VS: LYNN 4/4

Lynn zkoumala místnost očima dál. Krásu světel se neopovažovala vzhledem k situaci vůbec začít obdivovat, protože ji napadla děsivá myšlenka, že ta světla mohou detekovat pohyb. Zato upřela pohled k vysokému stropu, mnohem vyššímu, než jak by se mohlo zdát z prozkoumávání hradu. Působil zvláštně. Jako kdyby se mortikalští moderní architekti pokoušeli napodobit starou klenbu vitoristickými vynálezy, ale přestaly v půlce. Lynn jen doufala, že nic vitoristického se zde nepohybuje, protože si nebyla jistá, jak se dá případným golemům bránit, natož pokud je golemem samotný strop. Pak se vrátila pohledem ke stolům a klouzala od nich ke stěnám. Zjistila, že většina světel z obrazů míří jedním směrem, a tím směrem u stěn stálo několik válců. Většina byla otevřená, podélně, takže se jednalo spíš o jakési skříně ve tvaru válců. Rozhodně působily suše, jak to jen v těchto podmínkách bylo možné, ale pokud v nich kdysi byla skladovaná nějaká tekutina, teď už by stejně asi vyschla a moc by z toho nepoznali. Tři válce ovšem zůstávaly zavřené. Lynn se zachvěla při představě, co by v nich mohli najít. Viděla, že z nich vedou nějaké hadičky a trochu se z nich kouří. Raději odvrátila hlavu a podívala se přímo před sebe. Na protější straně byla do zdi vsazená ohromná vrata.

„Proč myslíš, že měli přímo v laboratoři ohromné dveře?“ naklonila se Lynn k Tomovi, který stál nejblíž.

„Že by kvůli těm experimentům? Byly tak velké, že by jinak nemohly projít ven?“

„Nebo jich bylo moc,“ přikývla Lynn a pomyslela na armádu mrtvých těl.

„Takže, jak odzkoušíme ty pasti?“ zeptala se Josefína, kterou zde nejspíš nic kromě stolů neohromovalo.

„Zkusím to,“ ozval se Lev. Existovaly určitě jistější a přesnější způsoby, jak detekovat past, žádný z nich ovšem nepřišel Lvovi bezpečný, dokud netušili, na jakém principu by ty pasti mohly vůbec fungovat. Jeho moc, která mu už jednou umožnila nahlédnout pod povrch a vidět ukrytou realitu, by jim mohla posloužit i nyní. Předtím mu stačilo dotknout se oblouku a usilovně myslet na odhalení jeho tajemství, nyní se ničeho ovšem dotýkat nemohl. Soustředění bylo vše, s čím mohl pracovat. Pokusil se tedy nasát atmosféru tohoto místa, pohltit očima každičký detail, zapamatovat si všechny barvy a vůně, syčení kouře stoupajícího od válců i lesk ledabyle pohozených nástrojů na stolech. Myslel na Azrima a na jeho dvojí povahu i podobu. Myslel na vyčlenění sebe ze sebe. A lidí ze sebe. Pak zavřel oči.

Místnost se mu vykreslovala před očima, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát se v ní někdo pohyboval. Zahlédl čtyři osoby v černém, nedokázal na ně zaostřit, určit jejich rysy, nebo dokonce pohlaví, viděl jen to, že jsou čtyři a že se starají o někoho raněného, kdo před nimi ležel na stole. Neviděl přesně, co s ním dělali, ale neměl z toho vyloženě špatný pocit, ačkoliv si byl jistý, že by ho měl mít. Pak se výjev změnil a víc zaostřil. Viděl sám sebe po boku Lynn kráčet před zbytkem družiny po opuštěné hale. Nic se nepohnulo a vše působilo bezpečně, jak jen nepřirozeně osvětlená laboratoř v temném hradě působit mohla. Vize dovedla Lva až k válcům, které zblízka připomínaly ze všeho nejvíc komory s malými okny, za nimiž Lev matně rozpoznával tváře, které by mohly být lidské. Odklopil přední stranu válce, aby zachránil prvního nebožáka. Teď si byl už jistý, že kdokoliv se to ve snech spojil s Lynn, bude uzavřen právě v této rotundové rakvi. Neviděl, jak se mu podařilo toho člověka probudit, vize mu zcela odpírala pohled na jeho rysy a všechny detaily, jako by ho chtěla varovat, ať to nedělá. Ale přesto měl Lev pocit, že v rámci svého vidění s dotyčným vězněm mluvil. A že ve chvíli, kdy otevřel oči, probudily se i stovky jiných očí.

„Takže?“ zeptala se ho Lynn, když si začal mnout oči, aby se probral. „Viděl jsi něco?“

„Víc, než jsem čekal.“ Popsal jim vše, co viděl, ale i co si domyslel. „Jediné, co nevím, je, kde jsou ti další a v jakém jsou stavu. Možná to je ta past. Jakmile je vysvobodíme, probudíme ta mrtvá těla.“

„Věděl jsem, že čekají na nějaké volání,“ sykl Ben.

„Nikde na hradě být přece nemůžou,“ odporovala Rai. „Prošmejdili jsme tu skoro všechno, mrtvoly bychom si všimli.“

„Nebyli jsme ale úplně nahoře ve věžích,“ chopila se slova Lynn. „Navíc jsme viděli, nebo aspoň Lev a Ben to viděli, že ty mrtvoly dokážou procházet těmi oblouky. A co je tady všude na hradě místo dveří? Co když se to pro nás neotevírá, protože jsme živí? Co když se to tu zaplaví mrtvými, kteří si tyhle portály nějak aktivují?“

„Nerad vás přerušuji, ale buďto je rychle vzbuďme, nebo pojďme pryč,“ šeptl Ben, který působil čím dál hůř. Sotva se držel na nohou, na čele mu vyrašily krůpěje potu a jeho tvář získala stejně bledou barvu jako sníh pohřbívající tuto zvrácenou základnu zla.

„Nemůžete ho nějak té Amotovy magie zbavit?“ ohlédla se Lynn na San s Rai a doufala v rychlé a snadné řešení. Ani jedna se ovšem netvářila příliš sebevědomě.

„Nevím jak,“ přiznala San. „Tohle je magie, se kterou jsem se ještě nesetkala.“

„Ale přece jste ji vytvořily,“ obořila se na ně Lynn. „Musíte ji nějak zrušit.“

Lektvary už jim nezbývaly prakticky žádné, bylinky s sebou také neměly, knihy, které s sebou nesly, byly spíše bojového charakteru, a tak to jediné, co jim zbylo, byly Saniny kameny a zbytky barev. Případně Josefíniny šamanské totemy, které ovšem představovaly tu nejnejistější magii ze všech, a málokdo se k ní chtěl uchýlit.

„To může trvat zbytečně dlouho, Lynn, musíme se připravit k boji,“ sykl na ni Tom, když viděl, jak se rozklepaná San usazuje i se svými kameny na schodech a hledá vhodné symboly. Rai si tiskla ke rtům hřejivý talisman a zcela nepřítomně do něj něco mumlala, takže působila ještě žalostněji a vyšinutěji než San, které co chvíli vypadl kámen z ruky, jak se třásla strachy.

„Ale jak chceš zabít něco, co už mrtvé je a evidentně to mrtvé zůstat nechce?“ zeptala se tiše Lynn s pohledem také upřeným na San.

„Vzhledem k tomu, že jsme tady v mrazu, který mrtvolám nejspíš svědčí, napadá mě jako protielement použít oheň. Žár by je mohl sežehnout tak, že už nebudou mít tělo, které by nás chtělo zabít.“

Najít pro oheň oporu v hrdinských knihách nebylo vůbec těžké. Oheň byl životadárný i smrtonosný, a tak se nesl jako motiv z jedné báje do druhé. Tom věděl, že nejvhodnější člověk pro vyvolání takového kouzla je Lynn, ale také věděl, že on, posílen Andrejovou mocí, dokáže její oheň převzít, a navíc ho udržet takový, aby sežehl jen jejich nepřátele. Nechal Lynn hledat nejvhodnější pasáž, ze které se jí bude kouzlo lovit nejlépe, a sám vyrazil po schodech zpátky nahoru, aby se podíval, kde je nejbližší oblouk a zda ho lze dopředu zabezpečit. Také si pohrával s myšlenkou, že pokud jsou ty oblouky propojené, mohl by je rovnou nechat všechny hořet. Nebude ovšem vůbec snadné takové kouzlo vyvolat, natož udržet.  

Lynn stála hned pod schody. Listovala svými knihami a čekala, až se vrátí Tom z průzkumu obloukové sítě. I když jí Lvova vize přesvědčila, že dokud ty válce neotevřou, je zde bezpečno, necítila se v otevřeném cizím prostoru tak dobře. Zůstala proto u zbytku družiny a opřená o zábradlí sledovala líně stoupající kouř z komor, kde s největší pravděpodobností někdo snil o Vortexovi. Bude to přítel, nebo nepřítel? Ben, Rai i Tom se umí dobře prát. Tedy na poměry učenců. Minimálně si byla jistá, že studovali teoretické základy mortikalského bojového umění, a přísahala by, že Rai několik chvatů zkusila použít na své rodiče, když jí zakázali její vysněný sňatek. Jenomže teď Rai pohlcovaly obavy a Bena bolest. Tom byl zase příliš zabraný do ohnivého kouzla a Lynn netušila, jestli je tak moc zběhlý v adrenalinových zážitcích, aby dokázal rychle přesedlat z myšlení mága do myšlení bojovníka. Zaměřila se proto kromě ohnivých motivů i na další bojové výjevy z knih, které by jim mohly pomoct nejen proti oživeným tělům, ale také proti spáčům, pokud se ukážou být zlí. Měli by být zlí, říkala si Lynn. Ostatním se s tím stále nesvěřila, ale sama nezapomněla, že ji ke spojení s těmito bytostmi ve snech dovedla zahořklost, hněv a černá magie. A jestliže to byly tyto věci, které ji s nimi spojily, šance, že budou hodní, byla stejně slabá jako jemné proužky páry stoupající z válcovitých komor. Děsila se ovšem i toho, co to vypovídá o ní, a jen doufala, že to bylo tou novou mocí.

„Myslím, že jsme našly aspoň nějaké řešení, co s Benem,“ promluvila na ni klidně San a zamávala jí před očima jedním z Josefíniných totemů. „Než to kouzlo vyprchá, mohly bychom tu moc přenášet z jednoho člověka na druhého, aby nikdo nebyl dlouho pod jejím vlivem. Nevím ale, jestli se to zlepší nebo zhorší, když probudíme ty, co nás sem dovedli.“ Pokývala nejistě směrem ke komorám u stěny. „Snad zlepší, protože Bena trápí hlavně ta nemožnost jít jedním nebo druhým směrem… nebo tedy trápí to ty lidi, ale víš, jak to myslím, Ben je na to náchylný. Jenomže nevíme, jestli… jestli to, co tam je, jsou opravdu normální lidé, kteří by nenarušovali cyklus života už jen svou existencí.“

Lynn přikývla. „Musíme počítat s tím, že to lidé nebudou. Ať už jsou to nemrtví, dračí experimenty nebo nějaké jiné experimenty, s největší pravděpodobností velkou část lidské podstaty ztratili ještě před usnutím. Ostatně, nepřijde mi, že by ty komory byly dělané na to, aby se v nich prostě odpočívalo. Docela bych věřila, že nás, normální lidi, by i krátký pobyt v nich zabil.“ Zaváhala. Po všem, co měli tu možnost se v tomto hradě dozvědět, nezdálo se příliš rozumné ty bytosti probouzet. Jenomže zároveň věděla, že to udělat musí. Přivedla sem svou výpravu, aby získali odpovědi, a magie, kterou si povolali na pomoc, je dovedla až sem.

„Co k tomu budete potřebovat?“ obrátila se na San.

„Díky Josefíně snad máme vše. Magie, které se věnuje, je hodně zaměřená právě na přesměrovávání, takže její totemy by nám mohly ideálně posloužit. Teď nám chybí už jen dobrovolník.“

Lynn se zahleděla na San, pak na Josefínu, na Rai, až se vrátila nakonec pohledem zpátky k San. „Nepřijde mi rozumné, abychom si já, Tom a Lev brali ještě Benovu moc, takže to musí být jedna z vás. A upřímně, San, ráda bych viděla s novou mocí tebe. Vím, že to bude bolet a žádám hodně…“

San mávla rukou a svěsila hlavu. „Víš, že jsem to trochu čekala?“ Vazbu na přírodu měla vždy, k cyklu života se stavěla pokorně a na bolest byla zvyklá. S následky pomalé magie si užila své, protože ve společnosti, kde každý dává přednost teoretickým znalostem, nemohla dlouho najít pokusného králíka v momentě, kdy chtěla pokročit z magie ovlivňující rostliny a zvířata na magii ovlivňující lidi. Nakonec byla sama sobě vědcem i vzorkem. Převzít Benovu moc jí nakonec po těch zkušenostech přišlo přirozené. A i kdyby ne, nebylo asi nic, co by pro bratra neudělala. Navíc jejich pokrevní pouto mohlo celý rituál přesměrování usnadnit.

Lynn se zaujetím sledovala, jak Josefína s totemem obchází Bena, cosi šeptá a kreslí na něj Saninou zelenou barvou. Pak se obrátila k San a předvedla s ní totéž. Vše několikrát zopakovala. Lynn si všimla už dřív, že to, čemu se říká šamanismus, staví hodně na repeticích, a přemýšlela, jestli to také může souviset s Lvovou teorií moci slov. Opakované slabiky a rytmy jsou blízké malým dětem, když se učí řeč na primitivních říkadlech. Taková slova se pak dětem dokonale vštěpí do paměti. Lynn si dokonce stále pamatovala jakousi říkanku o Anežce, co jede na koni.

A pak Josefína ztichla, nejspíš čekala, jestli se zaříkávadla opravdu vštípila. Pár vteřin působili Ben, San i Josefína jako vytržení z běžné reality, bez hnutí se dívali před sebe, jako by se pro ně čas zastavil a oni zamrzli, ale takový stav nevydržel dlouho. Nakonec ticho prolomila San zasténáním a Ben se k ní přihnal, zcela energicky a bez bolestí, na pomoc.

„Takže to zafungovalo,“ pokývala hlavou Lynn. Nemohla se nechat strhnout přílišnou vlnou lítosti vůči San, protože Tom se zrovna přiřítil z horních pater.

„Musí to fungovat. Zkusíme je zapálit rovnou všechny. Snažil jsem se zapamatovat si celou jejich síť a věřím, že to na nich zvládnu udržet.“

Zatímco se San sžívala s nový nepříjemným pocitem, Lynn s Tomem pracovali na ohnivém kouzlu. Obavy měli jen z toho, že by hrad mohl být proti podobným kouzlům zabezpečený, ale zdálo se, že naopak prostředí hradu magii povzbuzuj. Pak z Lynniny knihy vyšlehly jasné plameny, které Tom přesměroval na soustavu oblouků nad nimi.

„Teď se cítím aspoň o něco klidněji,“ oddychla si Rai. Bezútěšná temnota hradu se podepisovala silně na její psychice, ale každý odhodlaný krok vpřed, každé povedené kouzlo a dobrý nápad, jí navracely jistotu.

„Zvládneš to, San?“ obrátila se na ni Lynn.

„Zatím si nepřijdu drcená, spíš je mi úzko, cítím, že se děje něco, co by se dít nemělo, ale pojmenování pro to nemám.“

Ben přikývl. „Je to, jako by se vše živé kolem tebe stalo tvým tělem, a nějaký orgán začal z neznámého důvodu selhávat.“

„Tak doufejme, že operace bude úspěšná,“ chytila se lékařské metafory Lynn a jako první vykročila od schodiště do prozářené místnosti. Lev kráčel po jejím boku a se zájmem si prohlížel vybavení na stolech. Byl si jistý, že v té vizi, byť ji viděl rozmazaně, byly plnější, nejen plné zkumavek s různými tekutinami, které nyní očividně chyběly, ale i knih a snad i mečů nebo jiných zabijkových zbraní, přičemž nic z toho se tu momentálně nevyskytovalo. Odpovědi ovšem musí získat už brzy.

Stanuli před zavřenými válci. Stály tu tři vedle sebe mezi desítkami otevřených a prázdných. Byly o hlavu vyšší než nejvyšší Ben a širší než jeho mohutná ramena. Tmavý materiál ze všeho nejvíc připomínal svou strukturou dřevo, na omak však chladil stejně jako kov. Kouř, který od válců stoupal, nijak neštípal do nosu, nehřál, ale ani nestudil, jen se líně vznášel vzhůru v mozaice světel. Hadičky, které předtím zpozorovali, vedly z neprůhledných baněk po stranách komor, do každé tři různých barev. Nejděsivější však bylo to, co viděli přímo před očima. Ve výšce hlavy byl do komory vyříznutý obdélníkový průzor vyložený něčím, co připomínalo sklo, ale pravděpodobně bylo mnohem pevnější a méně se mlžilo, takže se jim naskytl strašidelný výhled na bytost uvnitř. Pokud to byl člověk, musel mít na obličeji bledou masku z kovu. Dva zrezlé šrouby na čele nasvědčovaly dokonce tomu, že mu byla přivrtána k hlavě. Hnědavé skvrny kolem šroubů se Lynn přinutila připisovat rzi. Oči té bytosti byly ukryty ve dvou otvorech v masce, které ovšem zakrýval hluboký stín, takže působily prázdně, dutě. Maska však měla i otvor na rty, které už bylo vidět. Působily bledě jako ústa mrtvého. Jako by samotný výjev k děsivosti nestačil, maska měla po stranách rohy. Několik párů takových, které by přirovnali k malým kravským, a jeden mohutný pár, beraní. Zdálo se, že ani rohy neunikly zvrácenému kováři, takže byly celé pobité hřebíky nebo prošroubované šrouby.

Lynn naprázdno polkla. Není divu, že Ben cítil takové utrpení, jestliže jsou drženi mezi životem a smrtí takovým děsivým způsobem. Odvrátila zrak od této prostřední bytosti a přinutila se podívat na zbylé dvě. Působily stejně bezradně a uboze. Lynn na nich ovšem rozpoznala, že jsou to muži a pravděpodobně zcela lidští. I tihle dva měli na obličeji masky, ale ty ze všeho nejvíc připomínaly zašedlé lebky bez čelistí. I z nich trčelo do stran několik párů rohů, ale aspoň nepůsobily přišroubovaně.

„Dobře,“ vydechla po chvíli Lynn. „Viděl jsi ve vizi, jak je probudíme?“

Lev zaváhal. „Myslím, že jsme to prostě jen otevřeli.“

„Jsi si jistý?“ Lynn přemýšlela nad tím, zda náhlé otevření komor nemůže spící muže prostě a jednoduše zabít. Uvnitř nejspíš byl mnohem větší mráz než v laboratoři a ty hadičky k nim jistě nevedly jen tak pro nic za nic. Na druhou stranu, jestliže jsou kouzlem lapeni někde mezi životem a smrtí, dost pravděpodobně nepůjde o obyčejné lidi, a tak se dalo jen těžko předvídat, jak by na otevření komor reagovali. Nezbývalo jim nic než to zkusit.

Lynn přikročila opět k prostřednímu válci, kde zcela oddaně a nehybně spal muž s nejděsivější maskou. Pak se ohlédla za sebe. Přímo naproti komorám byla tatáž kamenná stěna s černými závěsy, kterou viděla ve svých snech. Tady se předtím probudila, v jeho těle. Nyní už bez problémů mohla zaostřit na bílé znaky, které předtím nerozpoznávala, ale ani nyní si nebyla jistá, co vlastně znamenají. Zpod černého potrhaného baldachýnu visely čtyři černé prapory, každý nesoucí jiný symbol. Dva vpravo ze všeho nejvíc připomínaly zjednodušenou, ale vždy nějak přerušenou kresbu blesku, jeden, úplně vlevo, jakousi větev s křížkem a poslední – prostřední – vyobrazoval komplikovaně vykreslenou pěticípou hvězdu s jedním vrcholem dole a dvěma nahoře. Nad hvězdou se skvěly tři písmena: ISD. Mezi tímto praporem a tím s větvovitým znakem ovšem byla dost velká mezera na to, aby tam připadl ještě pátý prapor, který by výjevu dodával výsledný dojem symetričnosti. Nikde po něm však nebylo ani stopy.

Teď se podivným znakům a chybějícímu praporu ovšem věnovat nemohla. Tom spustil kouzlo, které taky nemuselo vydržet věčně, a oni konečně dorazili k tomu, koho celou dobu hledali. Musí trojici pomoct, a to teď.

Pokynula Lvovi a Benovi, aby se pokusili otevřít prostřední komoru. Sama se zasoustředila na případné povolání bojových kouzel z knih, které nervózně svírala v dlaních. Chtěla doufat v mírumilovné probuzení, ale byla by bláhová, kdyby tomu doopravdy věřila.

„Je to tu zamčené,“ ohlásil Lev, když studoval stranu válce. „Ale s tím si snad dokážeme poradit,“ mrknul na Josefínu.

Rebelka družiny, která strávila dětství vloupáváním se do míst, u kterých dospělí z nějakého důvodu považovali za rozumné je zamykat, neměla nejmenší problém překonat všechny základní typy zámků a s trochou pomoci pomalé magie i ty komplikovanější. Ukázalo se, že zámek na komorách spadá přesně do té druhé kategorie. Někdo stál o to, aby se dveře neotevřely úplně snadno, ale zase si nedal takovou práci se zabezpečením, aby na zámek nastražil jakékoliv magické pasti. Byť celý hrad byl plný symbolů, na zámku nebylo nic, co by mu dávalo speciální schopnosti, jako že by třeba ukousnul prsty každému, kdo se ho pokusí otevřít, nebo by lidé zapomněli, co vlastně chtěli, kdyby se ho dotkli.

„Je tu jen jedna věc, a to sice posílení, aby nepovolil bez klíče, jenomže i to se dá vyrušit.“

Ben se rozhlédl. „Myslíš, že tu někde je klíč?“ Zoufale přejel pohledem změť vybavení, protože v tom hledat určitě nechtěl. Nejenže by to byl úkol na dlouho, ale nikdo se zrovna dvakrát nehrnul do ohmatávání nástrojů, které nejspíš sloužily k zabíjení lidí, nebo minimálně k experimentování s jejich těly.

„Ten nepotřebuju,“ prohlásila sebevědomě Josefína a pustila se do dalšího mumlání, které by Lynn přirovnala k dětským říkankám.

„Myslel jsem, že vy šamani se zaměřujete především na voodoo, na nestálou a těžko ovladatelnou magii kontrolující nebo měnící lidské chování, ne na odemykání,“ komentoval její počínání Lev.

„Díky?“ zabručela Josefína a jedovatě zopakovala jeho slova o nestálosti a neovladatelnosti. „Zapomínáš asi na to, že já nejsem jenom nějaký šaman. Já jsem především Zmizelá. Moje zaměření na šamanismus přišlo až po letech hraní si s běžnými výzkumy Zmizelých. Jen to holt dělám po svém.“

„Jako vždy,“ ušklíbl se Ben a uznale kýval hlavou, jak s každým Josefíniným slovem zámek víc a víc povoloval.

„Výborně,“ pochválil ji Lev – nebo si tak alespoň jeho zajásání vyložila – a uchopil přední stranu válce, aby ji odklopil. Neměla žádná madla a za škvíru mezi oběma polovinami se bralo těžko.

„Asi to otevírali magicky nebo na to měli nějaké nástroje,“ odfrkl si Lev, když mu s odklápěním přispěchali na pomoc Ben i Tom. Nakonec však komoru přece jen otevřeli.

Pokud by přirovnali komoru k posteli, pak matrace byla bezpochyby tvořená z ledu a vytesaná tak, aby do ní zapadlo i větší lidské tělo, aniž by se zhroutilo. Z ledu se ovšem linula nepřirozená namodralá záře. Lynn zatím netušila, zda měla nějaký větší účel, nebo jen osvětlovala prostředí komory, aby na spící osoby bylo přes okno dobře vidět.

Hadičky, které do komory vedly, končily zapíchnuté v rukách spícího. Ten byl oblečen v šedém oblečení připomínající ze všeho nejvíc koženou zbroj. Mráz na ni kreslil bíle své obrazce, které se proplétaly s černými prasklinami ve staré zmrzlé kůži. Do rukávů někdo vysekal díry, aby mohl zavést hadičky, což jedině umocňovalo zoufalý vzhled spícího. Zpod děsivé masky se draly po ramenou dlouhé černé vlasy a Lynn by přísahala, že na malou chvíli spatřila i záblesk stejně černých očí.

„Jděte honem otevřít ty další,“ poručila Josefíně a klukům a sama se nepřestávala soustředit na všechna bojová kouzla, která by mohla využít.

Pak k ní zavanul smrad kouře a čehosi pálícího se. Tomovo kouzlo začalo plnit svůj účel. Past byla spuštěna.

Odložila knihy a byť se chvěla, rychle se pustila do vytrhávání hadiček. Pokud byl dotyčný vzhůru, už je nepotřeboval. Ba co víc, mohly to být právě tyto hadičky, které je držely ve spánku.

Dotkla se jeho kůže a uslyšela slabé zalapání po dechu. Celým jejím tělem prostupovaly zvláštní vibrace, které si nemohla spojit s ničím jiným než tím pocitem ze snu. Byla si jistá, že je u cíle.

„Bude to dobrý,“ zašeptala konejšivě. Nechtěla, aby ji kdokoliv z družiny slyšel mluvit takhle něžně, ale byla si jistá, že Tom má dost práce s udržováním ohňů, San se svou bolestí, Rai se svým strachem a Josefína s Benem a Lvem se naplno věnovali dalším komorám. Neváhala proto na něj mluvit. Předpokládala, že kdyby se ona po nekonečném snění vzbudila v děsivé komoře obklopená cizinci, za nějaké ujišťování a pocit bezpečí by byla vděčná.

Lynn hladila mužovu ruku, ze které vyrvala hadičky. Čekala krev, ale nejspíš ji měl ten člověk až příliš zmrazenou na to, aby vytryskla. Cítila však jeho tep a nečekanou hebkost bledé a drsně působící kůže. Zcela ji ohromilo, jak lidsky působí někdo, kdo strávil kdo ví jakou dobu zavřený v nelidských podmínkách. Naklonila se k němu blíž a on k ní obrátil pohled stále skrytý pod odpornou maskou.

„Pomůžeme ti,“ šeptala stále, téměř jako by chtěla přesvědčit i samu sebe, že se teď už nic nemůže stát, a vzala ho za ruku tak silně, jak jen mohla. Pokusila se ho vytáhnout ven.

„Počkej, může být nebezpečný,“ vrhnul se k ní Ben, když otevřeli druhý válec. Okamžitě muže chytil za ramena a snažil se ho držet dál od Lynn.

Ona si však pamatovala, co cítila, když se zde na chvíli probudila. Zimu, ztuhlost, malátnost. V takovém stavu by nedokázal nikomu ublížit. Také ale cítila oheň, vnitřní touhu se probudit a jít dál, jít za svým přesvědčením a dokončit, co začala. Nebo spíš, co začal on. Doufala jen, že ho ten oheň nedonutí konat zbrkle.

Ben muže odvedl k jednomu stolu a usadil jej na malou dřevěnou židli. „Bude si muset na komfort počkat, než pomůžeme jeho kámošům,“ zhodnotil situaci a nechal mužovo malátné tělo zhroutit se na stůl. Pak se vrátil pomoct Lvovi s otevíráním třetí komory.

Lynn zůstala u prvního vyproštěného. Vlastně netušila, jestli se má stále snažit chovat mile, nebo by už měla zahájit výslech a připravovat plán možné obrany, všimla si ovšem, že vedle ní působil muž klidně. Jako by mu samotná její přítomnost zabraňovala vrhnout se po nich. Možná to ale také bylo tou maskou. Možná si to vše Lynn namlouvala, protože se chtěla vidět jako důvod jeho klidu.

Josefína a Rai si nyní se zájmem prohlížely dva zbylé muže v komorách. Jeden byl bezpochyby holohlavý a mohutnější, druhý byl naopak štíhlý, drobnější než oba jeho společníci a s jen o málo kratšími vlasy než první probuzený. Všichni tři však měli oblečení v podobném stylu: starou kůži v šedé barvě zničenou stářím a mrazem.

Oheň v horních patrech praskal a hořel stále silněji a se stejnou silou plnil laboratoř puchem spáleného masa. Dosud k nim však žádné mrtvé tělo nedoputovalo, a tak se snažili nebrat dění u portálů příliš na vědomí a věnovali plnou pozornost třem zachráněným.

„Jak se cítíš, San?“ oslovil zhroucenou sestru Ben, jakmile usadil i třetího muže.

„Lépe. To probuzení rozhodně pomohlo a už necítím, jako by se v mechanismu světa něco zadrhlo, ale zato cítím ty nemrtvé a jejich pálení. Budu potřebovat ještě chvíli klidu,“ odpověděla klidně a zamávala rukou, aby ho od sebe odehnala. „Jen vám holt teď s ničím moc nepomůžu,“ dodala, když se Ben neměl k odchodu. „Věnujte se jim.“

„Ještě počkej,“ zarazil ji Ben. „Necítíš třeba, že by byli… no, taky nemrtví nebo tak něco?“

San se na zachráněné upřeně podívala. „Nemyslím, že by byli nemrtví, ale řekla bych, že z běžného cyklu života vystoupili – a to ještě před tím, než skončili v těch komorách.“

„Jak vystoupili?“ šeptal Ben, zatímco zbytek se srocoval kolem mužů.

„Nevím, je na nich něco zkrátka nelidského. Kdybychom proti nim bojovali, určitě by to nebyl snadný boj. Možná vypadají slabě, ale tipuji, že definitivně je zabít nebude žádná hračka.

„Měli bychom je zbavit těch masek,“ řekla odhodlaně Lynn. Nejenže hořela zvědavostí vidět, co se pod maskami skrývá, ale zároveň si byla jistá že ty masky jedině nějak přispívají k jejich malátnému stavu. Jako kdyby zastávaly roli pout. A pokud ne, musely být minimálně velmi nepohodlné.

Ani jeden z mužů se neprojevil zatím nebezpečně. Jejich těla i mysli musely být natolik vyčerpané, že i kdyby ztělesňovali největší zlo světa, dali by nyní jistě přednost pomalému zotavování, možná i lázním a pořádné masáži, před bojem s hrstkou Zmizelých.

Ben se nahnul nad muže s nejhorší maskou. Seděl před ním zcela tiše. Temnýma očima pátral v Benově tváři, ale neucukl, když se ho Ben dotkl. Nehnutě vyčkával, co Zmizelý vymyslí.

„Pokud to není opravdu přivrtané a magicky zabezpečené, mohlo by to jít nadzvednout jako čepice,“ komentoval vzezření masky Ben. Táhla se přes celé temeno jako kovový plát s mnoha zářezy a kresbami stejnými jako na jedné z knih z místního zvráceného oltáře. Ze spánků trčely dva mohutné rohy, až na to, že když se na ně nyní Ben zblízka díval, víc než rohy připomínaly chapadla chobotnice s četnými přísavkami namířenými vzhůru. Mezi čelem a spánkem vyrůstaly menší výběžky ostré jako čepele, které naznačovaly rohy. Na čele mezi štěrbinami na oči a šrouby zely dvě trhliny, které by tvarem ze všeho nejvíc připomínaly další oči. Ben si oddychl, když se ujistil, že muž pod maskou dva páry očí nemá. Maska ale evidentně počítala i s touto možností. I v projasněné místnosti působila bledě jako smrt a zašle jako prastarý artefakt, který nikdo neudržoval. S veškerou tou zašlostí, škrábanci a rzí si byl Ben jistý, že by s takovým artefaktem udělal nevýslovnou radost všem odpůrcům železa.

„A jak chceš otestovat, jestli to není přišroubované? Přece mu to nezačneš z hlavy rvát, mohlo by mu to ublížit.“

„Fajn. Není tu v těch nástrojích někde šroubovák?“ rozhlédl se kolem, a pak i prosebně na přátele, aby mu pomohli hledat.

Lynn jeden našla, velikostí by snad i šroubům na masce odpovídal. Zhrozila se, když si představila, že to byl možná tento šroubovák, který nebohé oběti přišrouboval masku do lebky. „Budeš se mu možná vrtat v hlavě, takže buď opatrný a moc s tím nehýbej.“ S těmito slovy předala zhnuseně nástroj Benovi a nechala ho pracovat na masce.

Mezitím však Lev a Tom sňali masky z tváří dvou zbývajících mužů. Byly to mnohem méně komplikované masky, které rozhodně nikdo nešrouboval, ani magicky nezabezpečil. Stačilo je stáhnout a bledé lebky rázem odhalily obdobně bledé tváře.

Pohled na dva odmaskované muže byl zvláštní. Vypadali zuboženě a nemocně, jako by byli oběťmi, ale přesto na nich bylo cosi nepřirozeného a temného. Jejich bledé tváře na sobě nesly šedavé šmouhy, jako by je někdo potřel popelem. Nebo spíš jako by na nich nějaké kouzlo zanechalo stopy, možná slabou nekrózu.

Mohutnější z mužů byl holohlavý, jeho nos ze všeho nejvíc připomínal supí zoban, a i jeho velké zelenavé oči napomáhaly vzhledu dravce vyhlížejícího kořist. Když přivykl novému světlu, a především novému stavu, zaostřil na Lynn a roztáhl bledá popraskaná ústa v široký škleb, který odhalil jeho žluté zuby a jakousi šílenou jiskru v očích.

Jeho společník měl mnohem menší nekrotické stopy, táhnoucí se pouze v dolní části obličeje, na rozdíl od supího kolegy měl však pod spodním rtem zaražené tři malé stříbrné hroty. Z brady mu trčely vousy svázané do úzkého copu, původně asi černého, ale stejně zašedlého jako jeho vlasy. Stejně jako holohlavý muž těkal očima po místnosti, dokud nezakotvil pohledem u Lynn. I jeho bledé rty se usmály, ovšem mnohem přátelštějším a vřelejším způsobem.

„Takže, mám dobrou a špatnou zprávu,“ přerušil jejich seznamování Ben. „Ty šrouby nevedou do lebky, což je dobrá zpráva. Špatná je, že zřejmě měly nějaký metaforičtější význam a pravděpodobně ukotvovaly v té masce nějakou kletbu, kterou jsem nyní asi… spustil.“ Zhrozeně otočil muže tváří ke svým přátelům, aby si důkladně prohlédli černající kůži prosvítající v četných otvorech masky.

„Tak něco… knihy… Josefíno, totemy…“ Lynn byla pod časovým tlakem. On nesměl umřít, přece ji dovedl až sem, tak teď nemohl podlehnout nějaké kletbě ještě před tím, než se vůbec doopravdy seznámili.

Pak jí kdosi položil ruku na rameno. Škubla sebou, když vedle svých černých vlasů spatřila bledou rozpraskanou ruku s šedavými jizvami. Muž s vousy k ní přikročil a hlasem, který před dlouhým spánkem mohl být medový, ale nyní zněl především nemocně, jí řekl: „My se o to postaráme, už jste udělali dost.“

Zatímco jej všichni Zmizelí překvapeně a s obavami sledovali, postavil se jen pár kroků před třetího muže, rozpřáhl ruce, jako by do nich něco chytal, a řekl: „Ipos!“

V tu chvíli se mu do rukou snesla kniha, ta největší z oltářních knih, která zamotala Lynn hlavu svými vizemi. I nyní v ní Lynn pozorovala nebezpečné zběsilé víření, muž v ní však dokázal číst bez problémů. Obrazce se před ním složitě míhaly a měnily, ale on jen vždy pokýval hlavou a souhlasně zamručel, jako by s knihou vedl dialog. A pak máchnul rukou a jakýmsi magickým větrem srazil sedícímu druhovi masku z hlavy. Proud vzduchu s sebou pravděpodobně přinesl i jakýsi léčící účinek nebo protikouzlo, neboť tam, kde ještě před chvílí byla černá kůže, se vykreslila bílá tvář. Mohla to být tvář velice pohledná, kdyby každou skráň nezdobily tři táhlé černé jizvy, a černé oči nelemovala tatáž zašedlá kůže, která hyzdila i jeho společníky.

Lynn jen němě sledovala dění okolo. Anežčina magie jí začínala zaplavovat mysl bláznivými spekulacemi. 

Muž se mezitím zhluboka nadechl a rukama si promnul obličej, jako by nevěřil, že je konečně volný a že může cítit něco víc než všeobjímající chlad. Jeho dva společníci mu pak pomohli na nohy a on stanul mezi nimi, nejvyšší, a i přes zubožený stav majestátně působící. Větší oporu než vratké nohy mu poskytovali muži po jeho bocích. Jakmile získal trochu jistoty v pohybu, otočil se na překvapené Zmizelé.

Lynn si stoupla naproti němu do čela své družiny. Nespouštěla z něj oči. Zdálo se jí však, jako by se on jejímu plamennému pohledu vyhýbal, a raději než na ni se díval na strop, jako by ho viděl poprvé, nebo na ostatní členy Zmizelých. Ze všeho nejvíc teď vypadali jako dvě čarodějnické sekty chystající se na souboj. Jenomže Lynn s ním bojovat nechtěla a modlila se k dračí moci, aby jí nedal záminku.

„Měli bychom zastavit ty nemrtvé,“ promluvil konečně. I jeho hlas zněl chraptivěji kvůli spánku v mrazu, přesto v něm bylo cosi silného a autoritativního.

Převzal knihu od svého společníka a v řeči, kterou by San přirovnala opět ke starému severomortikalskému nářečí, začal vzývat nemrtvé, aby se uložili ke spánku.

Lynn si najednou začala uvědomovat, jaké je tu ticho. Nemrtví, kteří se k nim snažili dostat, strašně šramotili, kvíleli a čímsi cinkali, ale jakmile dostali pokyn jít se opět uložit, hrad ztichl, osiřel a oněměl. 

„Ty ohně byly dobrý nápad, museli jste jich tu rozmístit opravdu hodně,“ poznamenal uznale prostřední muž a Tom okamžitě vypnul hruď, jako by dostal pochvalu do staršího ze svých řad. „Snad nebude vadit, když je nyní zruším,“ ušklíbl se a stejně jako muž před ním zamával i on rukou ve vzduchu tak, že uhasil magickou silou všechny oblouky. Poté knihu poslal zpět na oltář.

Nakonec přece jen pohledem pomalu a obezřetně sklouznul k Lynn. Nejprve pohled zavrtal hluboko do jejího břicha, jako by se neodvažoval je zvednout výš, ale nakonec se odhodlal a mlčky pohledem doputoval až k jejím modrým očím. V tu chvíli Lynn pochopila, že měl pravděpodobně velice dobrý důvod, proč se této chvíli vyhýbal. Cítila, jako by ji vtahovala temnota pramenící z něčeho mocnějšího, než jsou jeho oči. Něčeho, co skrz ty oči prostupovalo. Objímalo ji to. Mohl být dračím prostředníkem? Mohl být tím pravým člověkem ztělesňujícím temnotu, jakou sem přišla hledat? Byla její teorie správná a našla zhuštěné lidství?

Jenomže než se stihla ponořit zcela do svých úvah, pohltilo ji něco jiného. Stanula s ním náhle sama v naprosté tmě. Vše a všichni kolem nich zmizeli a ona věděla, že jsou nikde a zároveň všude. Že tohle nejsou jejich těla, která na sebe hledí, ale jejich mysli, které už se dřív propojily. Muž se pomalu začal pohybovat směrem k Lynn a ona si s hrůzou uvědomila, že zde muž netrpí žádnou nemocí, žádným oslabením a žádnými zábranami, protože to je jeho mysl, která se blíží k té její, a tělesné problémy zanechali daleko za sebou. Začal kolem ní kroužit, jako by přemýšlel, odkud má načít obzvláště bolestivé téma. 

„Kdo tě sem poslal?“ zeptal se nakonec. 

„Sama jsem přišla,“ odpověděla, což muže zřejmě nepotěšilo, a tak na ni jen zařval LHÁŘKO a rukou mávl ve vzduchu, jako by no ní nabíral všeobjímající temnotu.

Nově získané instinkty Ákona i Anežky ji navedly, aby neuhýbala, ale natáhla před sebe ruku, jako by muži nastavovala zrcadlo. A v tu chvíli si uvědomila, co se vlastně děje. Temnota, ve které skončili, nebyla ničím jiným než manifestací jejich nitra, a on veškerou jeho sílu používal, aby zlomil její mysl.

Ona ale nebyla sama. Cítila, jak její dlaň vykresluje safírový štít, a ten pomalu odrážel jeden útok temnoty za druhým. 

„Tak bojuj!“ vyzval ji muž, kterého na chvíli štít možná překvapil, ale dál ji neúprosně bombardoval střepy obsidiánového černa. 

„Ale já nechci,“ odpověděla rázně a za štítem poklekla. Nevěděla jistě, zda ji stále vede Ákon, nepřipadalo jí příliš realistické, že by Ákon před někým poklekl, ale ona věděla, že to je způsob, jak se dostat dál.

Ona využívala magii, kterou ji propůjčil dočasný rituál, ale co je zač magie, kterou používal on? Mohla by to být ta pravá dračí magie? Trochu si ji takto představovala a pocítila u srdce bodnutí závisti, ale i dychtivosti.  

„Uč mě svou magii,“ promluvila posléze. „Udělám všechno, abych poznala dračí podstatu.“ Myslela to vážně, přece došla až sem. Muselo to mít nějaký smysl.

A pak štít zmizel a temnota se začala rozplývat, a ona zavrávorala, když si uvědomila, že opět stojí a že je v čele své družiny čelící těm třem neznámým. 

Všimla si Benova nejistého pohledu. Mohl být způsoben mnoha faktory, ale dost pravděpodobně to bylo tím, že na sebe s cizincem několik minut jen mlčky hleděli a upřeně si zírali do očí, nebo aspoň tak nějak si tu scénu Lynn představovala z pohledu nezúčastněných. 

„Jsou to Dragon Rouge,“ promluvil po krátké odmlce muž.

Co?

„To jako my?“ vyprskla Josefína. „To je směšné!"

„Jak jste k tomu vůbec dospěli?“ zeptala se Lynn s vytřeštěnýma očima. Neuvědomovala si, že by ve spojení myslí vůbec zmiňovala jejich mateřskou organizaci. A odkud je tihle vůbec znají? 

„My nejdřív mysleli, že vy jste Dragon Rouge nebo nějaké jejich experimenty,“ podotkl Tom a ostatní souhlasně zamručeli. 

Muži se po sobě poněkud nejistě rozhlédli. 

„Hledáte draky, nebo snad ne?“ zeptal se ten prostřední. „Nedávno tu byli tací, kteří hledali totéž. Nějakou dračí magii. Byla to podivná sekta, jen co je pravda. Dokonce měli takové divné jméno. Zmizelí, myslím. Hrozně se obávali právě hněvu Dragon Rouge. Že prý po nich jistě půjdou. To by byla moc velká souhra náhod, kdyby vaše výprava s tou jejich nijak nesouvisela, nemyslíte? Navíc… vypadáte přesně jako oni. S těma mandlovýma očima.“ Muži se tvářili se vítězoslavně, jako by rozlouskli staleté tajemství, ale Lynn postupně začalo vše zapadat na místo. 

„Nedávno?“ zopakovala a muži přikyvovali s jízlivými úšklebky, jako by nic z toho, co by jim mohla říct, nezměnilo jejich přesvědčení, že mají teď právo je zlikvidovat.

„Před třiceti lety sem vycestovali naši předkové. My jsme Zmizelí. Jdeme ve stopách původní výpravy, protože se nikdy nezmínili o tom, co tady našli. Nikdy nemluvili o žádném hradě,“ Lynn rozepjala ruce a pohlédla vzhůru nad masu kamení nad jejich hlavami, „nikdy nezmínili žádnou trojici černokněžníků.“ Probodla je pohledem.

„Proč by taky měli, když nás podrazili,“ odplivl si muž s hroty v bradě.

„Třicet let říkáš? To je hloupost," vyštěkl prostřední muž. „Nemohli jsme přece spát tak dlouho, blafuješ, kněžko!" Nezněl ale zdaleka tak jistě, jak se snažil působit.

„Já nejsem kněžka, to zaprvé. Zadruhé nechápu, proč vnímáte zrovna slovo 'kněžka' jako urážlivé. Zatřetí, nikdo tady neblafuje. Nemáme důvod lhát. Šli jsme po stopách předků, a jestliže tak moc odmítáte možnost, že jste tu zavření už třicet let, tak zkuste zapátrat v paměti, koho ještě jste tu viděli po Zmizelých.“

Muži na ni hleděli zkoumavě a dlouho se k odpovědím neměli. Pak ale přece jen ten prostřední promluvil znovu. Pomalu a nemilosrdně: „Ještě se k nim hrdě hlásíte. K těm fanatikům, kteří nás připravili o třicet let života. Kdybyste byli Dragon Rouge, s chutí bychom vám pomohli je zlikvidovat,“ zavrčel a při těch slovech on i jeho společníci vytáhli odněkud černé dýky. Jako kdyby je zhmotnili z okolního vzduchu.

Lynn si okamžitě vybavila nákresy s podivnými aurami kolem zbraní a nyní viděla v praxi, že takový efekt evidentně vůbec není nemožný. Od dýk stoupal černý dým, jako by v dýce doutnala samotná černá magie, ale vytrácel se nízko nad ní, jako by ho okolní vzduch rozfoukal. Nikdo z nich netušil, co mají od takových dýk čekat. 

„My jsme je sem nepřišli bránit,“ promluvila opět Lynn s očima upřenýma na dýky. „Nechceme pochopitelně, abyste je zabili, ale chápeme, že se cítíte zrazení. Nás taky zradili. Slibovali lepší život pro svůj lid a místo toho se odklonili od jediného smysluplného učení. Víru v draky zahodili pro malicherné influviánské spory. Chtěli bychom je dovést opět na správnou cestu. Třeba nám s tím můžete pomoct, ale to nám nejdřív budete muset říct celý příběh. A my vám řekneme ten svůj, pokud o to stojíte.

Můžeme vás tedy poprosit,“ snažila se volit slova obezřetně, „abyste nám vysvětlili, kdo jste a k čemu tu vlastně před třiceti lety došlo?

Nebo alespoň můžete začít svými jmény, pokud nějaká máte. Já jsem Lynn,“ představila se, a pak ukázala vždy po jednom na své společníky a představila i je.

Prostřední muž váhal, jako by hledal za Lynninou sdílností bojovou strategii. Černýma očima si ji měřil důkladněji než soka a zvažoval všechny možnosti. Jen velmi neochotně se nadechl, aby odpověděl: „Já jsem Shagrath.“ Na chvíli zaváhal, jako by zvažoval, jaké informace bude důležité ještě předat, ale než aby nějak přiblížil svůj úděl a důvod, proč se vůbec ocitl na takovém místě a v takovém stavu, představil muže vedle sebe: „Tohle je Silenoz,“ ukázal na muže s hroty ve rtu, „a tohle Galder,“ načež popleskal po zádech holohlavého společníka.

„Jestli tomu správně rozumím,“ pokračoval po chvíli zamyšleného mlčení, „vy jste nikdy neslyšeli o našem hradě, o naší organizaci, o našich cílech. Přišli jste sem prostě hledat draky. Jak vás napadlo nás vůbec probudit?“

Lynn se nejistě podívala po Benovi, který stál hned vedle ní. Shagrath přece věděl o tom jejich snovém spojení, musel si to pamatovat, jestliže se s ní teď dokázal spojit znovu. Nebyla to souhra náhod, nebo ano? „Chtěli jsme odpovědi,“ šeptla Lynn. Nebyla to lež, ale hnalo ji ještě něco dalšího. Něco, co on musel cítit taky. „A stále je chceme. Takže co vám naši předkové provedli?“

Galder vycenil zuby a Silenoz zhnuseně ohrnul ret. Nakonec se slova chopil opět Shagrath, neboť jeho společníci by si vyprávění zajisté přikrášlili projevy znechucení.

„Měli jsme společníka, čtvrtého, kterému zjevně nevyhovovalo, že jsme se ho pokoušeli držet zkrátka a nedali mu tolik prostoru, jaký by jeho zvrácená mysl ocenila. Jednoho dne nás překvapil. A nebudu lhát, bylo to právě s pomocí vašich přátel – nebo předků – když nás uspal. Zabít nás nemohl, to bylo proti přísaze – navíc by to asi ani nesvedl – ale nechat nás věčně spát? Třicet let je dlouhá doba, částečně mu to tedy vyšlo. Tolik promarněného času…“

„Takže to byl Vortex?“ zeptala se se zájmem Lynn.

„Vy ho znáte?“ nadzvedl jedno obočí Silenoz a překvapenýma rozšířenýma očima těkal z jednoho Zmizelého na druhého. Lynn se nemohla ubránit myšlence, že obzvláště na Josefíně spočinul očima výrazně déle.

„Ne,“ chopila se slova opět Lynn, když zaplašila tyto myšlenky. „Jen…,“ pohlédla na Shagratha, jako by doufala, že celou příhodu dořekne za ní, ale ten jí jen mlčky pohled opětoval. „Použila jsem kouzlo, abych nalezla nějakou bytost schopnou myslet. Pátrala jsem po drakovi, ale nebyl to drak, s kým mě to kouzlo spojilo.“

„Víš,“ přerušil ji Shagrath. „Náš spánek byl vyvolán magicky. Bylo to, jako kdyby mysl zcela vypadla ze hry a byla zmražená v temnotě naneurčito, kdežto tělo mělo dobrý přehled o tom, že se s ním děje něco špatného. Ale mysli to celých těch třicet let nedocházelo. A pak se něco změnilo. Viděl jsem plameny a lidi a šedé nebe. Znovu jsi probudila mou mysl k životu, Lynn. To je nebezpečné. Kdybys mě nepřišla vzbudit, mohl bych se z toho třeba i zbláznit.“ Myslela si, že jí to vyčítá, ale k jejímu údivu se jen zasmál, jak jen jeho ztuhlé svaly umožňovaly. V tu kratičkou chvíli, kdy se poprvé projevili uvolněně a lidsky, ji také napadlo, jestli jim nemůže být náhodou bez ochranných amuletů zima.

„Než si povíme víc, není něco, co pro vás můžeme udělat? Máte hlad, žízeň… nemrznete?“

„Jak bychom mohli s takovým plamenem v srdci,“ zachraptěl Galder, který dosud nepromluvil. Popravdě by Lynn podle jeho vzhledu čekala, že se zmůže jen na šklebení a vrčení, ale zjevně mu křivdila. Co tím ovšem chtěl říct, nevěděla.

„Ačkoliv je fakt, že si přijdu trochu nahý,“ přikývl Shagrath a Galderovu poznámku přešel, jako by neřekl nic divného, a rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout všechny přítomné. Než nad tím však stačili Zmizelí víc přemýšlet, objetí Shagrathovi oplatila bílá mlha, která jako by stekla po jeho ramenou a zformovala bílý kožený kabát s kožešinou u krku. Na několika místech byl kabát očouzený a snad stejně znekrotizovaný jako Shagrathovy jizvy na tváři. V tu chvíli Lynn napadla šílená myšlenka, že je tady snad všechno živé, nebo alespoň na pokraji života, na pomezí mezi životem a smrtí, znekrotizované.

Silenoz a Galder Shagrathovo gesto zopakovali a každý si přivolal svůj, jinak střižený bílý kabát. Všechny ovšem připomínaly jakousi plameny ožehlou zimní vojenskou uniformu s kožešinami místo límců.

„Lepší,“ okomentoval změnu Shagrath a jeho společníci uznale přikývli.

„Zdá se, že momentálně máte asi větší přehled o tom, jak naše sídlo vypadá, než my sami,“ oslovil Lynn opět Shagrath a zabodl pohled do klenby nad jejich hlavami. „Co kdybychom se šli někam posadit a vše si vyjasnili. Mám sice určité nutkání vyrazit za Vortexem, ale jestliže jsme spali třicet let, páni, je možné, že už ani nežije. Ale jestli ano, své pomsty se dočká.“

S těmito slovy zamířil ke schodišti a všichni ho následovali. Nakonec stanul u jednoho z portálů. Byl stále ještě očouzený ohnivým kouzlem a smrdělo to u něj spáleným masem. Lynn ale nespouštěla oči z Shagratha. Bedlivě sledovala každé jeho gesto: Pečlivě prsty opsal znaky vytesané do kamene a v určitém pořadí se jich dotknul. Ne, nejenže se jich dotknul, on je přemístil. Nic takového Lynn s oblouky nesvedla, všechny symboly vypadaly, že pevně drží na svých místech, ale pod Shagrathovým dotykem se přesouvaly lehce, jako by jen postrkoval papírovou loďku po kaluži.

„Mělo by to vést do mých soukromých komnat, ale netuším, v jakém jsou stavu,“ povzdychl si Shagrath a vstoupil do oblouku, který nyní už nebyl prázdný, ale vyplňovala jej přízračná záře.

Silenoz a Galder jej následovali. Než však Lynn stihla udělat krok, prudce ji zarazil Tom.
„Buď opatrná. Nelíbí se mi to. Slyšela jsi ta slova o té organizaci? Možná nejsou Dragon Rouge, ale svatí taky nebudou.“

„No, tím, že se za nimi nevydám, asi jedině vzbudím nějaké podezření, nemyslíš? Držme se při sobě. Zatím jsme vše překonali,“ odbyla ho Lynn, ačkoliv Tom jenom nahlas vyslovil její vlastní obavy.

„Zatím jsme neměli co do činění se třemi mocnými mágy,“ zabručel Tom.

„Tak je to asi na čase změnit,“ odsekla Lynn a zamířila k portálu.

Čekala, že se bude dlouho vznášet v nějaké bílé mlze, představovala si to trochu jako to propojené snění, akorát světlejší, jenomže přechod netrval ani vteřinu. Hned, jak vkročila do portálu dole, vynořila se o několik pater výš v jedné z komnat, kterou prozkoumávali krátce po příchodu. Na rozdíl od laboratoře měla okna, ovšem zcela zamrzlá a zasněžená, takže zde bylo jen velice slabé namodralé světlo vykreslující siluety pár skříní, pohovek, křesel, stolku a postele schované za podobně těžkými černými závěsy, jaké visely všude po hradě. Vše ve stylu, který by Lynn ráda přirovnala ke královskému, kdyby si nebyla jistá, že paláce bývají mnohem zdobnější a barevnější.

Shagrath se usadil sám na jednu z pohovek, kam by se vedle něj vešly ještě dvě další osoby, ale on prostor rafinovaně využil pro rozložení svého kabátu, takže nyní působil majestátně jako panovník přijímající poddané, aby vyslechl jejich problémy. Silenoz a Galder si rozmístili křesla po obou stranách Shagrathovy pohovky, takže Silenoz seděl po jeho pravé ruce a Galder po té levé.

Na Lynn a zbytek Zmizelých, kteří se opatrně začali trousit z portálu, zbyly mnohem ošuntělejší, nižší a méně zdobná křesílka, židličky a lenošky. Přísahala by, že pokud na tomto sídle docházelo k audiencím, musel k nim sloužit přesně tento pokoj, ačkoliv si nedokázala domyslet, proč by sem kdokoliv chodil cokoliv řešit. Neznala ovšem situaci před třiceti lety. Něco sem muselo přilákat jejich předky.

„Co vás o nás nejvíc zajímá?“ zeptal se Shagrath, když se všichni usadili.

„Kde máte lampy?“ nadhodila Josefína a rozhlédla se po temné místnosti, načež ji Lynn, Tom i Ben sjeli rázným zasyčením.

Galder se však nepřestával šklebit, Shagrath se tvářil zcela vyrovnaně a Silenoz na Josefínu opět pobaveně zamrkal a dodal: „Trocha ohně by tady tomu neuškodila.“

Tom už se chtěl nabídnout, že využije Andrejovu moc, avšak Silenoz zdá se oplýval mocí podobnou, neboť jen lusknul prsty a v krbu za Lynninými zády zažehly plameny, které Zmizelé krátce oslepily. Buďto byly nepřirozeně jasné, nebo za tu dobu na severu stihli odvyknout normálnímu ohni, tak jako tak svůj účel plnily dokonale, a místnost prozářily.

„Asi vám tedy nechám ještě jednu otázku k dobru,“ ušklíbl se Shagrath a podíval se důkladně na Lynn, jako by jí kladl na srdce, ať volí svá slova moudře.

Nabízela se naprosto jasná otázka ‚Co jste zač?‘, ale Lynn si nebyla jistá, zda chce odpověď znát. Tom měl pravdu, museli to být nebezpeční mágové, kteří spadali do organizace podobné Dragon Rouge. Přiznali, že to je jejich sídlo, tudíž i ta laboratoř dole musela být jejich. A Vortex měl své zvrácené představy – byly doopravdy tak špatné, nebo byly zvrácené z pohledu zla? Jak moc má Shagratha brát s rezervou? Přece jen se s ním spojila a viděla jeho temné nitro. Viděla jeho moc a cítila, co s ní dělá.

„Zajímalo by mě, v co věříte,“ ozvala se po chvíli přemýšlení. „Našli jsme oltář s lebkami. Byly na něm knihy – mezi nimi i ta, kterou jste si přivolali.“

Shagrath přikývl, jako by otázka prošla jeho schválením, a Silenoz se okamžitě chopil slova. „To není víra, spíš poslání, byli jsme vyvoleni, abychom plnili Ďáblovu vůli. Vybral si Shagratha jako svého mluvčího na zemi, jako toho, kdo připraví podmínky pro jeho velkolepý návrat. A Shagrath si zvolil nás – a Vortexe – abychom mu pomohli a konali podle Ďáblových rozkazů.

Ta kniha, o které mluvíš, je soupis vizí, které nám předal. Jsou to kouzla, která jsme zaznamenali v takové podobě, v jaké nám je svěřil. Jen opravdu otevřená mysl dokáže v Iposu číst.“

„Vortex se to nikdy nenaučil, ale divím se, že ho s sebou alespoň neodnesl,“ zamyslel se Shagrath.

„Možná chtěl, ale nemohl. Třeba mu ho Ďábel nechtěl svěřit,“ nadhodil myšlenku Silenoz a líně si opřel hlavu o pravou ruku.

„To je pravděpodobné,“ přikývl Shagrath a Galder se spokojeně zašklebil. „Stejně jako Isagogu a Ibadu, zjevně.“

„Když říkáte Ďábel,“ chopila se slova San, „myslíte tím tu zlou bytost, která podle místního náboženství stojí v opozici proti ostatním bohům?“

„Myslíme tím bytost, která podle našeho vědění je všemi těmi bohy. Žádná Anežka, žádný Ákon nebo Andrej nikdy nebyli, vše na světě bylo dílo jediného stvořitele,“ odpověděl Shagrath, který sice stále vypadal klidně, zato jeho hlas hořel jasným zápalem.

„Proč by ale vznikly legendy o pětici bohů? Proč by Ďábel zůstal jako ten špatný? A navíc… zmínky o něm jsou mnohem novější než o ostatních bozích,“ namítl Ben a zkoumavě klouzal pohledem mezi trojicí před sebou.

„Máme vícero teorií,“ odpověděl Shagrath, „ale ta nejrealističtější pro nás je, že lidem se tehdy zkrátka pětice hodila mnohem víc. Je náročné věřit v jednu bytost, která je tak mocná a dokonalá, že stvořila úplně vše. Mnohem jednodušší je rozdělit tu moc mezi vícero entit a přiřadit jim lidské motivy a vlastnosti. Anežka-milenka-vdova, která žena by se s ní neztotožnila? Ákon-velitel-hrdina, který muž by se mu nechtěl vyrovnat? Azrim-monstrum, které se obětovalo. Jakým srdcem by takový příběh nepohnul? Jsou to jen báchorky, aby náboženství bylo lidem bližší. Ale Ďábel tady byl vždy. Nelidský. Nad tím vším. Vymyslet si zápornou postavu pro příběhy není tak snadné, ale sáhnout po bytosti, o které už doklady byly, a jen ji nově použít ve výkladech o víře, to byl výkon, který zvládli i ti zapšklí kněží z Cemetria.“

„Kromě toho, že věříme – vzhledem k lidské povaze – že při utváření moderní podoby Ďábla v tom místním náboženství šlo o jakýsi souboj mezi tím, co je snadné a co je příhodné, máme i teorii, že Ďábel se zjevil různým lidem v různých pěti podobách,“ navázal Silenoz. „A i pro to máme vícero teorií. Například je možné, že entita jako Ďábel zkrátka nemá jednoznačnou podobu, nebo se mění s postupem času a každý jeho vzhled znamenal jinou éru. Mnohem více mě láká ovšem představa, že každý ten vzhled reprezentuje jednu ze složek magie, která proudí naším světem. Vzhledem k tomu, že už stejně ty magie byly přiřknuty jednotlivým bohům a jejich kněžím, dává smysl, že by nepocházela magie z bohů, ale bohové z magie.“

Žádná z knih Zmizelých nikdy ani nenaznačila takovou možnost výkladu místního náboženství, všechny zato Zmizelé nějakým způsobem učily neodmítat žádné teorie, pokud nebyl aspoň střípek důkazů pro jejich vyvrácení. Potíž byla jen v tom, že náboženské teorie se obvykle vyvracely dost těžko. Důkazy většinou totiž spočívaly v tom, že se někomu nějaký bůh zjevil, a k tomu došlo jak u běžných kněží influviánské víry, tak tady u Shagratha. Shagrath měl ovšem tu výhodu, že s poslední zmiňovanou teorií mohl všechna zjevení influviánských kněží považovat za výstup Ďábla v jiném magickém aspektu. 

„To máte jen teorie? Ďábel vám neprozradil, jak to bylo?“ zajímala se Lynn, kterou sice široké spektrum teorií jakožto badatelku nadchlo, ale pakliže se jedná o entitu, se kterou Shagrath snad i mluvil, nedostatek přesných informací ji zarážel. Kdyby se měla napojit na stvořitele, jistě by po něm chtěla odpovědi.

„Ďábla nezajímá minulost a nás také ne. Komunikuje se mnou pomocí vizí a ty se netýkají toho, co bylo,“ odvětil prostě Shagrath.

Na to neměla Lynn co říct. Jediné, co ji pálilo na jazyku, byl dotaz, zda je Ďábel drak, ale s tím si počká. 

„Takže… vy vlastně neuctíváte zlo, že ano?“ zeptala se nejistě Josefína do nastalého ticha s téměř prosebným pohledem upnutým na Silenoze. „Vlastně jen věříte v totéž co ostatní, akorát to zaštiťujete jiným bohem.“

„Ne tak docela,“ vyvrátil její naděje Shagrath a Silenoz vedle něj jen vrtěl hlavou. „Věříme, že Ďábel má v úmyslu posunout svět dál, proto nás oslovil jako své společníky. Ne proto, abychom ho tupě uctívali, ale proto, abychom mu pomohli nastolit nový řád.“

„Zahrnuje ten plán vyhlazení všeho živého nebo jiné obdobně pozitivní vyhlídky?“ zeptal se Ben a nervózně se vedle Lynn zachvěl.

„Nechceme nikoho zabít…“ začal Shagrath, ale Tom ho okamžitě přerušil:

„A co všechny ty nákresy zbraní? Co ta laboratoř dole? Ti nemrtví? A co vůbec ty válce, ve kterých jste skončili? Nejsou to čirou náhodou komory, které by vám měly umožnit přežít den zkázy?“

„Den zkázy,“ opakoval se zájmem Galder a v očích se mu zalesklo.

„Dobře, asi začnu od začátku,“ vydechl Shagrath a promnul si oči. Stále působil poněkud unaveně, ale jeho mocnou auru to nijak nesráželo.

„Ďábel mi svěřil svou magii. Na začátku nebylo žádné sdělení, žádné poselství, jen předání těch vizí, a tak jsem začal sepisovat Ipos. Jak jsem ty vize skládal dohromady, staly se dvě věci. První je, že magie, kterou jsem zapisoval, začala prostupovat celým mým tělem, jako bych už nepsal jen do knihy, ale i do sebe. Zadruhé, ze všech těch obrazců, které zachycovaly podstatu roztodivných kouzel, na mě začal hledět jakýsi plán, viděl jsem v tom záměr. Nějaké hledání… opravdu, tehdy jsem netušil, kam to celé směřuje. Ale čím víc jsem se snažil zjistit, tím častěji jsem upadal do stavů, ve kterých ke mně někdo promlouval. Až jednou se má mysl otevřela dostatečně natolik, abych se mohl setkat s Ďáblem, který poskládal střípky mozaiky, které jsem se tak dlouho snažil dát dohromady, aby konečně vykreslovaly jeho cíl. Zvolil si mě, abych mu pomohl cosi najít – nemůžu vám říct co, ale slibuji, že to nebude použito pro zničení světa nebo vyhlazení lidí. Nejsou to totiž lidi, co Ďábla tolik zajímá. V jeho pojetí existuje nějaký celistvý svět, jehož bychom měli být součástí, ale nejsme. Podle jeho vědomostí nás kdysi něco odštěpilo od zbytku toho světa, a tak je na čase získat si v něm místo zpátky.“

„To mluvíte o starém světě? O tom, odkud jsou Dragon Rouge?“ Nakonec se Lynn přece jen neudržela a musela se zeptat. Zvěsti o Ďáblovi nenasvědčovaly, že by měli s Dragon Rouge cokoliv společného, ale z jakého jiného důvodu by chtěli toto místo spojit se starým světem? A kdyby byl Ďábel spojený se starým světem, byla by tu určitá naděje, že by mohl být drakem...

„Vaši předci také zmiňovali starý svět, ale to nejspíš nebude ten svět, který má na mysli Ďábel. Bude to něco většího, co všem lidem přinese neomezené možnosti a větší poznání… a Ďáblovi pochopitelně větší moc. Bude to výhodné pro nás pro všechny.“

„Jestliže je to tak, proč se držíte zavření tady? Proč nejdete hlásat novou víru ven?“
Silenoz opět jen vrtěl hlavou a Shagrath se usmál.

„My ale nepotřebujeme hlásat novou víru. Ďábel si vyvolil jednoho jediného člověka, mě, a to mu mělo stačit k dosažení jeho plánů. Kromě magie ve mě vložil i naprostou důvěru, a tu jsem se rozhodl využít, abych si přivedl na pomoc oddané pomocníky. Znal jsem Galdera, nejlepšího kováře na světě. Ptali jste se na ty zbraně, tak tady vám představuji jejich tvůrce.“ Ukázal rukou na muže po své levici. „Rozhodl jsem se, že se vydáme cestou zbraní, abychom mohli za nový svět lépe bojovat. Ne proti tomu, co nás čeká v tomto světě, ale co nás čeká ve světě, ke kterému se připojíme. Nemusí to mít totiž lehký průběh. Bude potřeba naše lidi bránit, dokud si věci nesednou. A jelikož někdo musí ty zbraně nést, požádal jsem Ďábla o armádu, a on mi přivedl Silenoze a Vortexe. Silenoz,“ uznale pokýval k muži po své pravici, „měl za úkol získat nové lidi, vysvětlit jim náš cíl a umožnit jim pochopit, co se kolem nás děje. Viděli jste naše knihy, tímto způsobem vznikla druhá z nich, Ibada, soupis úkonů pro otevření mysli a přijetí Ďáblova myšlení. Dalo by se to přirovnat k modlitbám.

Vortex pak měl za úkol předat novým vojákům moc, aby dokázali ovládat Galderovy magické zbraně. Po nějakou dobu si vedl obstojně, ale obtěžovalo ho, že se vojáci opovažují ptát, co se s nimi vůbec bude dít. Možná to byla i má chyba, příliš času jsem strávil zavřený s Iposem a přemýšlel jsem o novém plánu a o tom, co hledáme. Galder a Silenoz neměli nikdy za úkol ho hlídat, věnovali se svým věcem a dělali je velice dobře. Vlastně nás všechny pohltil výzkum. Úplně všechny. Jenomže zatímco my tři zkoumali, jak směřovat tok černé magie do zbraní, do nás, do myšlenek, do budoucnosti, do vizí, do čehokoliv, čím jsem právě zahořel, Vortex se ji rozhodl směřovat do vojáků. Nehlídaný pracoval za našimi zády na tom, jak pomocí magie nejen vojáky posílit, aby neumírali, ale také na tom, jak jim vymazat mysl, aby se řídili jen našimi rozkazy. Nebo ideálně jen těmi Vortexovými.
Naše čtveřice měla sloužit vyššímu cíli. Říkali jsme si In Sorte Diaboli a na počátku spolupráce jsme netoužili po ničem jiném než po vědění a možnosti dostat se dál. Ale pro Vortexe "dál" zřejmě neznamenalo do nového světa.“

„A co se mezi vámi stalo? Proč jste skončili v těch komorách?“

„Ach ano, ty komory jsem nevysvětlil. To byly Vortexovy skvělé vynálezy mající za úkol posílit naše vojáky. Těžko se to představuje, když vidíte tuhle ruinu bezútěšně zavátou sněhem, ale kdysi tady panovala dobrá atmosféra, přátelská. Tedy v rámci možností Temného hradu. Všichni jsme se podporovali v touze po něčem lepším – a to jak členové In Sorte Diaboli, tak běžní vojáci. Přece jen tu byli kvůli našim slovům, vkládali do nás svou důvěru. A my zase věřili jejich schopnostem.

Několik portálů, které jste asi viděli všude tady na hradě, jsme umístili i za vesnice, odkud naši vojáci pocházeli, aby se mohli vídat se svými rodinami, pokud nějaké měli. Nechtěli jsme tu nikoho věznit. Temná magie a veškerá úzkost a zloba ji provázející měla být čistě mou doménou. Nemusel jí být nakažen nikdo jiný. Jenomže pak se atmosféra na hradě začala měnit. Vortex pokročil se svými experimenty a z papíru je přenesl do praxe. Komory neměly sloužit k posilování, ale usmrcení a znovuoživení. Vojáci dostali strach. Někteří uprchli do svých vesnic, ale upřímně, nedivil bych se, kdyby je Vortex našel a zabil, aby nepromluvili o tom, co tu viděli. Nakonec jsme získali teoreticky to, co jsme chtěli. Mocnou armádu, která dokázala zacházet s magií i Galderovými zbraněmi. Tedy, až na to, že Vortexovi nemrtví magickou mocí příliš neoplývali. Byli to ale pořád nemrtví, což znamenalo dvě věci: Jednak nebylo snadné je zabít, ale především to pro mě znamenalo, že se těžiště temné magie přesunulo někam úplně jinam. Z mých rukou do spárů Vortexových.“

„Dobře, ale jak do toho zapadají Zmizelí?“ doptával se Ben. V hlavě měl přílišný zmatek, aby mohl jasně přemýšlet, a byl si jistý, že ostatní jsou na tom stejně. Dobrodružství na severu mělo být neobyčejné, ale směrem tajných organizací a víry v Ďábla se vydat nechtěli.

„To by nás právě taky zajímalo,“ povzdychl si Shagrath a Silenoz na něj navázal:

„Přišli k jednomu z oblouků, kde zrovna Vortex a Galder trénovali novou armádu. Velice se prý zajímali o zdroj černé magie a o draky. V tom druhém jsme jim pomoct nemohli, to první jim však Vortex chtěl předvést v plné kráse. Nevíme, zda si je zavolal na pomoc a celé to bylo jen divadýlko, nebo jestli sem skutečně zabloudili náhodou a nechali se jím oblbnout až na hradě. Poskytli jsme jim pohoštění a nějaké vědomosti, po kterých lačnili ze všeho nejvíc. Chtěli jsme jim nabídnout i naše učení, ale než jsme se na něco zmohli, najednou stáli i s Vortexem proti nám. Takovou nenávist bych v očích nezaujatého cizince nečekal. Musel je dobře zmanipulovat, aby si náš výzkum brali osobně. Vše tu zdemolovali, proti nám využili momentu překvapení a zavřeli nás do komor. Přijde nám to jako včera, kdy jsme je viděli strhávat Vortexův prapor a odnášet naše zbraně. Pak jsme zřejmě usnuli.“

„Oni mají ty zbraně?“ vydechla San a rozhlédla se po družině. 

„Nebudou schopni je nést, pokud si z nich Vortex neudělal své nemrtvé loutky. 

„Loutky si z nich udělal, ale nemrtvé asi ne," zamručela Lynn a smutně pohlédla na ostatní. Kdysi dávno hádali, proč si Vor říká zrovna Vor – zda to pochází z titulu převor, nebo to má být symbolický význam a on se vnímá být jejich vorem, který je nese po řece života. Jenomže žádný takový význam v tom nebyl. „Vor je Vortex a teď zneužívá Zmizelé pro svůj výzkum. Jde po vitoristických vynálezech z Hřbitníku a zkoumá slabiny Krásnohradu.“

„To mě nepřekvapuje. Vitoristika byla v naší době velmi vzácná, ale velmi mocná. Je klíčem k mnohem hlubším vrstvám magie. Smrt a život se dají ovládnout jen dvěma způsoby, a vitoristika otevírá jeden z nich.“

„Jak?“ vydechla dychtivě Lynn. Oči se jí rozšířily, jako by právě zahlédla reálného draka. 

„To vás teď vážně učit nebudeme.“

„Teď? A někdy jindy ano?“

„Chytáš se hloupostí, Lynn," zamručel Shagrath, kterému ovšem poprvé v očích zablesklo cosi jiného než čirá temnota. „Vy jste služebníci draků, je hezké, že se stejně jako my chcete zbavit Vortexe, a snad bychom si dočasně mohli pomoci, ale pak si půjdete svou cestou, a ta nepovede zpět na náš hrad."

„Co si myslíš, že se stane se Zmizelými, když se zbavíme Vora?“ pohlédla na něj zkoumavě. 

„To je mi upřímně jedno. Ďábel si nevyvolil Zmizelé.“

„Ale Silenoze s Galderem sis taky vybral až ty. Nemluvě o Vorovi, nebo tedy Vortexovi. Možná nás sem dovedl Ďábel, abychom ti pomohli, protože tvůj původní výběr nedopadl úplně dle tvých představ.“

„A proč bych tomu měl věřit? Ani jste nevěděli, za čím sem jdete.“

„Ale věděli. Cítila jsem to od začátku. Následovala jsem pouto černé magie. Veškerá nenávist mého nitra mě dovedla až sem za tebou, a ty to víš. Teď mě nezatracuj. Zmizelí budou potřebovat nového vůdce.“

Shagrath se za zašklebil na své společníky, jako by právě obdržel tu nejlepší zprávu na světě. 

„A tím vůdcem mám být já?“

„Ne,“ uchicthla se Lynn. „Ty přece patříš sem. Budeš mít své vize a takový člověk, který příliš mnoho času tráví s myslí odevzdanou cizím představám, nemůže vést výzkumnou organizaci. To už jsme si vyzkoušeli. Povedu je já.“ 

Mezi Zmizelými to zašumělo. Nikoho by nikdy nenapadlo Lynn odporovat, ale otevřeně plánovat odstranění Vora a zmocnění se celé organizace? Mohou na to vůbec přistoupit? Byl tohle ten cíl, o který Lynn usilovala celou dobu? Anebo ji změnila černá magie, na kterou po cestě narazili? 

„Budu ti vždy k ruce,“ doplnila, jako by šum mezi Zmizelými nebrala vůbec na vědomí.

„Nechápu,“ zamračil se Shagrath. „Co bys z toho měla?“

„Co jsem tak pochopila, nemáš nejmenší představu o tom, jak Ďábel vypadá, že ano? Vnímáš jen jeho vize a ty jsou propojené s černou magií. Ta černá magie tě hodně zvláštně zformovala a naplnila, jako by dotvořila tvou identitu. Jako kdyby temnota z Ďábla byla chybějícím kouskem skládačky života.“ 

„Kam tím míříš?“

„Nikde přece není řečeno, že Ďábel není drak, nebo snad ano?“

<<stránka 3
<<začátek