VS: ROXANA LUMINITA

 

„Tahle je snad poslední!“

„Je zázrak, že ještě dejchá.“
„Musí nad ní bdít všech pět bohů.“
„Nebo sám Ďábel.“
Hlasy k ní doléhaly odnikud. Stála u otevřeného okna v královském paláci a sledovala krvavý západ slunce. Podivně hřál, ale víc ji zneklidňovali mluvčí, které neviděla. A o kom se to bavili? Možná si královna jen pozvala nějaké herce, nebylo by to poprvé, ale v tomto křídle pro dvorní dámy by asi pro královnu nehráli. Nebo se snažila něco utajit před svým mužem, králem? Měla by o tom vědět víc?
„Ještě se neprobrala. Nemám ji zkontrolovat?“
„Tady ne, až v Přítočině.“

Luminita procházela dlouhou chodbou a stále z oken hleděla na rudý Quamos pod palácem. Ty hlasy nejspíš přicházejí z nádvoří, na trzích možná někdo omdlel. Snad vyčerpáním, snad to není nemoc. Bohové, co když se sem dostal mor? Měla by to prověřit. Nebo raději někoho vyslat, přece si nebude špinit ruce.
„Máme k ní nějaké informace?“
„Našli jsme ji ve stájích pod palácem, asi tam usnula, nebo ji někdo omráčil, možná zlodějka. Kdyby byla blízká královské rodině, asi by utekla s nimi. Takhle o ní víme jen to, že ležela pod štítkem se jménem Roxana, nikdo z královské rodiny se tak nejmenuje, ale taky to dost dobře mohlo být jenom jméno klisny.“
Roxana? To je přece královnina klisna. Mimo jiné. Bylo to jméno táhnoucí se královskou rodinou po staletí, ale vždy tajně a velmi zvláštním způsobem. Luminita slyšela příhody o tajné královnině kněžce Roxaně. Vykonávala rituály pro početí a sílu královského potomstva. Podle ní pojmenovala královna svého koně. A kněžka Roxana prý zase dostala to jméno po důvěrnici královniny matky, staré královny, která se Roxaně svěřovala s každým neduhem královského lože. A ta zdědila jméno zase po jiné kněžce. Každá královna měla svou Roxanu jako tajemství, o kterém věděli jen ti nejbližší. Nejoddanější dvorní dámy, sestry, dcery… Ale proč to jméno teď někdo vůbec zmiňuje? A kde jsou?
Ta rudá záře je intenzivnější než obvykle a vzduch se zdá být řidší.
„Hej, co vy tady děláte?“
„První oddíl quamosských dobrovolníků. Máme rozkaz od surgalských vědců, že každé zvíře, co nezdechlo samo, máme zabít. Nevědí zatím, co se přesně stalo, ale pracují i s teorií, že se jedná o virus, který nechtějí šířit do okolí.“
To je přece nepřípustné! Královna ji požádala o přípravu klisny, a jestliže zjistí, že ji někdo zabil, padne to na její hlavu. Musí hned do stájí a postarat se o to, aby těm zvířatům nikdo neublížil.
Západ jako by zmizel v černých mracích, ale rudá záře stále sálala ze zdí quamosských domů. Ohromný kostel uprostřed města odbíjel večerku a šířil horko ze svých stěn do okolí. A pak se zablesklo. A znovu.
Luminita otevřela oči. Ležela na zádech, ruce a nohy připoutané k jakýmsi nosítkům, které někdo nesl jen velmi neohrabaně a spěšně, takže při každém kroku nadskočila. Přesto rozpoznávala nad svou hlavou věž tyčící se k nebesům. Podivně rudým. Věž právě odbíjela, ale neznělo to jako večerka.
„Poslední záchranný tým prošel bránou!“ volal někdo z věže.
Uvědomila si, že ji nesou z Quamosu pryč. Pusťte mě, mám tam svou rodinu, svůj celý život. Ale nezmohla se na jediné slovo. Plíce, jako by měla spálené, a hlasivky zrovna tak. Až při této myšlence si uvědomila, že má přes obličej nepřirozenou bublinu. Někdo se ji snažil kouzlem udusit!
Sem tam kolem ní proletěl modrý záblesk. To byly výstřely z diopalů. Doléhalo k ní kňučení psů a teskné mňoukání koček. Sem tam něco zařehtalo a ptáci zašvitořili. Ale čím víc viděla záblesků, tím bylo větší ticho. Válka doputovala až ke Quamosu.
„To je mrtvola?“
„Ne, ještě žije, rychle ji naložte.“
„Po celém dni? A žije?“
Cítila, jak jí někdo zvedá nohy, to nakládali její nosítka na jakýsi z prken ztlučený kočár, který by klidně mohl sloužit na odklízení mrtvých těl. A asi k tomu měl sloužit. A bude.
Netušila, co se stalo, ale rozpoznávala tváře mužů, kteří se o ni starali. Všichni byli staří, to proto, že mladí byli ve válce. Podivné na nich ovšem bylo to, že každý z nich měl kolem hlavy stejnou bublinu. Někdo na ně musel seslat stejné kouzlo jako na ni, ale oni si z toho nic nedělali, jen se snažili co nejrychleji odjet.
„Zjistili surgalští aspoň, jestli je Přítočina bezpečná?“ zeptal se jeden z nich vozky.
„Pár lidí tam zemřelo, ale převážně ti, kterým už pomoci prostě nebylo. Většině to rozežralo plíce cestou a v Přítočině už jen vychrchlávali krev. Všichni ale zkoumaj především Quamos, Přítočina musí počkat.“
„Jak počkat? Vždyť tam všechny evakuujeme. A přitom jsou to jen tři kilometry od města.“
Vozka pokrčil rameny.
Co se stalo?
Luminita se zahleděla na rudou oblohu nad hlavou a poprvé si uvědomila, že dočervena vše kolem ní barví drobné prachové částečky usazené na bublině. Jako kdyby se vzedmula písečná bouře, která se tu vše snažila pokrýt.
Jenomže v okolí nebyl žádný rudý písek. Existoval jen rudý kámen a ten byl veškerý použit na výstavbu Quamosu, nejvelkolepějšího a nejzvláštnějšího města na světě. Mohlo v Quamosu snad něco explodovat? Z představy, že by měla přijít o svůj domov, se jí zatočila hlava.

Probudila se do velmi neklidného rána.
Zvonkohru nahradil pláč, zpěv ptáků nahradilo sténání, z radostného smíchu se stal smích vyšinutý a místo přátelských rozhovorů zaznívala v okolí převážně jedna věta: „Neviděli jste mou rodinu?“
Luminita si uvědomila, že už nemá kolem hlavy žádnou bublinu, a i barvy nyní vypadají normálněji, ač šedá obloha všemu ubírala na sytosti.
Ležela na tvrdém lůžku v budově, která by mohla být dřív lazaretem, nyní se z toho stalo cosi na způsob útulku pro všechny. Kolem každé postele se vytvořil hlouček naříkajících. Na některých lůžkách viděla jen bezvládná těla, na některých ovšem seděli lidé s podobně zděšenými výrazy, jaký musela mít nyní i ona. Pomalu vstala a došla ke dveřím.
Před očima se jí naskytl bezútěšný pohled. Přítočinu poznávala velice dobře. Konaly se zde trhy, zejména s drahými látkami. Bydleli zde průměrně bohatí měšťané, kteří obstojně obchodovali s Quamosem i s okolím. Zřídily se zde dílny a prodejny zaměřující se na vše, na co by si mohl člověk vzpomenout, teď ale každý obchod sloužil jako nemocnice, nebo aspoň jako noclehárna. Muselo být ještě brzo ráno, protože byla zima a na ulicích byl poměrně klid, ale stejně Luminita vnímala, jak přeplněné město najednou je. Někteří lidé dokonce přespávali na ulicích zabalení jen do svých kabátů, ti šťastnější dostali peřiny od místních. Ulicemi se rozléhal nářek a úplně nesnesitelný se stal pohled na děti vychrchlávající krev.
Zamířila proto k lesu.
Doufala, že najde místo, kde bude moct zkolabovat a na nic nemyslet. Dosud nezískala žádné odpovědi, ale měla vůbec sílu se ptát?
U lesa ovšem narazila na městskou stráž. Někteří měli na prsou quamosské znaky, někteří přicestovali z okolních významných měst. Svírali gorgády i diopaly a stáli asi metr od sebe tak, že tvořili zeď, přes kterou nikdo nemohl projít.
„Dál ani krok, ženo,“ oslovil ji jeden z nich.
„Proč? Jsme váleční zajatci? Co se stalo? Dobyla Mortikala Quamos?“
Muži se po sobě zkoumavě podívali, jako by odhadovali, kolik jí můžou říct.
„Ne, Mortikala válku prohrála, alespoň takové jsme dostali poslední zprávy. Jejich nejsilnější armádní oddíl byl pobit u Geddonu, hlavní město padlo a signastor rezignoval.“
„A? Tak co se stalo tady?“
Dlouho mlčeli.
„To zatím nevíme.“
„Král nás zradil,“ zavolal muž asi tři metry od ní, načež ho ostatní sjeli rázným „huš“.
„Jak zradil?“ vyptávala se a hlas se jí třásl.
„To není potvrzené a podobné myšlenky jsou vlastizrádné.“
„Ale práskl do bot,“ odplivl si opět muž tři metry vzdálený. Byl z nich asi nejmladší a Luminita poznala, jak moc v něm vře krev. Pracoval celý život u quamosské brány, ženy se vzdal, aby mohl sloužit městu, a když vypukla válka, neodešel jen proto, že si ho sám král spolu s hrstkou dalších oddaných vybral, aby strážil přímo město.
Odkud to ale všechno ví?
Jenomže nad tím neměla čas se zamýšlet. Muži se pustili do debaty o tom, kam král asi odjel. Pochopila z toho jen tolik, že večer před „nehodou“, jak situaci nazvali, královská rodina odjela.
No ano, připravovala královně koně. Ale přece by ji tady nenechala, kdyby věděla, že se má něco stát.
„Ale co to bylo za nehodu?“
„Na město někdo uvrhl kletbu,“ odpověděl jeden z mužů. Další ale odporoval, že pravděpodobně jen bouchl muniční sklad a brzy se vše vrátí do normálu.
„Kdepak, povídám, takhle by výbuch nevypadal. A slyšeli jste nějakou ránu? Nic nás přece nevarovalo. Měli jsme tak málo času všechny dostat ven.“
„Bylo to, jako by se městem rozšířil jed.“
„Nebo nemoc! Nemohl jsem dýchat.“
„Byla to kletba, jak říkám. Poslední úder od Mortikaly.“
„Jed se dá vyčistit, nemoci vyléčit, kletby zlomit. Ať je to cokoliv, poradíme si s tím.“
„A pustíte mě do lesa?“ zeptala se Luminita.
„Blázníš, ženská? Tohle město je pod dohledem vědců i mágů. Čistí se tu vzduch, voda, obnovují zásoby. Už jsme zmobilizovali všechna okolní města a vesnice a každý sem posílá svou pomoc. Kněží dorazili jako první.“
„Jako první tu byli šejdíři, nic si tady na ulici nekupuj, děvče.“
„To je jedno,“ přerušil ho kolega. „Podstatné je, že momentálně nenajdeš bezpečnější místo. Les může být zamořený. A nejen proto je to tam nebezpečné. Máme tam své lidi, kteří hledají možné pachatele.“
„A střílej zvířata,“ dodala sklesle Luminita.
„Tak,“ přitakal jeden z mužů. „Nevíme, zda to mohou nějak rozšířit. Naší prioritou je bezpečnost quamosských občanů.“
Quamos už není, pomyslela si trpce a odvrátila se od nich.
Mortikala prohrála válku. Ale přišli o Quamos. A královská rodina utekla. Nechali ji tady. Nejradši by padla na kolena a splynula se zemí, tak zdrceně si připadala. Ale cosi ji neslo dál a nutilo přemýšlet. Může to být jejím mortikalským původem? Ale merští se s Mortikalci vždy mísili nejvíc, zejména královská rodina. Kdepak, to nemohl být ten důvod.
Došla zpět do města, ale místo lazaretu zamířila na náměstí.
„Kupte si ochranné amulety, jen s nimi se budete moct vrátit zpátky do města.“
Většina lidí neměla za co kupovat, ale našli se i tací, kteří prodali své brokátové kabáty za iluzi bezpečí. Za iluzi naděje, že se někdy vrátí domů.

Kolem poledne do města přijely zásoby, ale i spousta prázdných kočárů, koní, ptanosů a improvizovaných povozů, které měly nebožáky odvézt. Spousta místních se sbalila a odhodlala se prchnout – co kdyby se Přítočině stalo totéž co Quamosu. Quamosští, ale většinou zůstávali, protože stejně netušili kam jít. Neměli peníze na cestu, protože všichni uprchli narychlo. Každý baron teď byl stejně nuzný jako obyčejný pekař. Ti šťastnější převzali opuštěné byty a obchody od místních, co zmizeli.
Většina lidí stále hledala své příbuzné a na večer byla naplánovaná mše za ty, kdo podivnou nehodu nepřežili.
Do večera bylo ovšem času ještě dost, a tak Luminita začala procházet Přítočinu v naději, že najde taky nějaký opuštěný byt. Neměla lidi, které by mohla hledat. Podle toho, co slyšela, byli všichni palácoví někde pryč. Ti, kteří byli stejně jako ona ponecháni napospas osudu, pocházeli obvykle ze zajištěných rodin, a tak odjeli prvními kočáry do jiných měst. Ona ale pochází z rodiny válečných nepřátel. Těžko by ji teď někdo odvezl do Mortikaly.
Prostředí Přítočiny strašně moc neodpovídalo smutku, který celé město naplňoval. Každá hlavní ulice zde byla nablýskaná a vyčištěná, připravená na nové trhy. Špinaví na nich byli jen lidé, kteří solili zem svými slzami a špinili ji svou krví. V domech zrovna tak visely čisté záclony a třpytily se zdobné ornamenty ve svitu olejových lamp.
Ale pak tu byly postranní uličky. Takové, které nářku odpovídaly mnohem víc.
„Tak co chceš teď dělat? V Hřbitníku nám těžko pomůžou.“
„Zapomínáš, že Krásnohrad má taky univerzitu!“
Luminita se schovala za roh a naslouchala rozhovoru čtyř obzvláště špinavých mužů. Vypadali spíš zoufale než zle. Každý z nich si nesl nějaké zranění a všichni nervózně přemýšleli, jaké budou jejich další kroky.
„Abychom to vůbec stihli. Moc času už nezbývá, to by chtělo odchytit nějaký vůz ještě dneska.“
„Lesy jsou tu hlídané, musíme vypadnout.“
Luminita je poslouchala, ale ani nemusela. Zdálo se jí, že už jen z pouhého pohledu na ně bude dopředu znát každou jejich větu. Podobný pocit ji zaplavil předtím i u té quamosské stráže. Jako by ty muže dobře znala – jako by se s ní podělili o své plány i názory a vše jí na sebe ve vteřině vysypali. Byla si ale jistá, že je nikdy dřív neviděla. Přesto byla teď při pohledu na čtveřici před sebou skálopevně přesvědčená, že jsou to vlkodlaci. Do Quamosu přitáhli kvůli vyhlášené medicíně a doufali v zázračné vyléčení.
„Pomůžu vám,“ ozvala se odhodlaně a vykročila zpoza rohu. Její kroky vedlo něco, co nedokázala pojmenovat. Cítila ale, že jim musí pomoct, jiná cesta nebyla. Možná se v ní cosi přerodilo a pád Quamosu jí dal nové poslání. Když přišla o oba domovy, co může dělat víc než zaměřit se na životy druhých? Skrze ně najde svůj domov.
Vlkodlaci sebou trhli a jeden vytasil gorgád. Trochu je zarazilo, když si všimli, že proti nim kráčí mladá žena, nevinná a pohledná. Vyčkávali.
„Myslím to vážně,“ opakovala tak pevně, až sama sebe nepoznávala. „Vím, jak se té nemoci zbavit. Potřebujete jen novou krev. Nějakou čistou a nevinnou. Prý se sem sjeli nejlepší vědci Surgalu, určitě pro ně nebude těžké provést transfuzi.“
Mluvila k nim ještě několik minut. Mluvila o zbytečném utrpení, které lidské životy provázelo i před nehodou v Quamosu. Ty příběhy jí přišly tolik cizí, a přesto známé. Jako by je měla uložené v sobě, ale nikdy dřív k nim nezískala přístup. Najednou však cítila vše, co se kdy v Quamosu stalo. Teď se ty příběhy náramně hodily. Uklidnily vlkodlaky tak, že jí začali věřit a poté, co několik minut svorně nadávali na lidskou bídu, svěřili se jí se vším, co už vyzkoušeli. A svěřili se s tím, jak se jejich „nákaza“ šíří.
„Jsem si jistý, že kdybychom někomu dali transfuzi my, změnilo by ho to na podobnou nestvůru.“
„Ano, krev s krví. Mimo jiné. Všechno to, co by mělo zůstat uvnitř těla,“ načež se po sobě potutelně podívali.
„Nemusíme být ani proměnění, prostě to v nás je.“
„Ale o možnosti transfuze jako léku jsme ještě neslyšeli,“ zakončili své vyprávění s dychtivými výrazy.
„Jedno ale nechápu,“ nadhodila Luminita. „Říkali jste, že vám brzy dojde čas. Myslela jsem, že tím myslíte proměnu, ale úplněk už dávno byl.“
„Ach tak,“ začal se kroutit jeden z nich. „Úplněk není úplně to, co na nás působí, je to jen mýtus. Ani nevím, odkud se vzal. Sami jsme po proměně tápali.“
„Ve skutečnosti je to přesně naopak,“ doplnil ho jeho druh. „Přítomnost stříbrného měsíce nás drží na uzdě. Ale každý den, když vyjde slunce a zajde měsíc, je to pro nás náročnější. Proto máme ostatně tohle.“ Vlkodlak natáhl k Luminitě ruku plnou stříbrných cetek. Byly mistrně vyvedené, ale velkou cenu na rozdíl od šperků z drahých kamenů neměly. „Měsíční kov,“ řekl tajemně vlkodlak. „Ale když nastane nov, síla stříbra slábne. Museli bychom toho mít daleko víc, ale těžbou stříbra se nikdo moc zatěžovat nechce. Jediné doly patří svatohradské církvi.“
„Taky proto jsem navrhoval, že bychom šli do Svaté říše. Buďto najdeme lék na univerzitě, nebo stříbro o pár kilometrů dál.“
„Nejdřív bych vyzkoušela mou metodu. Do Krásnohradu se můžete vydat vždy. Už jen to poznání by jistě stálo za to,“ usmála se, ale cítila, jak jí svaly podivně tuhnou. Jako kdyby se tělo úsměvu bránilo.

Nebyla si přesně jistá, kde má lidi z nemocnice hledat, ale podvědomě zamířila k lazaretu, kde se probudila. Přemýšlela, jestli její kroky vedou bohové. Mohlo se skutečně stát to, co naznačovali její zachránci cestou sem? Bdí nad ní? Byla bohy vyvolená? Má teď za úkol pomáhat?
Přišlo jí tak přirozené sehnout se ke stařečkovi, který seděl na schodech u vstupu do lazaretu.
„Jste v pořádku?“ zeptala se. Vlkodlaci stáli opodál. Šli za ní, ale nebylo pro ně úplně přirozené jít středem a s hlavou zdviženou.
Stařeček k ní opatrně vzhlédl. Byl to učitel hudby na Quamosské konzervatoři. S oblibou si bral sboristky do svého kabinetu. I proti jejich vůli. A teď pomýšlí na cestu do Krásnohradu. Je tam univerzita, spousta čerstvého masa. Díky bohům za to, že má kontakty a dnes večer pro něj přijede jeden jeho přítel. Ale bude cesta bezpečná? Nechce riskovat, nezná nic mimo Quamos.
„Vy jste tady?“ vytrhl ji z myšlenek známý hlas. Odvrátila se od starce pomalu, jako kdyby její tělo vedl dodělávající stroj. Ale ona měla energie dost, pouze se neochotně vzdávala pohledu na starce. Tolik mu chtěla ublížit za všechno, co udělal. A přitom byla ráda, že ho zde našla, věděla, že dobře poslouží. Ale čemu? Má se svých myšlenek začít bát?
„Ano, jsem tady,“ odpověděla vcelku zbytečně, když zjistila, že ji oslovil jeden z jejích zachránců. Muži už nehyzdila tvář žádná vzduchová bublina, zato ho přemáhala starost.
„A já si říkal, jestli si vás neodveze třeba Pohl nebo nedejte bohové pohřebáci. No, jsem rád, že jste v pořádku, je to zázrak. “ S těmito slovy se chystal vyrazit pryč, ale Luminita ho rychle zastavila a zeptala se, kde by mohla darovat krev.
„To jste odvážná. A cítíte se dobře?“
„Na pomáhání? Vždycky.“
„Tak to bude tamtím směrem. Ranění vám budou navždy neskonale zavázaní.“
Ranění budou muset počkat. Má zde již čtyři zájemce, i tak to bude velká oběť, ale ona to vydrží.
Pokynula vlkodlakům a zamířila k radnici, kam ukazoval ten medik. Opravdu se tam zřídila polní laboratoř, kde mágové, kněží, vědci a doktoři ruku v ruce pomáhali, s čím bylo potřeba.
Ihned jim vysvětlila svůj problém. Má zde čtyři raněné chudokrevné přátele a aby přežili, musí jim dát svou krev.
Byla to tak chabá historka, že by to prokoukl každý lékař, který by si vlkodlaky prohlédl, jenomže tihle se zachovali přesně tak, jak si Luminita přála. Ani se neodvažovala přemýšlet nad tím, kde se to její štěstí bere. A bylo to štěstí?
Lékaři zkrátka přikývli a usadili ji do křesla. Jehlou jí do žíly zavedli hadičku a připravili čtyři váčky, na které nalepili kus pergamenu.
„Jakým jménem to máme nadepsat?“
Zaváhala. Nemůže říct, že je Luminita, zkoumali by její mortikalské kořeny. A i když má na rameni začátek klasického mortikalského tetování přesně s tímto jménem, věděla, že jí výběr jiného jména projde. Rameno jí nikdo zkoumat nebude. „Roxana.“ Když už ji našli u stáje s tím jménem, proč by si ho nemohla ponechat?
A tak čtyřem vlkodlakům dali čtyři váčky se jménem Roxana.
„Ten stařec, co seděl u lazaretu, pojede do Krásnohradu,“ vyprávěla v průběhu procesu vlkodlakům. „Dnes večer pro něj přijede jeho přítel. Připojte se k němu a vyrazte, kam potřebujete. Budete mu jistě dobrými společníky a on uvítá po cestě ochranu.“
„Cesta do Krásnohradu by stála za to tak jako tak,“ pokrčili rameny a modlili se, aby tam jeli jen jako turisté a své prokletí už nemuseli dál řešit. „Jen doufám, že tohle klapne, jinak může být s tím dědulou ámen. A když ne ámen, tak aspoň může skončit, jako my.“
Luminita se jen usmála. Tentokrát tělo neodporovalo, jako by mělo z něčeho opravdu radost. Ale z čeho?
„Slečno, vy byste měla hlavně odpočívat,“ nařídil jí jeden z lékařů a začal ji postrkovat do radnice, kde byla zřízena lůžka a sedadla pro všechny slabé a vyčerpané.
„Půjdu s vámi, při nejhorším se půjdu rozloučit,“ houkla na vlkodlaky. „Sejdeme se večer u lazaretu.“
A pak nechala lékaře, aby ji dostrkal do haly hluboko v honosném sídle. Donesli jí chléb s vodou a nechali ji mezi ostatními odpočívat.
Posadila se naproti velkému zrcadlu a postupně propadla neklidnému spánku. Pronásledovaly ji sny o zradě královské rodiny a pádu hlavního města. Všechno jí to ale přišlo tak vzdálené, jako kdyby jen sledovala křivdy z předchozího života. Cítila, že dneškem získala něco víc než jen nový cíl.
A pak se probudila.
Venku se rychle smrákalo a lidi se svolávali na zádušní mši. Jen ona zůstala ještě chvíli sedět. Upřeně sledovala zrcadlo na protější stěně, ze kterého na ni hleděla pohublá zrzka s rozcuchanými vlasy. Byla to ona sama, a přesto nebyla. Ten odraz jí kynul, ať jde blíž.
Hala se postupně vylidnila. Každý se šel rozloučit se svými blízkými a spěchal zapálit svíčku. Do místnosti dopadalo chabé světlo stmívající se oblohy, a ona pomalu vzpřímeně kráčela k zrcadlu.
„Kdo jsi?“ zeptala se odrazu.
Odraz na ni hleděl a nesnažil se ani v nejmenším kopírovat její pohyby.
„Přece ty,“ odpověděl jejím hlasem.
„A kdo jsem já?“ zeptala se ztrápeně. Byla to tak přirozená otázka, že nechápala, jak ji nenapadla dřív. Cosi v ní se přece změnilo.
„Zóna,“ odpověděl odraz.
„Jaká zóna?“
Odraz se posměšně uculoval. „Jsi všichni kolem tebe, jsi Quamos, jsi smrt.“
„Blbost,“ odsekla zděšeně Luminita. „To je nějaká halucinace. Jenom jsem darovala moc krve.“
„Tak se podívej, kdo jsi,“ pobídl ji odraz a začal si rolovat rukáv tak, aby odhalil rameno.
Luminita se okamžitě podívala na to své. Nic se na něm nezměnilo. Stále tam stálo její jméno a datum a místo narození. Nic víc, nic míň.
Pak pohlédla na odraz. A na rameni ženy v odraze bylo napsané jiné jméno: Roxana.
„Děkuji, že jsi mi vybrala tak hezké jméno,“ švitořil odraz.
„Co po mně chceš?“
„Po tobě? Nic. Už jsi všechno udělala. A budeš přece dělat dál. Protože mě neseš všude s sebou a nikdy se mě nezbavíš. Ba co víc, pomůžeš mi do světa. Už jsi mi pomohla. Je to jak nakažlivá nemoc.“
„Nemoc?“ zděsila se Luminita a v tu chvíli si vzpomněla na vlkodlaky. „Co jsem jim to dala za krev?“ ohlédla se na odraz, ale Roxana z něj zmizela. Už viděla zase jen sebe a svůj vyděšený výraz. „Nevyléčila jsem je,“ vydechla. „Co z nich teď bude?“ Ale odraz už jen věrně kopíroval její vlastní zoufalství.
Okamžitě vyběhla ven a zamířila k lazaretu.
Cestou vrážela do davu v černém, který oplakával quamosské mrtvé. Ona ale utíkala dál, aby nemusela oplakávat nikoho dalšího.
U lazaretu nikdo nebyl. Ani stařec, ani vlkodlaci.
Věděla ale, odkud má kočár starce vyzvednout, a tak běžela k jediné otevřené výjezdové cestě.
Když dobíhala k bráně, zaslechla zvenčí prásknutí bičem a zařehtání koní. Vyběhla tak rychle, jako by měla duši vypustit. Pokud jí ještě nějaká zbyla.
A pak už jen viděla, jak do temného večera odjížděl vůz se starcem, vozkou, čtyřmi muži a zrzavou ženou.