VS: LYNN 1/4

 

„Věděli jste, že ještě tak před dvaceti lety se termín černá magie užíval úplně jinak než dnes?“
Lynn listovala svitky merských duchovních z největšího influviánského kláštera zasvěceného Anežce. Nacházel se někde severně od Quamosu a zápisky z něj sloužily Zmizelým jako první kvalitní zdroje vědomostí o místním jazyce, míře vzdělání, obchodu a samozřejmě víře, která je nepřestávala udivovat velice specifickým přerozdělením magických aspektů mezi jednotlivé bohy.

Letos tomu však bylo už třicet let, co se hrstka uprchlíků ze starého světa usadila v okolí Anežčiných slz. Po takové době mezi nimi nezbýval nikdo, kdo by se v kultuře influviánského území nevyznal, a tak svitky z Anežčina kláštera pomalu zapadly mezi díla označená jako „neaktuální“. Navíc pod vedením nového vůdce se pohledy starších Zmizelých svorně upřely k univerzitám.  Krásnohradská knihovna se pomalu nebezpečně plnila propagandistickými knihami, podle nichž si pětice místních bohů není rovna, protože Ákon je vůdcem všech, a Hřbitnická univerzita zase vypracovala sérii manuálů na sestavení a ovládání jakýchsi strojů, jejichž zdokonalování podle mnohých znamená předzvěst války. Oba fenomény si nyní vysloužily v badatelnách Zmizelých své speciální místo, pro Lynn však hrozba války v Mortikale a převratu ve Svaté říši nic moc neznamenala. 

Zmizelí si s výběrem jména pro svou komunitu nemuseli lámat hlavu dlouho. Nejenže zmizeli z dohledu Dragon Rouge, své mateřské organizace, ale zmizeli i z povrchu zemského, aby jakožto početná komunita (nápadně početná vzhledem k tomu, že na influviánské území se cizinci dostávají jen vzácně a v řádu jednotek) s cizím jazykem a kulturou nebudili příliš mnoho pozornosti. Celý život tak Lynn strávila v podzemí. Rozsáhlý komplex z katakomb plných regálů s knihami se stal minulostí, přítomností i budoucností každého mladého Zmizelého. Proč by se tedy měli starat o rozmíšky zemí, jejichž součástí stejně nejsou a nebudou? Lynn nechápala, na co její rodiče podnikají výzkum mortikalské techniky, jestliže nemají v plánu jim v tom pomoct, bránit, dokonce ani jim čelit. Sama cítila, že se Zmizelí až příliš rychle odklonili od svého původního cíle. Tedy, pokud pomineme, že samozřejmě jejich cílem bylo vždy hromadit vědomosti, v čemž úspěšně pokračují, ale jejich výprava do nového světa neměla mít jen charakter útěku. Přijeli sem bádat, pátrat a zkoumat. Šli po něčem velice konkrétním. Hledali draky. A v tom je nový vůdce nikam neposouval. 

Lynn nepochybovala o tom, že se Zmizelí od učení svých někdejších mistrů z Dragon Rouge odvrátili z dobrého důvodu. Za jejich slovy o nadlidské síle a spojení s dračí mocí se skrývala pravda o experimentech na lidských tělech. A zatímco vznešenou propagovanou ideou Dragon Rouge bylo draky najít a mentálně se na ně napojit, aby lidé dokázali naplno využít svůj potenciál, v praxi tato sekta nějaké hledání vzdala a pustila se do vytváření vlastních „draků“. Alespoň tak jí Dragon Rouge předkládali rodiče a Lynn se tato odvrácená strana jejich minulosti hnusila už jen kvůli tomu, že to Dragon Rouge vzdali. Přestali hledat draky a spojení. Přestali věřit. Začali si sami hrát na bohy a ba co víc, na draky. Zda ve starém světě se svými experimenty uspěli, už se Lynn ale nikde nedočetla. Věděla ovšem, že Zmizelí si s sebou nepřivezli jen staré propagandistické svitky a odpor k praktikám mateřské organizace, ale i jistou touhu opravdu hledat to, z čeho podle svatého učení starého světa vznikli. Pod vedením toho zpropadeného Influviána, co si říká Vor, ovšem Zmizelí vzdali trnitou cestu k úspěchu stejně jako zpropadení Dragon Rouge. 

A tak se Lynn pustila do předčítání starých influviánských textů, které už nikoho nelákaly. Nehledala v nich jména místních bohů, jako to dělali její předci před desítkami let, ale hledala náznaky, co by za skutky těch bohů mohlo reálně stát. A zjišťovala, že merští duchovní byli ke světu vskutku vnímaví. 

„Vskutku, podle zápisu kněze Alfréda z minulého století se barvy magie používaly čistě ke zdůraznění, od jakého boha magie pochází. Mluví o spektru, které se odráží třeba v místní měně, ale i v přírodních a duševních úkazech, kterým mají jednotliví bohové svou magií dominovat. Černou magií tedy měla být Anežčina magie smutku a noci, magie snů, přetvářky a informací. Měla to být magie hladivá a uklidňující. Jenomže lidi jsou monstra,“ řekla trpce Lynn a svinula svitek. „Jistě že si našli cestu, jak se magií vraždit a mučit. A jak pak chcete označit taková tragická díla zkázy? Černá magie si získala jiný význam. Bolestivý.“

Poslouchala ji jen hrstka lidí, ale ona víc publika nepotřebovala. Jejích šest nejvěrnějších přátel byli přesně ti lidé, kteří dokázali pochopit její motivy a touhu pokračovat ve starém výzkumu. Když tedy ostatní pracovali na překladech mortikalských knih z lingvy morty, oni se zašili v kruhové čítárně daleko od překladatelen a diskutovali jeden starý svitek za druhým. 

Lynn byla většinou tou, kdo předčítal důležité pasáže. Měla své přirozené charisma, které nedovolilo ostatním zpochybnit její postavení v rámci této malé družiny. V rámci celé komunity byla prostě vnímavou a talentovanou učednicí, ale ona sama cítila, že Vor překrucuje cíle Zmizelých tak, že je na čase, aby se učedníci stali mistry.

„Nyní už je pojem černá magie hojně rozšířený,“ pokračovala Lynn s pohledem upřeným na protější stěnu – kde visely police s knihami Dragon Rouge. „Vnímá se tak vše, co je nepřirozené, což může být ve výsledku úplně cokoliv. Většinou ale lidem přijde nepřirozená předčasná smrt.“ Zamyslela se nad různými kletbami a jedy a musela připustit, že s touhle definicí docela souhlasí. „Dnes bych s vámi chtěla prodiskutovat tento svitek.“ Z brašny, kterou měla položenou u nohou, vytáhla pergamen, který působil hodně používaně. „Je to asi první zápis, který nějak systematicky klasifikuje a popisuje černou magii. Ne ale způsobem výkladu, je to spíše zapsaná obava z toho, co nás čeká na severu.“ 

Při slově sever se po sobě většina ohlédla. Teď o tom nebylo už pochyby, ten svitek musel být Lament o Propasti. 

To byl velice mocný svitek, mocný v tom, že ovlivnil už generaci Zmizelých před nimi. Každý v komunitě o něm slyšel. Svitek měl dvě části. V první se mluvilo o nějaké prastaré látce neznámého původu, která musela být uchovávána ve speciální skříňce, aby neškodila. Čím přesně byla nebezpečná, se ve svitku nepsalo, a celkově byl autor dost lhostejný vůči detailům na to, jak moc se zmiňované látky obával. Zmizelí získali za celou tu dobu jen její jméno: Propast. 

Druhou část tvořilo přirovnávání Propasti k hromadící se černé magii v horách na severu. Ani v tomhle nebyl autor příliš přesný, zmínil však, že se v horách pohybuje moc podobná moci bohů, ale temná a zvrácená, jako by se bohové stáhli do hor a přišli o rozum. 

Příběhy o tom, jak se na chladný sever první Zmizelí vydali hledat na základě tohoto svitku draky, se staly už místním folklórem. Tyhle příhody se ale netradovaly proto, že by popisovaly ohromný nález, ale kvůli ponaučení. Starší Zmizelí prý hned po přiblížení k horám cítili nejen magicky zesílenou zimu (jejich slova), ale i neznámý pocit strachu, hnusu, touhy zabíjet a všeho zavrženíhodného, co musela vyvolat právě černá magie. Stáhli se proto zpátky a na sever už se nevrátili.

„Je to naše podstata,“ navázala po krátké odmlce Lynn. „Dragon Rouge nám to jasně ukázali a všechny ty války, ke kterým se schyluje tady, jsou dalšími důkazy v řadě. Není lidskou přirozeností být dobrý, lidskou přirozeností je být zlý, všechny ty temné věci, o kterých starší mluvili, jsou naší součástí. Strach, nenávist, zhnusení, vztek, touha po krvi, závist – tohle je to, s čím se rodíme. A teprve díky milující rodině a krásnému světu kolem nás si získáváme ty dobré vlastnosti. Však co je to první, co dítě po narození dělá? Směje se? Ne, brečí. Jsme děti smutku a naši starší odmítli jít za tou přirozeností, odmítli probít se černou magií severu. Já ale říkám, že to, na co narazili, nebyla překážka, bylo to pobídnutí jít dál. Zhuštěné lidství, kterému se slabí raději vyhnuli. A jestliže je pravda, že jsme spojeni s draky, že z nich pocházíme, tam na severu musí být drak. Co jiného by šířilo do okolí tak silnou auru lidské podstaty než to, z čeho jsme se zrodili?“

Nikdo nikdy nechtěl slyšet, že je přirozeně zlý, ale nikdo by si nedovolil Lynn odporovat. Vlastně se jí ani nebáli, byla mladší než dobrá půlka z nich a druhá půlka si s ní hrávala na pískovišti. Byli přátelé, spojovala je víra a odpor k promarněným šancím – jako byl právě posledně výlet Zmizelých do hor. Souhlasit s Lynn, která by pro výzkum obětovala vlastní život, bylo tak přirozené, že všeobecné pobouření v kruhové čítárně netrvalo ani minutu. Brzy však, jak tomu u komunity vychované v touze po vědění bývá, vyvstala spousta otázek, mezi nimiž nejzásadnější pro Lynn byla tato: „Jak zjistíme, že tam v horách je doopravdy drak?“

Odpovědí by se určitě našlo hodně. Mohli by zkoušet replikovat mortikalský výzkum a vytvořit stroje, které by se poletěly do hor podívat místo nich a přinesly jim zprávy. Mohli by taky cestovat v podhůří a vyslýchat tamější osadníky. Mohli by vytvořit kouzlo, které by jim pomohlo blíže určit zdroj té černé magie. Lynn ale měla už svou představu. Chtěla to všechno zažít na vlastní kůži, aby věděla, jestli starším křivdila, nebo ne. Aby se přesvědčila, že její víra v temnou podstatu lidství je oprávněná. Aby si zodpověděla na otázku, kterou si kladla od chvíle, co o této výpravě slyšela: Ustála by to? 

„Podíváme se tam.“

*

Knihy obrací svět vzhůru nohama. V každém městě se objevil nějaký troufalý vykladač údajné pravé víry, který se snažil šířit svá slova do okolí pomocí knih. Nebyli to ale jen myslitelné jako Gerrit z Gasu, jehož Principy sagedovy výchovy se staly pilířem moderního náboženství všude mimo Mortikalu, byli to zejména obyčejní hospodští, nezkušení studenti a nechutně bohatí měšťané, kteří už nevěděli, za co by utratili své líné granáty, kdo se nově a s vervou pustil do vydávání záplavy zbytečných textů. 

„Dřív se psalo jen to, co bylo doopravdy důležité,“ odfrkla si Lynn, když listovala Podptanosím a žákem. Stejně jako spoustu jiných knih i tuhle znechuceně odhodila na stále se zvětšující hromádku toho, co by sama kriticky označila jako odpad. „Věřím, že by se ti to ale líbilo. Nikdy jsi nebyla jako já, upnutá na praktický život, černou magii a hledání pravé víry. Vždycky jsi chtěla od knih něco víc než jen vědomosti. Prahla jsi po zábavě, po tom, aby knihy dokázaly čtenáře pohltit do jiného světa. Doufám, že jsi v jednom z těch krásných světů, o kterých jsi snila.“ Hromádku knih opatrně vzala a urovnala na hrob své sestry. Zdobil ho prostý náhrobní kámen a sestřin portrét, který malovala sama Lynn. Zvažovala ale, že ho zahodí, protože jí v mysli neustále vrtalo čísi moudro: „každý malíř do svých obrazů předává kus sebe, každý portrét je současně autoportrét.“ Vždy si myslela, že to je abstraktní moudro popisující duši nebo techniku, ale nyní zjišťovala, že z portrétu na ni vážně hledí spíš její vlastní bledá tvář s modrýma očima a černými vlasy. Postrádala sestřinu jiskru a nenapodobitelný úsměšek. Portrét se jí nepovedl. Povzdychla si.

Bylo to krásné místo, ač pro Lynn se stalo bezútěšným. Dříve sem se sestrou často chodily – na malý kopec hned za osadou, na jejich nadzemní oázu, kde si užívaly paprsků slunce a vymýšlely, co mohlo exfluviány vést k postavení takového podivného kamenného oblouku. Stál tu na vrcholku kopečku docela sám jako portál svatyně, ale nikde v okolí žádné stopy po zbořeném chrámu bohů nebyly. Dívky jako Lynn a Bon, které vyrůstaly mezi knihami v ideologii, že ve vědění je síla, se těžko smířily s představou, že někdo si dal tu práci postavit nádherně zdobenou bránu a zbytek nedodělal. 

„Třeba je to prostě brána do nadsvěta, třeba tam sídlí nějaký drak,“ nadhodila Lynn a pohlédla na sestřin náhrobní kámen, jako by doufala, že jí to vyvrátí. Byla to asi poslední teorie, kterou nezkoumaly, protože ji neměly jak ověřit. „Ale teď už ji můžeš prozkoumat. Dej mi vědět, jestli jsi jím prošla a potkala jsi stvořitele.“

Jejich dračí víra v tomhle nikdy nebyla konkrétní, Lynn si ale byla vcelku jistá, že lidé pocházejí fyzicky z draků od chvíle, kdy četla místní legendy. Podle Influviánů lidi stvořil bůh Azrim, který měl podobu nějakého ohromného monstra. Proč by tím hrozivým tvorem nemohl být zrovna drak, kterému místní akorát přisoudili líbivý příběh o proměně? 

Lynn u sestry a oblouku čekala do setmění. Rodičům bylo vcelku jedno, kde se pohybuje, a tak ji nikdo nevolal. Nebyli vůči ní lhostejní, ale lidé z uzavřené komunity nemají tendenci předpokládat, že se jednoho dne beze slova rozhodne člen ze samotného jádra odejít. Lynn toto smýšlení zaráželo. Od smrti Bon na ní muselo být vidět, jak moc chce zmizet, jak moc si je jistá, že sem nepatří. Každý se ale věnoval svým knihám jako dřív. Za Bon se nuceně proplakal jeden večer, kdy každá slza nebyla za nebohou ztracenou duši, ale za knihy, které už si nikdy nepřečte, za objevy, kterých nikdy nedosáhne. Lynn v té odporné pokrytecké směsici pocitů nemohla truchlit, mohla ale dělat něco užitečnějšího, a tak se rozhodla, že nadešel čas. 

„Nikdo se neztratil, jsme tady všichni.“ Lynn nejdřív zaslechla těžké kroky a vydechování, jak se šest lidí přibližovalo na vrchol kopečku, pak ji oslovil Tom. Stál asi tři metry od ní, v ruce svíral nějakou starou geologickou příručku vyřazenou z Quamosské přírodovědné akademie a zářivě se usmíval jako člověk, který právě dokázal nemožné, a Lynn věděla, že to daleko od pravdy není, ale to nejtěžší je před nimi. 

„Viděl vás někdo?“ zeptala se a otřela si oči od slz. Tohle sice byli přátelé, před kterými mohla dát v klidu najevo, jak moc jí sestra chybí, ale zároveň jakožto jejich vůdkyně nechtěla příliš ukazovat slabost. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim – aby neztráceli víru. 

„Všichni jsou dole, myslí si, že narazili na opravdový vitoristický zvrat, takže hádám, že dobrý týden nevylezou. Něco mi říká, že Vor jim nedovolí podívat se na denní světlo, dokud mu každý nepředloží nějakou podrobnou analýzu nebo studii.“ 

Lynn se ušklíbla. Tu stopu o vitoristickém golemovi, který byl vyšší než barák a dokázal každého sežehnout paprsky z rozžhavených očí, jim podstrčila právě ona a nedokázala skrýt potěšení nad vlastní genialitou. Knihy jako psal Gerrit z Gasu ji naučily, že posedlí lidé jdou za svým s klapkami na očích a že se svět okolo nich změnil, vnímají až příliš pozdě. Pro Zmizelé to platilo dvojnásob. 

„Výborně. Vorův směšný zápal pro místní rozmíšky by se nám mohl konečně taky hodit. Nebudou mít šanci si čehokoliv všimnout. Jestliže cestování funguje, jak jsem ho navrhla, pak bychom mohli být v horách za dvě hodiny.“ Normálně by jim cesta do influviánského území, a pak ještě hornatým terénem přes Merské království na sever zabrala nejméně čtyři dny. 

„Pokud je naše mapa realistická, pak ano,“ ozval se muž vedle Toma. Byl z nich nejstarší, ale velice oddaný novému plánu Lynn. Jmenoval se Ben a podílel se na utváření map. Bohužel Influviáni, kteří až donedávna neobjevili kouzlo knihtisku, byli poměrně struční, co se sdílení různých informací o světě týče, a tak měli jen málo zdrojů, které by jim vylíčily, jak vypadá terén za horami. Pár cest v rámci nového plánu podnikla i sama Lynn a snažila se co nejvěrohodněji vše zaznamenat, ať už v kresbách či písmu, ale když necestovala s rodiči, cestovala z bezpečnostních důvodů s obchodníky a poutníky, kteří sice byli příjemnou společností, ale občas přespříliš zvědavou, takže nemohla vždy zapsat vše, co chtěla.

„S tím si vystačíme,“ odpověděla rozhodně. „I kdyby se naše cesta o pár hodin protáhla, stále to bude rychlejší než jet na koni či ptanosovi.“ 

Všichni přítomní vzhlíželi k jejímu odhodlání. 

Stáli před ní oddaní novému úkolu a staré víře. Všichni do jednoho, jak je Lynn kolem sebe shromáždila: Sečtělý Tom, vysoký a nezdravě hubený, ale velice nadšený pro nové objevy – byl jí bratrem, když se neměla na koho jiného obrátit, a i nyní byl mezi prvními, kdo se k ní přidali. Pak se k nim připojil Ben. Mohutný ochránce, starší hlas jejich družiny, který je bránil před slídivými pohledy ostatních Zmizelých. Přivedl svou mladší sestru San, expertku na pomalou magii, která nikdy nechtěla život strávit zavřená v podzemí. Se San se připojili i její přátelé, kterým nejvíce věřila: Malá Rai, alchymistka, která se chtěla provdat za hezkého mladého kupce ze Svatohradu, ale rodiče rozhodli, že pro ni není dostatečně sečtělý, a tak se snad jen z trucu rozhodla věnovat tomu, co by rodiče určitě nikdy neschvalovali, a Špinavý Lev, kterému říkali špinavý jen proto, že chodil spát každou noc s rukama od inkoustu. Opravoval totiž poškozená místa v cenných svazcích a život bez knih pro něj neexistoval. Lynn nemohla uvěřit, že někdo, kdo až donedávna zůstával zavřený v podzemních laboratořích a okolní svět ho zajímal jen v písmu, se dokázal tolik nadchnout pro nebezpečnou a zakázanou výpravu do hor. Ale teď je tady a s rukama zatím čistýma. Poslední byla Josefína, která se jako první začala vzpírat systému Zmizelých, a tak pro ni bylo samozřejmé připojit se ke každému náznaku rebelie. Zvykem Zmizelých bylo pojmenovávat se jednoslabičně a na jméně příliš nelpět, protože mělo stejně být jen krytím, ke kterému by si nikdo neměl vybudovat žádný vztah. Jména, jaká by si s sebou přivezli ze starého světa, by zde nejen asi nikdo nedokázal ani správně vyslovit, ale kvůli spojení s Dragon Rouge od nich Zmizelí upustili, ještě než se snažili vůbec někoho naučit vyslovit rodové jméno Qianlong. A tak skončili u jednoslabičných jmen. Josefína, kdysi Yos, se ovšem nesmířila s tím, že když i každá kniha má své jméno, ona by měla mít jen „krytí“. Chvíli nad tím přemýšlela i Lynn. Bylo by jí líp, kdyby se jmenovala třeba Annalynn? Liliann? Madelynn? Nic z toho jí nesedělo. Nakonec prozřela, když si uvědomila, že každé jméno – sebedelší, sebehezčí – je jen prostředek. Lidé si dávají jména ze stejného důvodu, proč třeba nebe pojmenovali právě „nebe“. Protože je potom snazší o tom mluvit. A tak jí nevadilo, že je jenom Lynn, protože i kdyby byla Madelynn, šlo by jen a pouze o slovo odkazující na její existenci. A to může znít jakkoliv. Nechala ovšem Josefínu v jejím přesvědčení, protože v jiných věcech se nerozcházely. 

Lynn skupině pokynula a Tom, Ben, San, Rai, Lev i Josefína se sebrali a nehlasně, zato odhodlaně vyrazili k blízkému horskému průsmyku, který spojoval exfluviánské území s influviánským. Každý nesl nejen brašnu se svými věcmi, ale i pečlivě vybrané knihy, které jim měly pomoct. Lynn svírala svazky o černé magii a bojových technikách.

„Ty, Lynn,“ oslovil ji šeptem Tom, když se blížili k výchozímu bodu jejich experimentu. „Jsi si tím jistá? Já vím, že jsem se tě na to ptal asi stokrát, a vím, že jsme si už všichni nejednou odpřísáhli, že se z nás stanou psanci a budeme vždy držet při sobě, ale přesto se ptám znovu. Hádám, že teď už vážně nebude cesty zpět.“

Lynn se zastavila. „To je ale přesně to, co chceme, ne? ‚Zpět‘ znamená do nevědění, my chceme pokrok. Někdo se musí vzdát pohodlí, aby bojoval za pravdu. Naši rodiče tomu položili dobrý základ, když se zřekli pochybných praktik Dragon Rouge a shromáždili dostatek lidí, aby odjeli hledat pravdu do dosud neprozkoumaných míst. Ale…“ Chtěla říct ‚ale pak jejich ambice udusil Vor svou posedlostí knihy hromadit‘, ovšem svou teorii o zániku průzkumných tužeb Zmizelých neměla podloženou ničím jiným než svou vlastní antipatií k Vorovi. Proto se zhluboka nadechla a řekla: „Ale místo hledání pravdy se usadili, jako by jim život mezi regály v podzemí stačil. Hledali a sbírali jednu knihu za druhou, aniž by jim kolikrát rozuměli, aniž by v tom byl systém, aniž by je to někam posouvalo. Myslím, že zapomněli, za co vlastně bojovali. Myslím, že až příliš zpohodlněli ve světě, kde je nikdo nepronásleduje a kde náboženství není plné tajemství.“ 

To s tím nepronásledováním nebyla úplně pravda. Lynn věděla, že před několika lety se v Anežčiných slzách objevila loď podobná té jejich. Bylo to krátce poté, co se narodila, takže celý příběh znala jen z vyprávění, podle všeho to byla ale loď monstrózní, nesoucí název Megatherion, vyslaná Dragon Rouge s posádkou vycvičenou k zajetí a zničení Zmizelých. 

Pro místní ten příběh vypadal zhruba takto: Jednoho dne, před třiceti lety, projela proti proudu Anežčiných slz podivná loď zahalená mlhou, která zmizela kdesi v západních horách, za kterými by měla být jen exfluviánská poušť, a tak dala vzniknout nespočtu povídaček. A o několik let později se objevila druhá loď, bez mlhy, ale stejně neuvěřitelně plující bez námahy proti proudu někam k horám. Rozdíl byl v tom, že ta druhá loď se z neznámého důvodu potopila – a vzhledem k povaze Anežčiných slz nikdo z posádky nepřežil. Pokud tedy měl kdo přežít a loď nebyla řízená přízraky. Pro Zmizelé celý příběh dával větší smysl, zejména část se záhadným potopením, protože ta jedině dokazovala, jak efektivní jsou jejich pasti. Lynn si tento příběh ráda připomínala, protože ho vnímala jako triumf Zmizelých a důkaz jejich ohromné moci. Jenomže ve světle tohoto úspěchu současní Zmizelí opravdu nedělali vůbec nic. Ti, kdo tehdy zastavili Megatherion, nyní dřepěli u svatohradských letáků a chytali se stébel, která se jim zrovna hodila. 

Lynn se podívala na Toma pohledem, ze kterého snadno usoudil, že považuje záležitost za uzavřenou. Jejich konání je správné. 

Ben rozevřel mapu a Tom otevřel svou první knihu. Popisovala mnoho skalních útvarů, nejbarvitěji však tu část hor, kde pramenila Ákonova malá řeka. Jeden z mnoha přítoků Ákonovy svaté řeky, jak zjistili. 

„Tady vylož ty runy,“ řekl Tom a pokynul San. Působila jako řádová sestra, vlasy nakrátko střižené, roucho hrubé a nezdobené. Přesto se pohybovala s hrdostí vlastní revolucionářům, a ne podrobeným řeholnicím. Obratně vyskládala do trojúhelníku sedm kamenů. Jeden, vrcholový, stál před Tomem, zbytek ve svých stěnách svíral ostatní členy družiny. Na každém kameni byly zelenou barvou nakreslené runy, jejichž cílem bylo udržet družinu pohromadě. Zelenou barvu zvolili, protože místní náboženství je naučilo, že každá barva je svázaná s jistým druhem magie. Podle influviánských legend zelená patří bohovi Amotovi, který pomáhá dle Gerritova výkladu najít cestu. Vede lovce při lovu, vede lidi životem, vede ke smrti, ale ne k tragédiím, jen k předem určenému cíli, a to je přesně to, co potřebovali. Cestovat k cíli. Cílem je pramen Ákonovy malé řeky.

„Díky, San, díky Bene, můžeme vyrazit,“ prohlásil odhodlaně Tom a s pohledem střídavě zabodnutým do knihy, střídavě do mapy prsty kreslil nad popisem jejich cíle jakési obrazce do vzduchu. To byly obřadní symboly, které se užívaly pro povznesení duše. Nyní ale bylo potřeba povznést i tělo a přimět ho se přesunout, kam Tom soustřeďoval svou mysl. Lynn věděla, že to bude fungovat. Knihy by měly být využívány přesně takhle, jako základ pro něco opravdu užitečného, pro něco praktického, pro opravdové vědění. A pak se kolem nich zeleně zablesklo, Tomova kniha se rozžhnula a všechny je pohltila, nebo by se to tak alespoň mohlo náhodnému kolemjdoucímu jevit. 

Ve skutečnosti jim otevřela bránu na jiné místo. Kameny s runami všechny udržely pospolu v trojúhelníkové formaci, kniha zůstala ležet zavřená a opuštěná v horském průsmyku několik kilometrů od svěžího pramene. 

„Dokázali jsme to,“ zajásala Lynn. Sice věděla, že to bude fungovat, ale na takovou vzdálenost to nikdy ani netestovali. Byl to zázrak. „Nikdo nevykračujte,“ rozkázala jim. Nikoho by to ale ani nenapadlo, jen San srovnala své kameny, které na kluzkém povrchu u vody mírně sjely mimo svůj obrazec.

Ben znovu rozevřel mapu a nastavil ji Tomovi, který si připravil druhou knihu. V té se psalo o pohraničí Merského království a Svaté říše. Nebyla to kniha moc geograficky zajímavá, protože pojednávala zejména o náboženských sporech v té oblasti, přesto zmínila jednu konkrétní vesnici jménem Hajnice, která se stala jejich novým cílem. Lynn ji sama jela navštívit, a i když samotná vesnice ničím zajímavá není, pro ně je dobrým záchytným bodem v cestě vpřed, protože mají docela kvalitní písemnou zmínku o ní, a dokonce i vědí, kde přesně leží a jak vypadá. 

Tom tedy znovu začal kreslit obřadní symboly. 

Nic jako zneviditelnění neuměli, nesnažili se o to Dragon Rouge, nesnažili se o to místní kněží, a tak musela Lynn jen doufat, že se objeví někde na kraji vesnice, kde si jich nikdo nevšimne. Zelený záblesk i nyní poslal skupinu na správné místo a kniha po nich opět zůstala zavřená kdesi u pramene Ákonovy malé řeky. 

Kameny s runami dopadly na obdělávané pole. Stmívalo se a většina lidí už odtáhla do hospod, přesto se zjevili jen kousek od nějakých dvou nerudně vyhlížejících sedláků se směšnými slámovými klobouky a už ne tolik směšnými ostrými vidlemi. 

„Vetřelci! Černokněžníci útočí! Zavolejte kněžku!“ Oba vesničané se rozkřikli a začali volat cosi o Ďáblovi. To byla jediná část místní víry, kterou Lynn nikdy pořádně nepochopila. Ve starém světě se věřilo, že nad lidmi něco je, konkrétně moc draků. Tahle věc ‚nad nimi‘ ale byla vždy pozitivní a jediné zlo představovali sami lidé. To byl realistický pohled, jak Lynn mnohokrát zjistila. Zde se ale lidé velice často vymlouvali na zásah nějaké bytosti jménem Ďábel, která zjevně mohla za vše špatné, zejména u méně vzdělaných lidí. Paradoxně se sem ten mýtus rozšířil z velmi vzdělané Mortikaly, která používala tuto temnou bytost pod jménem Diabolus nebo Diabulus jako propagandu proti všemu, co se zrovna nelíbilo signastorovi. 

Teď však nebyl čas rozmlouvat o víře. Vidláci se přestali dovolávat bohů a kněžky a začali sami jednat. Bylo to pošetilé, protože byli dva proti sedmi, ale Lynn si uvědomovala, že půlka její výpravy vypadá jako prostí žáci a druhá jako ještě prostější kněží, všichni s knihami a bez možnosti se bránit.

Jenomže oni měli na své straně magii. Magii draků, která jim propůjčovala neskutečnou sílu proměnit fantazii opřenou o reálný základ v mocné kouzlo. 

Lynn nedržela cestovní knihy, kromě černomagických svazků u sebe měla knihy o bájných zbraních, hrdinech, kovářské výrobě, turnajích a všem možném, co by jim mohlo poskytnout výhodu v boji. Hned zalistovala tou první, co jí přišla pod ruku. „Avšak ani na mučidlech lovec neodvolal své přesvědčení, že je v srdci lesa do kamene zabodnutý zeleně zářící meč. Znovu a znovu snažil se své trýznitele přesvědčit o jeho schopnosti život dát a život brát jediným zazářením. Vyprávěl, jak z něj odtékají pulzující zelené žíly vyživující les, a jak vyzývavě se nabízí každému, kdo by mohl být hoden ho vytáhnout.“ Neměla čas hledat jinou pasáž, zelený meč, který si vybásnil ten lovec, musel stačit. A tak se sama pustila do toho, čemu se zde říká rychlá magie – dala vlastní životní sílu na to, aby zhmotnila pouhá napsaná slova. 

Zrovna když se San snažila udeřit jednoho z vesničanů do hlavy svými runovými kameny, s žuchnutím za nimi přistál obří kámen se zabodnutým zeleným mečem. Vesničani zaváhali, což San poskytlo dost času úder dokončit, a Lynn se rozeběhla ke kameni. Lovec zmiňoval, že člověk musí být hoden toho meč vytáhnout, ale ona si ho vyčarovala, musela být hodna. Jenomže neuměla s mečem zacházet. 

Pod družinou se objevily pulzující zelené žíly a vše kolem rázem uzrálo a rozkvetlo. To byl ale zázrak, kterého si vesničani nevšímali. Zatímco jeden se zvedal vrávoravě s poraněnou hlavou, druhý se napřahoval, aby San probodl vidlemi. 

A pak vše zeleně zablesklo, meč se jako duch zcela sám prohnal skrze těla vesničanů a vyletěl vzhůru nad Lynninu výpravu, kde zlověstně vyhlížel další oběti. Lynn si všimla, že když meč prolétal skrze těla vesničanů, provázal je s podivnou zelenou magií vířící v něm samém. To pouto začalo z vesničanů vysávat veškerý život, a naopak jej žilami v zemi šířilo do okolní přírody. Pak oba klesli – snad jen v mdlobách – k zemi. A když se ukázalo, že žádní další vesničané sem nenaběhnou, že nikdo nevyslyšel jejich volání a všichni raději zůstávají v klidu u rodin nebo v hospodách, meč i s obřím kamenem zmizel. 

Lynn si prohlédla své ruce a promnula obličej. Nikde žádné stopy po nekróze, jakou zažívali zdejší kněží při snaze rychle čarovat. Těžko říct, zda za to mohlo její souznění s draky či opora v knihách, možná oboje, Lynn ale ani na chvíli nepochybovala, že její rychlá magie bude fungovat. 

„Hrozný,“ zhodnotil situaci trefně Ben a pomohl San na nohy. „Navrhuji vesnicím se nadále vyhýbat.“

V jejich původním plánu byly ještě tři vesnice na sever, ale když se přenesli na nejbližší nový záchytný bod uprostřed lesa a zhodnotili možnosti cesty, nebyl takový problém najít o trochu delší, ale bezpečnější cestu do hor, která by je hnala dostatečnou oklikou kolem Quamosu.

Lynn si nedělala starosti kvůli cestičce z drobečků, kterou za sebou díky zavřeným knížkám nechávali. Tušila, že Zmizelí ještě pořád o jejich odchodu nevědí a až to zjistí, jako první nepůjdou prozkoumávat zrovna ten průsmyk, kterým se vydali. A i kdyby tam tu knihu o geologických krásách místních skalisk našli, těžko by si z toho odvodili, k čemu jim posloužila. A i kdyby si to odvodili, nepoznají, na jaké z těch všech v knize popsaných míst by se mohli zrovna vydat. Že šli do hor nikoho nejspíš taky nenapadne. Nikdy to před nikým, kdo nepatřil k partě, neřešila, naopak si v poslední době navykla básnit o nesmyslných místech, aby je případně svedla ze stopy. Předstírala, jak se zajímá o Quamosskou módní přehlídku, o nálezy v exfluviánských táborech, o Tour de Gas, o Hřbitnickou univerzitu... Kdepak, nikdy je nenajdou. Všeobecně vzato by sever totiž už neměl pro Zmizelé být nějak zvlášť atraktivní.

Knihami se hravě přenesli přes Gavol i jeho přítok Lavis, až jim zbyla poslední kniha, kterou mohli využít na své cesty. A tak Josefína otevřela asi sto let staré záznamy o nejsevernější Andrejově svatyni, jakou nechali Mortikalci v horách vybudovat, aby jim přinášela slunce a zaháněla sníh. Tato strategie ale starým Mortikalcům příliš nefungovala, a tak skončila svatyně brzy opuštěná a zapomenutá. Podle těch prastarých záznamů však měla být velkolepou baštou Andrejovy moci, a tak si získala i mocné jméno Andro – podle slunečního tance, který nyní bude už nejspíš zapomenutý stejně jako svatyně. Okna měla být vykládaná granáty a stěny rubíny, citríny a jantary. Popis byl naštěstí tak podrobný, že ani toto knižní přemístění nemělo být problematické. 

Lynn ale družinu zastavila. „Je na čase se zahřát, pak by taky mohlo být pozdě.“

Přikývli. Když jim Lynn oznámila, že půjdou na sever, okamžitě je nejdřív napadlo řešit zimu. To byl totiž velký strašák, s jakým se v exfluviánské poušti nesetkali, a ani starší Zmizelí na zimu nebyli ze starého světa prý příliš zvyklí. Ve svitku o Andru ovšem autor zmiňoval krutou zimu a ten přídomek zrovna nenapovídal, že by je čekaly radovánky v pár centimetrech prašanu pod slunečným nebem.

San kolem nich začala do hlíny kreslit kruh a Rai vylovila z brašny bahnitě působící lektvary. Josefína všem rozdala totožné amulety se světoči a vedamany a Lynn je obdarovala drobnými útržky pergamenů hustě popsanými modlitbami ke slunci a ohni. A pak se z kruhu kolem nich stal symbol slunce. Rai do jeho paprsků vylila bahnité lektvary, které okamžitě paprsky zažehly, jako by hodila zápalku do petroleje. Lektvar měl zažehnout oheň, symbol z něj měl udělat trvalý zdroj tepla, Lynniny útržky teplo pomalu, ale jistě směřovaly do talismanů na krku každého z nich. Tenhle rituál vymysleli sami a schválně do něj chtěli zapojit co nejvíce typů magie, aby jakožto pořádně propletené a promyšlené kouzlo vydrželo v případě nouze i měsíce. Přijít na všechny detaily jim ale zabralo delší dobu, než čekali. Trvalo jim to ještě déle než vymyslet cestování pomocí knih, ale nakonec si dokázali v amuletech udržet dostatečný žár, který by měl chránit jejich těla i duše. Hypoteticky. Prakticky mohli dosud testovat jen tu tělesnou stránku. 

Pak se objevil poslední zelený záblesk a na pravém břehu Lavisu zůstal ležet obzvláště starý svitek o Andru. 

Anežčiny slzy se staly předmětem asi patnáctiletého výzkumu Zmizelých. Řeka, která život brala i dávala nápadně připomínala magii, kterou měl údajně vládnout místní bůh Amot. Po Amotovi si ale jméno k údivu čerstvě se rozkoukávajících Zmizelých nezískala a zelenou barvou také zrovna nezářila. Podle influviánských legend toxická voda představovala veškerou hořkost, kterou Anežka ve svém zármutku musela vyplakat, aby ji temnota zcela nepohltila a ona mohla dál s myslí čistou příst lidské sny. Ta řeka se stala symbolem očisty. Měl to být vlastně příběh o tom, jak je důležité udržovat si neposkvrněnou duši bez touhy po pomstě, protože jen ve chvíli, kdy se Anežka zbavila veškeré zahořklosti, začala země v okolí jejích slz vzkvétat. Většině místních to jako vysvětlení stačilo, ale Zmizelí, pro které každá taková legenda byla jen dětskou báchorkou skrývající reálné magické fenomény, dlouhé roky zkoumali chemickou i magickou podstatu podivného vodního útvaru. S omezenými možnostmi, malým pochopením ze strany místních a neustálou hrozbou smrti při styku s vodou se posouvali jen velice pomalu a za patnáct let se dostali do bodu, který sice nebyl uspokojivý, ale nevolal už po důkladnějším zkoumání tak žalostně, že by si řeka vysloužila přednost před jinými místními úkazy. 

Na co přišli, si Lynn opakovala velice často. Bylo totiž zřejmé, že na konci cesty půjdou podél Anežčiných slz až k horskému prameni. Někde tam musí být zdroj. Zmizelí pracovali s fenoménem jakési magické kontaminace, kterou přisuzovali té podivné černé magii, která kdysi zastavila jejich výpravu. Nebyli příliš konkrétní, ale slova o temných duších, jaká při popisu řeky také padla, jedině utvrdila Lynn ve víře, že podnikají výpravu za svým dračím stvořitelem, za svou podstatou. Pohrávala si dokonce s myšlenkou, zda by proud temné vody nemohl vlastně být krví nebo unikající magií potenciálního horského draka.

A tak se objevili na pravém břehu úzkého říčního koryta. Modrou oblohu hřejivého influviánského území nahradila šedá zabijková směs. Vítr je díky talismanům nestudil, ale skučel po okolí jako nářek desítek trpících zvířat. Mlátil dveřmi trouchnivějícího dřeva nejsevernější svatyně a zanášel její bezútěšnou halu, která měla být nejzdobnějším a nejslavnějším lidským dílem zasvěceným bohům, běloskvoucím sněhem. Andro se v šedobílé krajině na břehu temné říčky vyjímalo jako seschlá stařena s vymlácenými zuby, které už nezbývalo nic než krčit se pod nánosy těžké bílé přikrývky. Každičká část této výjimečné stavby vrzala a rozpadala se. Drahých kamenů v Andru mnoho nezbývalo. Oltář i veškerou výzdobu někdo dávno odnesl a jedinými obyvateli se stala zvěř nejevící sebemenší zájem o celou tu božskou slávu. 

Všichni se na krátkou chvíli zastavili, aby tiše sdíleli hrůzu z pohledu, jaký se jim naskytl. Pak ale Lynn vykročila proti proudu a ostatní ji opatrně s pohledem upřeným na Andro následovali. Díky tepelnému kouzlu v amuletech jejich chůzi sníh trochu ustupoval, přesto jeho vrstva byla vyšší, než s čím počítali, a jejich tempo se zpomalilo. Navíc je stále ochromovala hrůza, na jakou nebyli připraveni. Necítili žádné nepřirozeně temné emoce, ale zcela přirozený strach z neznámého před nimi a z bezútěšného okolí.

stránka 2 >>