Ale stejně si nepřál, aby umřela. Ne jeho rukou. Možná ji dorazila drapona svými kopyty a ohněm, ale Dragnev se nemohl zbavit dojmu, že umírala už ve chvíli, kdy na ni skočil z té střechy. Chtěl jenom ten kámen.

V ulicích se teď rojili ožralové, všude práskaly ohňostroje a každý bar měl žně. Dragnev už byl ve svém vlastním světě. Gas byl jenom stínem minulosti.

Nad ránem se setkal s Draghicim, jak se ještě včerejšího večera domluvili. Draghici tam stál v nejlepším cestovním kabátě u draze vypadajícího kočáru se čtyřmi statnými ptanosy. Uvnitř nejspíš již seděla lady a Draghici vyčkával venku, pokuřoval své podezřelé mortikalské cigarety a díval se k hradbám, kde už každou chvílí mělo vypuknout zahájení.

„Tak jsem tady,“ ozval se Dragnev odhodlaně. Měl jen maličký kufřík, do kterého si po velice bolestivé noci sbalil především léky. Oblečení dokoupí dle potřeby. Na obličeji mu vystupovaly popáleniny a ruce měl raději zakryté až příliš tlustým kabátem a koženými rukavicemi.

Draghici se po něm ohlédl s jakýmsi teatrálním údivem. „Vskutku, jsi tady,“ prohlásil po chvíli, zahodil cigaretu a vyrazil za ním se stejným afektovaným objetím jako včera. „Oslavy se vymkly?“ zeptal se velice opatrně Draghici a zkoumavě přelétl Dragnevovu tvář pohledem.

„Tak nějak,“ snažil se z toho dostat co nejstrozeji Dragnev.

Z kočáru vykoukla lady, krytá několika šátky. „Guri?“ zeptala se prostě.

„Nepojede s námi,“ odpověděl Dragnev a na prázdno polknul. Lady tato odpověď zdá se stačila, pokývala hlavou a zalezla opět dovnitř.

„Nechceš nám přece jen trochu povyprávět, co se všechno včera stalo?“ ptal se dál Draghici, když jako poslední nastupoval za Dragnevem do kočáru. Díval se velmi, velmi nedůvěřivě a jeho hlas dosahoval výšek, za které by se ani dvorní sagedova zpěvačka Lůvie nemusela stydět.

„Ne, Draghici. Co bylo, bylo, podstatná je už jenom budoucnost. Lady to sama řekla. Život v Gasu pro nás skončil. Nemáme tu už nic a nikoho a je na čase, abychom zmizeli. Máme cíl, tak jedem.“