První chladné paprsky slunce ozářily bělavou vlajku na věži radnice. Líně se nadouvala pod nepravidelnými poryvy jarního větříku a dávala všem na odiv, jaký rod nyní pevně svírá otěže moci. Na bílém pozadí symbolizujícím čistotu se skvěl jediný okrouhlý znak, obyčejný, takže cizinci nad ním jen kroutí hlavami, ale zde už dobře známý a nezaměnitelně spojovaný se sílou charakteru, před kterou ustoupil i poslední král Svaté říše. A tak nad městem vlála tato důvěrně známá vlajka s obrovskou cibulí, jako by i nyní po válce zdůrazňovala, komu mají lidé věnovat svou loajalitu. O pár metrů níže ostatně na zdech vlála její konkurence. Každou volnou plochu, dveře, lampy, stánky, kašnu, vše pokrývaly bledě modré letáky. Město zaplavily přes noc, ale přesto se tu nyní ti vetřelci naparovali ve vánku, jako by jim město už dávno podlehlo.
Z místní hospody zvané Archa – to aby lidé dobře věděli, kde hledat spásu – se konečně nad ránem vypotácel štamgast, který vlastní postel neviděl už celý týden a sprchu asi měsíc. Trhovci se teprve doma v klidu probouzeli, město bylo vymetené a tiché, a tak tento alkoholový přízrak zamířil ke kašně ve středu náměstí, aby si bez hloupých posměšků okolí opláchl tvář. Do očí ho ovšem udeřila ta všudypřítomná modř. Rozběhl se k nejbližší zdi, aby se přesvědčil, že ani tentokrát se neuchlastal k smrti a že není v nebeském království Ákonově. Safírová modř ho ale provázela na každém kroku. Nechal ruce klouzat po papírech a následoval jejich vedení až k radnici.
Ve stejnou chvíli slunce ozářilo Zíkův pokoj. Ležel na podlaze a těžce oddechoval. Nahé tělo halil jen těžký modrý závěs, který nejspíš v noci strhnul z okna. Nehýbal se. Oči nutil zůstat co nejdéle zavřené, aby se nemusel probrat do denního světla zodpovědnosti. Nechtěl zažívat každodenní starosti, nechtěl se bavit s otcem o politice, nechtěl se potkávat s obchodníky, jako by žil normální život. Nechtěl se další den dívat na sestru, která už šestým rokem zůstávala v zajetí své poškozené mysli. Nechtěl se jí podívat do očí a připomínat si, že už je to dva tisíce tři sta dvacet osm dní, co jí přísahal, že najde lék.
Místo léku však opět skončil na podlaze. Každou noc to teď bylo totéž. Mistr je přiměl zvýšit dávky a jejich těla to už zvládala jen stěží. Mysl však ještě měla své rezervy, a jestliže byl odhodlaný proniknout do mysli Kataríny, aby ji opravil, pak musel překročit limity své vlastní a nelpět na fyzickém těle. Byl si jistý, že dnes v noci dosáhl jistého pokroku a konečně spatřil, co obnáší otevření mysli. Jenomže pro ten krátký pocit pochopení už nyní obětoval víc, než kdy čekal. Byl si jistý, že jednoho dne své mysli obětuje své celé tělo, které už nyní chátralo a připravovalo se na moment, kdy ho Zík opustí.
Nakonec oči přece jen otevřel. Světlo bylo tlumenější, než jaké čekal, a pak si všiml, že u pootevřeného okna stojí žena s plavými rozcuchanými vlasy, která bránila části paprsků vpálit se do Zíkovy tváře. Zaujatě sledovala dění venku, ale od skla si držela odstup, aby ji nezahlédli. Neměla by tady vůbec být.
„Jormi,“ oslovil ji chraplavě, aniž by vlastně věděl, co jí chce říct. Ze všeho nejradši by ji teď požádal o vodu. V ústech měl jak v Andrejově peci a tělo měl malátné, jako by ho Anežka nechtěla pustit ze svých spárů těžkých snů. Daň za to, že někdo žije dvojím životem.
Žena se na něj otočila a nervózně usmála. Byla stejně bledá, pohublá a vyčerpaná jako on. Vlastně nebyli staří, ale za těch šest let prožili věci šílené dostatečně na to, aby byli přesvědčeni, že žili nyní déle než kdokoliv z běžných lidí.
„Co se tam dole děje?“ zeptal se jí a pohledem klouzal po její sivé pleti a vlasech bez lesku, dokud se očima nezabodl do těch jejích, krví podlitých.
„Nejdřív jsem myslela, že jde čistě o problém s nějakým opilcem, ale pokud není špionem Svatohradu a jen nehraje svou roli, pak je v tom asi nevinně.“
Zík se stále zabalený do závěsu dotrmácel k oknu a zahleděl se na otce, jak dole promlouvá k lidem. Okolí obcházela uklízecí četa, která strhávala jakési modré papíry ze zdí, a pár těch papírů svírali i lidé v rukách, jako by se jimi chystali hrozit. Nebo si na ně stěžovat.
„Jsem vyčerpaná, Zíčku,“ poznamenala a Zík si až nyní uvědomil, že vedle něj stojí úplně nahá. Její tělo však nesálalo žádné hřejivé teplo, působilo stejně nezdravě jako jeho vlastní. Svým způsobem ho přitahovala, ale pravděpodobně jen proto, že nyní ve městě nebyl nikdo jiný, kdo by pochopil, čím si prochází. A ona zažívá to stejné. Je stejně zničená.
Na okamžik poodstoupila od okna a ze stolu sebrala Zíkovu tabatěrku. Když se teď rozhlédl po místnosti, zjistil, že pokoj z převážné části vypadá, jak by měl. Možná se přece jen naučili své schopnosti trochu víc krotit. Minimálně okno už není vymlácené, nábytek rozsekaný a okousaný, vázy roztříštěné, koberce roztrhané… Ale nepociťoval hrdost, jen nutnost posunout se zase o krok dál. Dluží to Kataríně. Vlastně jí to nedluží, ale rodina by měla stát při sobě. A ji o běžný život připravila jediná noc, kdy se stalo něco, o čem vědí jen bohové.
Joremína se zatím vrátila s tabatěrkou. Místo cigaret v ní však byly zastrčené ampulky s modrou směsí. Vysypala obsah nejsvětlejší z nich na konferenční stolek, v jehož laku byl viditelný škrábanec od tří zarytých nehtů. Ze Zíkova zdobeného vydání Písma Ákonova vyndala pevnou záložku s vypáleným znakem cibule a modrý prášek jí vyrovnala do tenké čáry, která nyní vybízivě čekala jen na ni.
Zík se odvrátil a čekal až se Joremína posilní. Jeho samotného by ani nenapadlo vzít si novou dávku poté, co kvůli té večerní strávil noc bohové vědí čím. Pamatoval si jen ten oslnivý pocit prozření. Nejspíš začal konečně chápat to, s čím Joremína pracovala celou dobu. Byla vždy silnější a také zvládala mnohem koncentrovanější dávky. Taky to byla ona, koho si Mistr vyvolil, a byla to ona, v koho vkládal ohromné naděje, že se postaví Svatohradu. Zík věřil, že pokud se nepodaří Katarínu vyléčit jemu, zvládne to právě Joremína. Mistr z ní chtěl mít zbraň proti novému režimu, ale Zík v ní viděl spasitele vlastní rodiny. A tak ji i nyní nechal, aby jednala, jak uzná za vhodné, a jen pocítil pár lehkých pohybů za zády, jak se vypořádávala s proudem modré směsi v žilách. Otočil se k ní.
Chvíli se chvěla, jako by své tělo přemlouvala, aby sneslo další dávku. Pomalu a elegantně se vznesla asi půl metru nad podlahu. Modř prášku jí viditelně pulzovala v žilách a barvila její kůži došeda, více než obvykle. Krátce zamrkala a pak zkoprněla. Dokořán rozevřené oči byly skelné jako zrcadlo a Zík v nich téměř dokázal číst, co Joremína nyní viděla.
Dole pod radnicí se stále zvětšoval hlouček měšťanů, kteří přišli naslouchat starostovi. Opilec, který starostu na letáky upozornil, nyní seděl zkroucený opodál u kašny, odkud stále slyšel dobře starostova slova, ale měl tam větší pohodlí a nikdo ho nevystrkával. Nikdo si taky proto nyní nevšiml, když krátce sykl bolestí, vyjekl, zkroutil se a otřásl. Jeho oči se zableskly safírovým leskem, který jim byl tolik cizí, a zpoza té nezdravé barvy hleděla na svět jeho očima Joremína.
„Svatohrad dlouho provokoval a my říkali, že si chtějí hrát, ale tohle už není hra,“ burácel zrovna starosta Vardovský a dav přikyvoval. „Ta zvířata se v noci vkradla až do srdce našeho města, jen aby nám vnutila svou směšnou propagandu.“ Vlastně to byl dlouhý a vleklý spor od konce války, kdy Svatohrad definitivně upevnil svou moc jako hlavní město nově vzniklé teokratické říše. Jejich vyhlášky, že v každém městě musí být svatyně a že nesmí být provozovány vzdělávací instituce, aniž by tam přednášel alespoň jeden Svatohradem vycvičený duchovní, byly obzvláště bolestivým kopnutím do suverenity každého rozvinutého města, a to jejich bylo po válce konečně na vzestupu. Dosud však Svatohrad vyhrožoval pokutami a různými zákazy, které sice byly nepříjemné, ale žít se v jejich mezích dalo. „Nyní nám však dali ultimátum!“ pokračoval starosta. „A snížili se k nejodpornějšímu vydíracímu prostředku. My se ovšem nedáme.“
Jeho řeč se dál nesla ve velice povzbuzujícím duchu. Nemohl teď dělat nic jiného, je jeho prací dodat lidem odvahu. Zhroutí se později.
Joremínino tělo začínalo být neklidné. Konečky prstů jí začaly hořet modrým plamenem, od kterého odletovaly zlatavé jiskry, a podobné jiskry se nyní sem tam vznesly z každé části jejího zašedlého těla.„Joremíno,“ zatřásl jí Zík, ale tělo nereagovalo. „Vrať se zpátky, něco se děje.“
Pochopila, že už neměla moc času, a tak nechala opilce být a přesunula svou mysl do méně náročné oběti.
Opilec zůstal ležet u kašny v mdlobách, což ale nebylo nic neobvyklého, a Joremínina mysl se nyní skrývala za modrým pohledem vrány, která prolétala vystrašeným městem. Konečně nalezla, co hledala. Jeden leták zůstal viset na zdi. Na záhlaví se skvěla nová vlajka Svaté říše Ákonovy a na zápatí znak Svatohradu. Text mezi oběma kresbami dával městu tři týdny, tedy čas do úplňku. Pokud do té doby neuzavřou svou knihovnu a nevystaví místo ní svatyni, bude celé město vypáleno a lidé odvedeni do Svatohradu.
Vrána, která si nyní četla leták, vzplála jasným modrým plamenem se zlatými jiskrami a zmizela jako modrý dým.
Joremína dopadla těžce na kolena. Plamen z jejích rukou zmizel, v krvi jí však stále viditelně pulzovala modř. „Tohle dělat nemůžeš,“ vrhnul se k ní hned Zík a hodil přes ní župan.
„Mám takový dojem, že naopak musím,“ odpověděla a postavila se. „Sinduch se vážně zbláznil. Po těch všech ‚doporučeních‘ nám hrozí ne novou válkou, ale genocidou. A já to chápu, chápu, že po válce je každý trochu otupělý k násilí, pro všechny se smrt stala denním chlebem a obyčejné ‚tytyty‘ nikoho nevyděsí, ale co když tohle není jen planá hrozba? Nejsme jediné město, které Svatohradu leží v žaludku, tak co když si nás vyberou, aby dokázali, čeho jsou schopní? Co když budou zabíjet naše lidi, aby vyslali vzkaz celé zemi?“
Zík nepochyboval o tom, že Joremína již plánuje potřebné kroky. Seděl zhroucený v křesle a sledoval, jak pochoduje po pokoji a s každým krokem mění grimasy. To proto, že přemýšlení pro ně bylo čím dál komplexnější. Souboj v nich sváděly jejich staré mysli, na kterých lpěli ze zvyku, a jejich nový potenciál, který otevírali pomocí safírového prášku. Od určité doby se v jejich vnímání slovo myslet začalo posouvat mezi synonyma k výrazům jako „trénovat, bojovat, napadat, bránit“, ale i „brát drogy“ a „být závislý“. Nejednou se Zík přistihl při myšlence, že jeho mysl už vlastně nepatří jemu, ale tomu prášku. Vždy se ale donutil věřit, že je to dobrá věc, protože pak pomůže Kataríně. Možná ani tahle víra nevycházela z něj. S jistotou věděl nyní jen to, že sami s Joremínou nemají šanci vymyslet cokoliv, co by nezahrnovalo pokus o kompletní anihilaci Svatohradu. Rozhodl se ji tedy zastavit. „Půjdeme za mistrem.“
Neslušelo se, aby si starostův syn bral dámské návštěvy do domu svého otce, do domu, jehož levé křídlo slouží jako nejdůležitější městský úřad. Nyní měl však každý jiné starosti a nikdo neřešil, když se ze vstupní brány vynořily dvě osoby. Mladý bledý muž s neupravenými suchými vlasy splývajícími po ramena a podobně vyhlížející mladá žena s vlasy obdobně zničenými, ale spletenými do dlouhého plavého copu.
Když nyní míjeli vyburcovaný nadšený dav, tolik odhodlaný bránit město, přišli si jako příslušníci úplně jiné rasy, návštěvníci z jiného světa. Měšťané se nechali uchlácholit odvážnými slovy starosty, všichni byli opět veselí a natěšení na střet se svatohradskou armádou. Smáli se a objímali, provolávali Vardovským slávu a dupali po modrých letácích, jako by to byl jasný důkaz toho, že stejně zašlapou i armádu Svatohradu. Zík s Joremínou ovšem už dlouho vnímali svět jinak, jako zpomalený záblesk, který se jich vůbec netýkal, jako nefunkční směsici pocitů a dojmů, a věděli, že lidé, kteří tady nyní slaví a líbají své blízké, brzy umřou, protože nedisponují dostatečnou silou. Umřou, pokud je nebudou bránit.
Zaklepali na dveře Knihovny. Prošli horními místnostmi běžné knihovny a zastavili se až u zapečetěných sklepních dveří. Obvykle sem chodili na večer, ale jestliže je čeká nová válka dřív, než čekali, nemohli si dovolit mrhat časem. Dveře se otevřely.
Všechny ty holé kamenné zdi sklepního komplexu budily bolestivé vzpomínky. Vzpomínky, ve kterých Zík poznával nadšení, jaké nyní vládne městem. I on sem tehdy přišel odhodlaný a naivní. Věřil, že stráví pár měsíců tréninkem magie, a pak bude schopný proniknout do Kataríniny mysli. Po měsících ale jen zjistil, že jeho tělo není schopné zvládat plně potenciál jeho vlastní mysli, natož aby se dokázalo potýkat s cizí. A od těla se tehdy oprostit nedokázal, ani od své naivity, směšných představ a tvrdohlavosti.
Míjeli nyní regály s alchymistickými směsmi. Už dlouho tyhle lahvičky nepoužili, už dlouho jim nestačí. Byla to chyba, když s tím tehdy začal? Neměl to celé rovnou nechat na Joremíně? Ne, kdepak, on je přece Katarínin starší bratr, to on se o ni musí postarat. Otec to nedokázal, žádní léčitelé to nedokázali, ale způsob tady být musí.
Knihovna ležela Svatohradu v žaludku právem. Bylo to nejen místo, kde si lidé půjčovali knihy, ačkoliv i to jistě Svatohrad vidí nerad, ale především šlo o výzkumnou laboratoř knihovnického mistra. Každý ve městě to věděl a každý zde uznával jeho moudrost. Spolu s radnicí a Archou tvořila Knihovna tři pilíře zdejší moci. Zík byl dřív přesvědčen, že jeho životní cestou bude jiný z těchto pilířů než právě Knihovna. Cvičil se v boji a měl vést městskou stráž a časem snad nahradit otce jako starosta. Zasmál by se při té vzpomínce, jak jinak tehdy vypadal, kdyby jeho současný vzhled nebyl tolik tragický. To, že jeho mladší sestra přišla tak náhle a nešťastně o rozum, mu předurčilo cestu docela odlišnou. Temnou a osamělou. Osamělou, kdyby neměl Joremínu. Jenže je Joremína ještě vůbec člověk? A on sám?
Stanuli před mistrem. Byl to muž, který se velice rád poslouchal a každé setkání zahajoval příhodami z mortikalské univerzity, aby odlehčil atmosféru a připomněl jim, jaké to je být člověkem. Zda je skutečně Mortikalcem a zda tam reálně studoval, nikdy nikdo nezjistil a upřímně, nikdo neměl nejmenší důvod v této minulosti šátrat. Za války mistr bez zaváhání bránil město. Bránil svou svěřenkyni Joremínu a svého nového učně Zíka. Tehdy se poprvé setkali se smrtí. Jako asi většina lidí. Mistr je jako začínající alchymisty odvedl do lazaretu u hranic, aby se učili léčit. Nakonec zjistili, že místo léčení dopřávají raněným milosrdnou smrt. Léků byl nedostatek, alchymistických substancí zrovna tak. Mágové využívající rychlou magii byli vzácní a rychle umírali a kněží zůstávali ve svých městech a léčili toho, kdo jim zrovna zaplatil. Alespoň tak jim to mistr říkal, když mluvil o kněžích jako o prodejných děvkách.
Ale teď už je to více než rok, co válka skončila, a více než dva roky, co jsou zpátky doma a pokračují v tom, co je mistr slíbil naučit. Ale co to vlastně bylo? Nepochopil to Zík tehdy špatně? Mistr mluvil o překonání těla a zároveň překonání mysli. Mluvil o splynutí těla a mysli a mluvil v hádankách. Čím dál víc byl ale Zík přesvědčen, a po dnešní noci si tím byl téměř jist, že jejich cílem je existovat bez těla, nebo spíš utvořit tělo z mysli. Být něčím a ničím. A být vším. Věděla to Joremína?
„Ano, četl jsem to, samozřejmě,“ říkal zrovna mistr, když se Zík vrátil myšlenkami do této chvíle. „A doufal jsem, že na to zareagujete,“ ušklíbl se a z pláště vytáhl dvě ampulky, mnohem menší, než jaké od něj obvykle dostávali, ale také tmavší a jaksi živější, cosi v nich vířilo. Ta modrá směs určitě nebyla stejnou směsí, s jakou se až dosud potýkali.
„Jestli někdo má na to ukončit tohle šílenství, jste to vy dva,“ zahájil svůj nový proslov mistr a Zík přemýšlel, zda slovem „šílenství“ sledoval ještě nějaký záměr. Mistr však tuto narážku přešel a pokračoval o náboženství: „Svatohrad povstal jen díky jedné skvělé myšlence. Málokdo už ví, jak to všechno začalo, ale ten kult, ta podivná Ákonova sekta, která díky válce vyšplhala až na samotný krvavý vrchol, se zrodila z myšlenky, že vládnout by neměl obyčejný člověk, ale boží veslice. Někdo s velice otevřenou myslí, někdo, skrz koho bohové manifestují svou sílu. A ta síla, kterou všichni tolik obdivovali, je magie. Toužili po vůdci, který by nejen používal, ale také ovládal a krotil Ákonovu magii. Jejich chyba byla ale stejná jako chyba každého člověka. Zastřešili magii náboženstvím. Co když ale nad všemi těmi komickými figurami, nad Ákonem, Andrejem, Amotem, Anežkou i Azrimem stojí ještě něco jiného? Co když jsme až příliš dlouho vnímali proud čiré magie přeceděný přes síto, které jsme si sami utvořili a postavili nad naše hlavy? Ta svatohradská sekta chtěla někoho s otevřenou myslí, kdo dokáže vnímat magii ve své čisté formě, ale čistou formu si definovali jako Ákonovu magii. Lidem ale nepřísluší vůbec něco definovat. Musíme jen cítit, poznávat, prožívat a zdržet se všech pojmů. Mlčet a vzdát se lidské formy. To je to, k čemu mířil původní Svatohrad. Jenomže takto abstraktní úvahy jsou příliš děsivé pro masy a příliš nepraktické pro propagandu a svaté písmo. Co by to asi pro většinu lidí znamenalo vzdát se lidství? Uctívat nějakou odvrácenou stranu Azrima? Jistě by to sklouzlo do dalších úvah v našich zajetých náboženských kolejích. Kdepak, když chcete vládnout, nemůžete hledat pravdu, musíte hledat „svoji“ pravdu. Jenomže nám jde o víc. Bohové nám dali život, nedali nám magii, ta tu byla již před nimi. Nepochází z nich a není dělena na jejich atributy. Magie se musí oprostit od božství a jedině potom se bude moct oprostit od lidství.“
„Co máme dělat? Zabít bohy?“ Joremína se ozvala tiše, ale zdaleka na vystrašeně. Možná, že se kdesi uvnitř bála, ale teď se jen posměšně šklebila, jako kdyby mistr narazil na nemožný úkol.
„Ano, zabít bohy,“ odpověděl prostě. „Uvnitř vás. Zabít představy o náboženství, zabít víru, zabít vše, co o té pětici víte. Teď a tady pro vás neexistuje, nemá tedy smysl tahat ji s sebou.“
Joremína se podívala na Zíka. Ne aby spolu s ním protočila oči v sloup, ne aby hledala útěchu. Ale aby se ujistila, že on tady teď v tuhle chvíli s ní je. A on si uvědomil, že to procitnutí, které dnes v noci pocítil, byl jen začátek dlouhé cesty. A že na konci už nebude žádný Zík a žádná Joremína, ale budou jen dva ohromné proudy magie, které… které co vlastně? Nahradí bohy?
„Teď ovšem,“ přerušil mistr tok Zíkových myšlenek, „nemá cenu vzhlížet k cíli, před námi je teprve první stupínek. Svatohrad si o něj sám řekl. Věřím, že i s pomocí tohoto,“ znovu jim ukázal tmavě modrý prášek, „odrazíte jejich útok, který by mohl být pro naše město fatální.“
„Běžte se připravit, víte, jak to chodí,“ pokynul jim nakonec a sám se odbelhal do své laboratoře.
Příprava pro Zíka a Joremínu znamenala připoutat se k děsivým křeslům s řetězy a řemeny, za jaké by se nemusely stydět ani ty nejhorší žaláře a mučírny. Vždy, když testovali něco nového, přežili první dávku v těchto křeslech. To aby nikomu neublížili. A hlavně ne sobě.
„Čekala jsi něco takového?“ zeptal se Joremíny, když jí pomáhal do křesla.
„Částečně,“ odpověděla dutě. „Od posledně, kdy jsme si sem přišli pro tu silnější dávku, jen přemýšlím o tom, co to všechno asi znamená.“ Zahleděla se do stropu a nechala Zíka, aby jí připoutal řemenem trup. „Přemýšlela jsem, na co by se v boji proti Svatohradu hodilo mít mysl zcela otevřenou. Samozřejmě, že tě napadnou takové věci jako rychlejší rozhodování a taktické uvažování, ale mám pocit, že na konci o tohle vůbec nepůjde. Myslíš, že my se máme stát tou mocí, co bude promlouvat skrze papeže? Myslíš, že my budeme to, co si budou vykládat jako Ákonova slova? Já vážně nevím, jak to jinak pochopit, ale vím, že včera v noci jsem opustila své tělo asi na dvě hodiny. A nemusela jsem být v lidech nebo zvířatech. Byla jsem v ohni, v každém ohni ve městě a viděla jsem z krbů a svící vše. Ale nevím, jak jsem to udělala. A nevím, jestli to je směr, kterým mám mířit, oheň přece nemá mysl a my cílíme na ovládání, mysli, nebo ne? Už vlastně nevím.“
Zík jí uvázal obě ruce a sám se posadil do křesla vedle ní. Netušil o nic víc než ona, ale spojení s ohněm mu opravdu nedávalo v rámci jejich výzkumu příliš smysl. „Hořela jsi, když ses promítla do toho opilce tam dole.“ Viděl divné věci už dřív. Viděl, jak jim bledne kůže, jak jim jiskří safíry v žilách, jak jim září modře oči a jak se stávají stále méně lidskými. Viděl, v jak zbitého a zbytečného člověka se promění pokaždé, když dlouho vynechá dávku. Viděl, jak se z něj stal ubožák závislý na něčem, co ani neznal a neuměl pořádně popsat. Viděl, jak jeho krev touží po milosrdné safírové lásce a jak jeho srdce buší jen pro ten adrenalin, který mu umožňoval vytrhnout se z něj samotného. Viděl, jak se promítli jeden do druhého a jak nechali svá těla ležet kdesi za sebou. Nesnášel to vše, a přesto to miloval. Fyzicky. A psychicky jen proto, že na konci měla být Katarína. Co ale bylo na konci teď? Oheň? „Nikdy dřív jsi nehořela,“ uzavřel tiše své úvahy a upoutal si řetězy nohy ke křeslu.
„Zíku,“ oslovila ho slabě. „Já se bojím.“ Dívala se na něj tak upřeně, jako by v něm hledala spásu. Mnozí lidé v jejich věku nezakládají ani rodiny. Ta představa mu nyní přišla směšná a vzdálená. Děti nikdy mít nebude, nejspíš kvůli tomu prášku ani nemůže. Anebo může, ale jen s Joremínou. A co by z toho vzniklo?
„Já se taky bojím,“ odpověděl a natáhl ruku k její, aby ji pevně stiskl, než mistr přeruší jejich nově nabyté souznění. Souznění v strachu. „Bojím se, že Kataríně nepomůžu,“ vydechl.
„Já se bojím sama sebe. Bojím se, že udělám něco špatného. Že ta mysl, kterou mám kontrolovat, jednoho dne nebude moje. Bojím se, že mě ovládne ta věc v mých žilách.“ Na chvíli se odmlčela, a pak pokračovala o něco tišším hlasem: „Musíš mi něco slíbit, Zíku. Přísahej mi, že když se vymknu kontrole, přísahej, že když přestanu být sama sebou, že když někomu ublížím a zapomenu na sebe samotnou… a tebe… přísahej, že mě zabiješ.“
„C-cože?“
„Nikdo jiný to nedokáže. Jsme stvoření spolu. Jeden pro druhého, jak se tak říká. Možná pro to, aby jeden druhého zabil. Musíš přece chránit město, Zíku. Tak mi to odpřisáhni. Že město ochráníš… přede mnou. Slib mi, že mě zabiješ.“
Hleděl jí do skelných očí dobrou minutu. Z vedlejší místnosti už se ozývaly kroky a cinkání lahviček, jak se mistr blížil.
„Slibuji, že tě zabiju, když se vymkneš kontrole a někomu ublížíš,“ vydechl a sledoval, jak strach z Joremíniných očí pomalu mizí a jak se uklidňuje. Vážně chtěla slyšet jen tohle? Ale přece je to nesmysl, ona byla mnohem silnější než on. Dostala se dál a chápala víc. Nikdy nenastane scénář, že by musel on zabíjet ji. Zavazovat si ji stejným slibem bylo ale asi zbytečné. Jestliže smýšlí tímto způsobem, zabije mě v případě pochybení i beze slibu, pomyslel si Zík a dopnul si poslední řemen, který zvládl zapnout sám.
Mistr se postavil vedle Zíkova křesla a připoutal mu volnou ruku.
„Na tohle jsem se těšil, konečně máme příležitost něco dokázat. Vrátit se k prvopočátku.“
Nechal jeho i Joremínu vypít pár lektvarů, tím začínal vždy, když je učil něco nového. Bylo to cosi na zklidnění a lepší vlastnosti krve. Zík se v tom nevyznal, jen poslouchal mistra. Ten se nyní pohyboval pyšně mezi jejich křesly, jako by byl nesmírně hrdý na vysvědčení svých žáků. Vysvědčení, které se ovšem bude rozdávat až za tři týdny.
Ty tři týdny se nesly v podivném tempu. Jeden den všichni slavili, druhý stavěli barikády. Město nyní bylo opevněné a velice dobře zásobené pro všechny případy. Od potulných mágů a kněží ze sousedních měst a vesnic se v prvních dnech skoupily magické pasti a výbušné směsi, cokoliv, co by mohlo svatohradským znepříjemnit i jen pobyt ve městě, natož bitvu. V dalších dnech už za pomoc jejich městu byly tvrdé sankce, které nikdo nechtěl riskovat.
Zík veškerý volný čas trávil v Knihovně. Jakýmsi záhadným způsobem přežil i novou směs, kterou na nich mistr začal testovat. Byla mnohem silnější. Zík za ten jeden večer málem zbořil zdi Knihovny už jen svým řevem a Joremínin ohnivý potenciál tomu příliš nepomáhal. Mistr tyto projevy ovšem považoval za normální. Víc než kdy dřív je nutil k sebekontrole, ale i kontrole jeden druhého. Zík si poprvé připadal, jako by s tímto potenciálem přece jen mohl být Kataríně prospěšný. Kontrola šílené mysli je ostatně to, co potřebuje zvládnout nejlépe. A jestliže umírní tu svou závislou mysl, která už vidí a vnímá jen modře a touží jen po silnějším adrenalinu… po vytržení z těla… pak musí zákonitě usměrnit i mysl Kataríninu, ať už se v ní odehrává cokoliv.
„Město si o mně nepříjemně šušká,“ zmínila jednoho večera Joremína. Kde kdo si ji ještě pamatoval jako dítě z ulice, které si pod svá křídla vzal právě mistr z knihovny. „Vědí, že něco umím. Neumějí to pojmenovat, ale je jim jasné, že minimálně tehdy v lazaretu jsem se musela přiučit něčemu bojově užitečnému. Nechci, aby mě vyhnali do první linie, Zíku. Nechci, aby zbytečně umírali, ale nechci být tím prvním, kdo se Svatohradu postaví. Nikdo z nich si nedovede představit, co by to mohlo způsobit. Ani já ne.“
Nálada ve městě se vskutku teď střídala každým dnem. Z okolních měst buďto přicházely zprávy podpory, nebo – a ty byly mnohem častější – výzvy, aby nedělali hlouposti a raději se vzdali Svatohradu, dokud můžou. Za každou takovou výzvu zakopali místní o jednu minu do příjezdové cesty navíc. Plný min a pastí byl nakonec celý kopec, na jehož vrchu se město rozprostíralo.
Smích postupně definitivně vymizel. Stále více měst pod nátlakem Svatohradu odmítalo odboji Vardovských pomoci. Nepřijímali ani uprchlíky, co hledali azyl. Děti, které poslali pryč, se buďto vracely s tím, že je nikde nechtějí, nebo zůstaly bloudit v lesích a žebrat na cestách.
Měšťané si nyní uvědomovali, co Joremíně se Zíkem bylo zřejmé od začátku. Armádu možná zdrží pasti, ale jakmile se dostane do města, tu hrstku rebelů se směšnými lacinými gorgády a zabijkovými mečíky rozmetou pod pařáty svých ptanosů.
Noc před úplňkem se rozzvonily zvony. To svolávaly k poslední společné modlitbě. Stovky svící hořely na náměstí a chránily posledním náznakem plamene odhodlání nebožáky, kteří je křečovitě svíraly v rukách. Každý nyní do plamene šeptal, jak prosí Ákona o vedení, Andreje o pevnou ruku, Anežku o rozhled, Azrima o smíření a Amota o důstojné umírání, bude-li to nutné.
Zík s Joremínou i tuto noc trávili pod zemí v katakombách Knihovny. Zvony zněly až k nim a oni se drželi za ruce a přísahali si – beze slov – že se neopustí. Dokud to nebude nezbytně nutné.
Jejich trénink nebyl dokonalý. Jejich moc pramenila ze závislosti a udatnost ze zoufalství. V těsném obětí vytáhli dvě ampule s práškem, s tím safírově modrým peklem, které by mělo osvobodit jak město, tak jejich mysl. Mistr jim dal tak silný koncentrát, že by jim nová síla měla vydržet několik dní, a oběma věnoval zásoby na tak dlouho, aby dokázali vyššího cíle dosáhnout případně i bez něj. Pro Zíka znamenal vyšší cíl jediné. Co ovšem znamenal pro Joremínu, netušil. Netušil, zda pro ni vůbec něco znamenal. Od chvíle, co ho donutila přísahat, působila zvláštně oddaně a smířeně a Zík se poprvé v životě nemohl dočkat, až ji uvidí zdrogovanou. Vidět ji jako schránku bez duše ho ničilo. To by ji raději viděl jako duši bez schránky.
Druhý den už čekali všichni na svých pozicích. Od rána vyhlíželi svatohradskou jízdu. Svíce, které včera lidé odložili na náměstí, nepřestávaly plápolat, ale nebyl nikdo, koho by jejich zlatem prosycený plamen s modrým dýmem přitahoval. Pohled bylo nutné upírat pod kopec.
Zík zůstal doma sám s Katarínou. Stála na balkóně a havraní vlasy jí vlály ve větru. Vypadala mnohem zdravěji než on. A měla být.
„Brzy tě vyléčím, sestřičko,“ zašeptal jí do vlasů, ale ona ho nevnímala. Byl to ten lepší scénář. Nejednou se pokusila někoho zabít prostě z rozmaru. Ostré předměty raději odstranili z celé radnice, obytného i úředního křídla.
A pak začali zvonit na poplach. Svatohrad dodržel svůj slib a pár hodin po poledni se pod kopcem objevily svatohradské standarty. Zík vyčkával na balkóně. Sledoval, jak svatohradští vysílají vyjednavače, nebo kohosi na ten způsob. Jeho otec vyrazil vyjednavači vstříc a setkali se v půli kopce. Otcův ptanos nebyl tak vysoký a upravený jako ty svatohradské, ale vlála na něm cibulová postroj, která by možná pro cizince vypadala komicky, ale pro místní byla symbolem majestátu. Z balkónu radnice měl však Zík jen pramalý rozhled na dění pod kopcem, a tak sledoval barikády a měšťany, jak se za nimi nervózně vrtí. Doufal, že otec bude v pořádku. A že nebude potřeba, aby zasahoval.
Pak se ozvala ohlušující rána. Cosi letělo vzduchem a následně všechny jejich miny a pasti explodovaly naráz. Barikády, co minám stály nejblíž, se sesypaly jako domečky z karet a pár měšťanů zaskučelo, jak jimi výbuch otřásl a dočasně je ohlušil. Ulice u vjezdu do města zaplavil dým, všichni se ovšem zdáli být naživu. Ale co se stalo se starostou? Zík přes zvířený dým z min a zeminu vůbec neviděl, co se pod kopcem mohlo stát. Netrpělivě natahoval krk a držel Katarínu kolem ramen, aby se nevyděsila.
Dým zavířil a z toho temného oblaku se vynořila dobrá desítka safírových jezdců na statných ptanosech. Jejich náhlý příjezd zaskočil všechny tak, že jen málokdo dokázal vzdorovat. Jezdci projížděli lidmi, jako nůž máslem. Barikády před sebou likvidovali diopaly a lidi odhazovali magií nabitými amulety. Ptanosové drápali každého, kdo se opovážil před jízdou stanout, a každého, kdo se jen pokusil o náznak magie, oslepili jezdci safírovým zábleskem.
Zík vyčkával. Výjev to byl děsivý, ale ti jezdci nikoho nezabili a ani se o to nesnažili. Mohlo to tedy znamenat jediné: čekají na příchod něčeho horšího, někoho silnějšího. Mohl dorazit samotný papež? Nebo vyslal své kardinály? Ať přijde cokoliv, Zík si bude šetřit síly právě na to.
Joremína zrovna tak vyčkávala. Z podloubí na náměstí sledovala Zíkovu zamyšlenou tvář a vyhodnocovala situaci. Na rozdíl od něj však nevěřila, že přijde ještě něco horšího. Tihle lidé sem v deseti nakráčeli, jako by jim to tu patřilo. Celé město před nimi ohnulo hřbet. Co ještě může přijít mocnějšího?
Zík pochmurně shlížel na lidi zahnané do kouta a ptanosí jízdu, která právě dorazila na náměstí. Zapálené svíce ignorovali jako každý a hrdě stanuli před kašnou. Většina sesedla.
Teď to musí přijít, říkal si Zík. Každou chvíli někoho povolají nebo vyvolají. Místo toho však jeden z nich předstoupil před pomalu se srocujícím lidem, jako to dělával jeho otec. Při myšlence na otce ho bolestivě bodlo u srdce, protože prach z min už usedl, ale další ptanos se odnikud nevynořil. Jestli ho ty svině zabily, nemají nejmenší šanci dostat se odsud živí.
Pomalu si připravoval strategii, jakým způsobem je napadne, aby jeho rána byla účinná, ale ne nebezpečná okolí, spřádal své temné myšlenky a svazoval je do safírových cestiček možné budoucnosti, když v tu chvíli ho ovanul průvan nečekaného pohybu. Instinktivně vedle sebe sáhnul, ale ruka mu sklouzla po hebkých bílých šatech.
Katarína jedním ladným pohybem přeskočila zábradlí balkónu a řítila se na zem. Zík nevěřícně sledoval, jak jeho křehká sestra poháněná šílenstvím dopadla mezi několik svící a nevnímajíc možná zranění se rozeběhla ke svatohradské delegaci.
„Ne!“ vyjekl Zík a přehodil jednu nohu přes zábradlí. Na iracionální chvíli ho přemohl strach z výšky, pak ovšem zaznamenal, jak jeden ze svatohradských Katarínu odmrštil na kašnu a strach byl tentam. Napřáhl před sebe ruku, namířil ji na vojáka u kašny a nechal se vést novou mocí. Zavřel oči. Ucítil plameny. Vnímal nečekané teplo, které vedlo jeho myšlenky a směřovalo je do jiného místa, a pak otevřel znovu oči. Stál u kašny s rukou napřaženou, aby udeřil Katarínu do tváře. Krčila se před ním a řvala jako zvíře. Její oči však byly zalité slzami a Zík v nich jednoznačně rozpoznával strach.
„Tak co bude, Allante, umlč tu holku, máme tady práci.“ To na něj promluvil další ze svatohradských vyslanců.
„To neudělám,“ promluvil Zík Allantovým hlubokým hlasem a pomalu se otočil. Ovládat cizí tělo nebylo vůbec jednoduché. Vše mu přišlo zpomalené, vzduch se kolem něj kroutil a každý pohyb generoval mnohem víc tepla, než by měl. Navíc cítil podivný tlak, jako by se Allantus chtěl chopit kormidla.
Zhluboka se nadechl a přinutil se potlačit tyto nepříjemné vjemy. Alespoň dočasně, dokud může bránit Katarínu. A tak sáhl po gorgádu, který měl Allantus příhodně za pasem, a zaútočil na muže, který si vynucoval Katarínino umlčení. Zašátral ve svalové paměti své minulosti, kdy ještě trénoval, aby mohl být ctihodným rytířem pod vlajkou cibule, ale roky jiného životního stylu se na něm podepsaly. Nebo možná jen nikdy nebyl dostatečně dobrý a s cvičenými svatohradskými rytíři se nemohl ani tehdy měřit.
„Hrabe ti?“ vyjel na něj muž a okamžitě odrazil jeho útok. „Je ti naše mise pro smích?“ vyštěkl ostře a okamžitě Allanta udeřil. Zík jeho bolest vnímal tlumeně, zato náraz do těla ho vykolejil víc, než by měl. „Seš vožralej nebo co?“ vrčel svatohradský a dal Allantovi po hubě.
Zík se zhroutil na zem vedle Kataríny. Nepřestávala křičet a on z toho šílel. Cítil neskutečný žár a její jekot jen umocňoval obavy, které ho celé naplňovaly.
„Teď umlčíš tu holku, nebo umlčím navěky já tebe.“ Zík ovšem výhružky vnímal jen matně, bojoval teď vnitřně s Allantem o ovládání těla. Nemůže teď Katarínu opustit, musí vzdorovat.
Allantův kolega se od něj odvrátil. Zřejmě si Zíkovo válčení s Allantovou vůlí vyložil jako podvolení, a tak se obrátil ke zbývajícím členům výpravy a začal jim rozdávat pokyny.
Zík se zatím malátně opět postavil na Allantovy nohy. Byl už teď vnitřně v jednom ohni, ale musel dokončit, co začal.
Svatohradští se mezitím rozestoupili kolem kašny a začali jednohlasně mumlat něco, co Zíkovi ze všeho nejvíc znělo jako prastaré zaklínadlo. Muž, který ho před chvílí udeřil, ovšem promlouval k městu. Hlasitě jim do rytmického mumlání svých kolegů vysvětloval důvod jejich návštěvy. Zík teď v davu místních rozpoznával zaprášeného hostinského, jak se snaží udržet lid na uzdě, aby nikdo neudělal nic hloupého.
Zík mohl udělat dvě věci. Vrhnout se na ně a vyplýtvat své poslední síly na nejistý výsledek, nebo mohl odvést Katarínu rychle pryč, dokud si jí nikdo nevšímal.
„… A z povolání svatohradského jsme byli vyslání, abychom očistili Vaše město od všeho zlého…“
„Kataríno, už jsi v pořádku, neboj, jsem tady, hlavně zůstaň se mnou!“
„… azhdahā ejdîha…“
„… rozhodnuto bylo, že knihovna Vaše padne a město bude očištěno od nevhodných vlivů…“
„… dah farr dahhāk…“
„Kataríno, prosím… prosím ty ne… Musíš se zvednout a musíš mi věřit, to jsem já, Zík…“
Zaklínání stále sílilo, ale Zíka začaly opouštět všechny síly. Kdesi za ním se ozývalo zoufalé kvílení měšťanů a jejich prosby. On ovšem musel jít. Katarína mu situaci ještě ztěžovala, protože se zachytila o kašnu a odmítala se pohnout. Lomcoval s ní, ale nakonec ho někdy chytil zezadu za límec a prudce obrátil.
„Už tě mám plné zuby!“ zařval na něj rytíř a udeřil ho tak prudce, že Zík vnímal, jak Allantův poslední záchvěv svobodné vůle uvnitř omdlívá, on sám ovšem neomdlel, místo toho vzplál. Tělo však zůstalo pod ním netknuté. Jako ohnivá střela rychle pod nárazem vyletěl z Allantova těla a věděl, že tohle je konec, že už se do svého těla nevrátí, že shoří a umře a nikdy nenahradí bohy.
Ovšem pak ho pohltila modrá jiskra. To bylo Katarínino oko, zlověstně se v něm zablesklo, jako by jím prostupoval stejný safírový vír jako jeho vlastním tělem. A pak rázem klečel v bílých šatech a svíral kašnu prsty rozedřenými do krve. Oči měl uslzené, nos plný a hrdlo vyschlé. Ale byl naživu.
Rychle se postavil. Ať už svatohradští vyvolávali jakékoliv zaklínadlo, Zík si byl jistý, že se něco děje, že asi opravdu něco přivolali a nebude to dobré. Jenomže co mohl dělat z Katarínina těla?
Okamžitě se obrátil a rozeběhl k radnici. V tu chvíli se z náměstí začal ozývat strašlivý křik. Ptanosové neklidně hrabali a kolem kašny se utvořil vzdušný vír. Ptanosové přešlapovali a kolíbali se. Skřehotali a snažili se přimět své jezdce, aby přestali drmolit a chopili se otěží.
Zík doběhl na balkón ke svému tělu. Zamrzlo tak, jak jej nechal, ale na rukou, vlasech i nohách mu plály modravé plamínky. Okamžitě své tělo stáhl zpět na balkón a položil jej na zem. Sklonil se nad sebou. Tohle bylo něco, k čemu chtěl směřovat, ne sice úplně, ale mohl to být první krok, přece jen teď měl Katarínu ve své hrsti. Mohl s ní experimentovat, mohl objevovat její mysl, ale nebyl na to čas. Musí se dostat zpět do sebe a odvést je oba pryč.
Možná kdyby alespoň na okamžik nahlédl… Mohlo by se stát tolik, kdyby se jen pokusil na vteřinku, dvě vnímat její mysl?
Vítr z náměstí cítil až sem a uvědomoval si, že ovzduší zvláštně změnilo vůni. Jako by v něm nyní bylo cosi důvěrně známého.
Dobrá, udělá to. Přiměl se pomyslet na tu modř, která Kataríně zableskla zlověstně v oku, a nechal ji poodhalit závoj Kataríniny mysli.
Dole na náměstí vrchní svatohradský vyjednavač s vytřeštěnýma očima sledoval, jak vzduch nabírá rychlost a formuje se kolem nich do děsivého víru. Kromě šedi pouličního prachu nabíral i barvu temně modrou, tu kradl doutnajícím svícím z náměstí. Neviděli už přes proud vzduchu nikam mimo okolí kašny, u které se tak hrdě vyprsili. Ať už vyvolávali cokoliv, tohle to být nemělo.
Semkli se těsněji k sobě a s pohledem čiré hrůzy sledovali, jak vír roste do výšky a halí nad nimi i poslední náznaky světle modré oblohy. Někteří zkusili vypálit do víru střely z diopalů, ovšem elektřina ve větru zanikla. Zkusili kleknout na kolena a prosit Ákona o záchranu, prosit měšťany o zastavení toho bláznovství a papeže o pomoc. Nikdo z nich je přes vířivé peklo nemohl slyšet. Vír stále sílil, a kromě větrných poryvů z něj začaly šlehat modré plameny se zlatými jiskrami. Na zemi pod tím vším stály stovky svící, z nichž sálal nezlomný magický plamen, a v té změti se objevily dva dámské střevíce. Vystupovaly z víru, jako by jimi plamenná smršť nemohla pohnout ani o píď. A pak se z temně modrého tornáda vynořila žena, na sobě měla splývavé tmavé šaty a vlasy sčesané do dlouhého plavého copu. Oči si překryla páskou, ale plamen, jako by jí přesně navigoval, kam má jít. Mířila neohroženě k hloučku klečících mužů a v rukou svírala rozžhavenou kosu planoucí doruda.
„Náš domov nám nevezmete!“ zašeptala, ale hlas se ozvěnou odrážel od víru a rezonoval svatohradským vyslancům v uších.
„Prosíme – slitování – milost!“
Zík zaslechl Joremínina slova, jako by zněla přímo v něm. Slyšel i křik těch lidí tam dole. Něco nebylo v pořádku. Teď si nemohl dovolit ztrácet čas Kataríninou myslí. Přinutil se vrátit, kam patřil.
„Váš pán si slepě uzurpuje korunu, která mu nepatří. Připravuje lid o svobodu, vzdělání i schopnost myslet. Ano, toho se bojíte, vy prašiví psi. Myšlenek, které vás mohou zahubit. Tak pociťte, jaké to je.“
Zík se rychle obratně zvedl ze země. Věděl, že tohle nezastaví. Rychle popadl zmatenou sestru a okamžitě ji táhnul z domu. Nevnímal plamínky poskakující na svých vlasech, vnímal jen její blízkost, tlukot srdce, Joremínina slova a spálený vzduch. To, co v něm tak důvěrně znal, byla posedlost. Závislost a fanatismus.
„Ale my ne... neměli jsme nikomu ublížit... tohle je nedorozumění!“
Joremína si rozvázala oči a safírový pohled upřela na muže, který ještě před krátkým okamžikem hlásal místním o zrušení knihovny. Pohltila v tom víru jeho mysl a spoutala ho se svojí. A zatímco v bolestech pronikala do jeho těla, nechávala to své volně se rozplynout ve vzdušných proudech.
A svatohradský vyjednavač uchopil ohnivou kosu a skosil s ní všechny své druhy. Rozžhavený půlměsíc projížděl masem, jako by to byla voda, a rudě se barvil jejich krví. A až když čepel úplně zrudnula, tak že i plamen na ní přestal vysílat modravé světlo, vrhnul se muž do víru větru a ohně, který ho spálil na popel. Vír se rovněž začervenal, jako by sám krvácel, a začal rvát dlažbu náměstí. Spálil kašnu a pomalu podlamoval zemi pod nejbližšími domy.
Radnice se zatřásla.
„Kat, ještě, přidej,“ zalomcoval Zík rychle svou sestrou, ale ta se zastavila. Celý ten zážitek ji přespříliš vyčerpal a její mysl nebyla schopná pobrat, co se kolem ní odehrávalo. Zhroutila se na zem. Zík neváhal a popadl ji do náruče. Utíkal s ní chodbou a vnímal každý otřes. Radnice se nakláněla a propadala se. Jen silou vůle se přinutil podívat z nejbližšího vymláceného okna, kde spatřil děsivý rudý vír ohně, jak trhá na kusy jeho město.
Teď už na městě záleželo jen pramálo, musel hlavně dostat Katarínu pryč. Vytáhl temně modrou ampuli s vířivým práškem. Udělal by vše, aby sestru zachránil. Vyvedl ji zadním vchodem a na chvíli odložil, aby měl čas dávku vstřebat. Riskoval, že se předávkuje, riskoval mnoho, ale život sestry mu byl milejší.
Proč jen víc netrénoval? Síla toho prášku ho srazila na kolena a on vnímal rázem svět v minulosti, současnosti i budoucnosti. A viděl Joremínu, jak vychází z toho víru.
Zaváhal a ohlédl se. Radnice se nořila do země – stejně jako ostatní domy v okolí. Jen matně za tornádem rozpoznával klesající střechu Archy a na knihovnu vůbec neviděl.
„Joremíno!“ zavolal směrem k rudé spoušti, ale nikdo mu neodpověděl.
„Dobře, tak pojď,“ obrátil se zpátky na sestru a zvedl ji. Nedokázal vůbec pochopit, co se právě stalo.
Rozeběhl se, ale země pod ním začala praskat. Stoupal z ní modrý dým a zlatavé jiskry a rozlévala se po ní rudá krev.
Každý skok, který udělal, byl dvakrát tak dlouhý jako skok běžného člověka, ale praskající zemi utíkal jen stěží. A když se ohlédl, zjistil, že rudé tornádo nyní místo do výšky roste do šířky a místo rudé se opět barví modře. Podpalovalo celé město a potápělo ho pod zemí.
A pak vše explodovalo. Krutý žár Zíka spaloval, jako by z něj nemělo nic zbýt. Omdlel.
***
Zík kráčel po vrcholku kopce. Bosýma nohama se brodil v popelu a každým krokem přebíral ty šedé nánosy, aby se přesvědčil, že pod nimi nic nezůstalo. Kůži měl zrovna tak šedou, místy černou, ale převážně namodralou. To ho léčil prášek. Byl to bolestivý proces, ale on by raději prožíval fyzickou bolest tisíckrát a znovu dokola, jen kdyby jeho duše měla klid.
Uprostřed sutin, tam, kde stávala kašna, nyní klečela mladá žena. Cop jí splýval po zádech jako hustý proud řeky. Jako smrtící Anežčiny slzy. Přál by si ji v nich utopit. Jak moc ji nenáviděl. Jak sebe nenáviděl. Za to, že nebyl zbabělejší a neutekl dřív. Za to, že nebyl odvážnější a nezastavil ji. Za to, že svěřil důvěru nesprávným lidem.
A teď tady byli sami dva. To, co neshořelo, pohltila zem, a na kopci nyní místo města ležely jen hromady popele. Vítr je rozvíval po okolí.
„Lituješ toho aspoň?“ zeptal se jí. Hlas se mu třásl hněvem, steskem i práškem. Netušil, zda by se mu ulevilo, kdyby řekla ano, ale z nějakého důvodu to chtěl vědět.
Joremína ale neodpověděla. Její oči měly konečně po dlouhé době zase lidskou modrou barvu a zalily se potoky slz. Ani kdyby plakala tak dlouho jako Anežka, nezvrátila by, co provedla.
„Vždycky jsi byla mocnější než já. Myslel jsem si, že jsi byla lepší, ale ne, byla jsi jen mocnější. Chtěla jsi, abych tě zabil už tehdy, viď? Měl jsem.“ Přikročil k ní zezadu a podřízl ji.
Klesla na zem oddaně, jako kdyby po ničem jiném netoužila. Krev zbarvila popel doruda a její tělo pro jednou vypadalo čistě lidsky. Mrtvě.
„Vím, že už nejsi normální člověk,“ promlouval k bezvládnému tělu, „vím, že se z tebe může stát cokoliv. Zabil jsem tě, protože tě nenávidím.“ Sklonil se k ní blíž a pošeptal jí důvěrně do ucha: „Protože jsi mi zabila rodinu.“ Její mrtvá tvář si zachovala kamenný výraz. Ani teď po smrti se od ní nedočkal soucitu. „Ale kdyby sis jakkoliv našla cestu zpátky, zabiju tě znovu… protože jsem ti to slíbil.“
Žádné komentáře:
Okomentovat