Když se probouzela, okamžitě jí přes krk přetáhli hřejivý talisman. Jeho účinek pocítila okamžitě nejen na těle, které se přestalo chvět zimou, ale i na mysli, která jako by uzavírala pomyslnou bránu. Netušila, jak dlouho spala, ale obloha působila temněji, ačkoliv se to v té šedi odhadovalo těžko a ačkoliv věděla, že noc musela nastat ještě před tím, než se uložila ke spánku. S jistotou rozpoznala jen to, že se nad ní sklání známý kamenný oblouk a všech šest jejích přátel včetně promrzle a pobledle působící Josefíny se zbytky bílých peříček ve vlasech. Kolem nich plálo pár ohňů, ale na teplo talismanů žádný ohýnek neměl. Při pohledu na ně však pocítila neskutečný vděk za každou snahu nenechat ji zmrznout.
„Co jsi viděla? Mluvila jsi s drakem? To on je Vortex?“ Tom a Ben na ni chrlili otázky, na které neznala odpovědi. Nikdy se s žádným Vortexem nesetkala a popravdě to na ni nepůsobilo ani jako jméno, spíš jako nějaká kletba či nadávka v ligvě mortě. Zavrtěla proto hlavou.
„Něco jsem snad říkala ze spaní?“
„No, na chvíli to vypadalo, že ses probudila, otevřela jsi oči, ale působila jsi zvláštně, zakletě.“
„Skelné oči, které se snažily pátrat po okolí, ale jako by nic nepoznávaly,“ chopila se slova San, aby doplnila nepřesnou definici o zakletí. „Mrkala jsi, jako by tě i ta šeď pálila do očí, jako kdybys je upírala přímo ke slunci. A chraptila jsi. Ptala ses, kde je. Kde je Vortex, jsi opakovala. Že prý mu musíš něco… ale neřekla jsi co, mluvení tě hodně zmáhalo.“
Lynn si vzpomínala, že se určitě probudila ještě před tím, než přišla úplně k sobě. A ano, cítila se nepříjemně a malátně, hrozně ospale a ztuhle, ale nic z toho rozhodně neříkala. Určitě totiž nebyla vůbec tady. „To jsem nebyla já.“
„Co tím myslíš?“ Sama by se na sebe ráda podívala tím nechápavým pohledem, který jí věnovali ostatní. Byla by pak v mnohem snazší pozici, ale jí nezbylo než své tvrzení vysvětlit, a tak jim popsala, co viděla.
„Myslím, že jsem se na malou chvíli s někým určitě spojila. Prohodili jsme si vědomí, pokud to tak lze říct. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Došlo určitě k nějakému souznění, já cítím…“ Nevěděla, jak to vlastně popsat. Nechtěla se jim otevírat s tím, že ji na tuto podivnou cestu dovedla směs nenávisti a frustrace, že její sen byl jen temnota vyplněná žárem nenávisti, který ji přitahoval ke stejnému žáru, až její mysl ten žár ztavil jako železo v jedno s nějakou jinou, obdobně napadenou, myslí. „Cítím určité souznění s něčím nebo někým, co tady spí.“ Nedávalo jí to příliš smysl. Byla si jistá, že se dostala do okruhů magie, nad kterými snad nikdy nikdo ani neuvažoval, a nebyla si jistá, zda na sebe má být hrdá, nebo se má děsit toho, co to pro ni znamená. Neměla ponětí, s čím si začíná zahrávat. Pravděpodobně s něčím, co je schopno formulovat své myšlenky do vět, jestliže to využilo její ústa k volání nějakého Vortexe. Ačkoliv si byla jistá, že draci – jakožto tvůrci lidí – bezpochyby mají tu moc myslet stejným způsobem, nevěřila, že to, s čím se spojila, byl přímo drak.
„Třeba ten někdo bude na tom hradě,“ vytrhla ji z myšlenek Josefína.
Lynn se na ni nechápavě otočila. „Hradě?“
„Říkala jsem to tady ostatním, když mě odchytili a zahřívali. Na sever od nás je takové ledové prostranství, dlouhé zmrzlé pole nebo údolí, je to zvláštní útvar, planina bez jediného stromu, keře, kamene, bez ničeho. Jen uprostřed stojí taková zmrzlá stavba, která bude z větší části ponořená pod zemí nebo ledem nebo čímkoliv, co tam vlastně je. Podle architektury mi to přijde jako nějaký hrad z černého kamene. Podobného kamene, jako jsou ty oblouky, se mi zdá, ale to nechci spekulovat, byla tam strašná zima, takže jsem se tam nezdržela dlouho, abych si prohlídla všechny detaily.“
„Drak by na hradě asi nežil, ne?“ nadhodil Ben a nejistě pohlédl na Lynn. Nikdo netušil, v jakých podmínkách by drak vlastně mohl žít, nějaký přístřešek by nejspíš potřeboval, ale nejpřirozenější pro ně byla představa draka kdesi ve skalách nebo v lesích, ne na hradě.
„Asi ne,“ přitakala Lynn. „Ale když jsem se na chvíli probudila, viděla jsem nějaké kamenné zdi s prapory. Něco mi říká, že i když tam nebude drak, najdeme tam minimálně pár odpovědí.“
Vědomí, že se mají zase kam vydat, je nabilo novým životem, ale únava je začínala přemáhat. Rozbili proto plnohodnotný tábor a usadili se u oblouku, aby zde přečkali šedou noc. Moc každého z nich jim poskytla určitou výhodu v zabezpečení místa, a tak se nikdo nebál, když si o pár hodin později ustlali. Jen Lynn, čerstvě vyspaná a ohromená novým objevem, zůstala na stráži. Noční ticho rušilo jen Josefínino horlivé vyřezávání totemů z pokroucených dřevin lemujících mýtinu. Nejspíš dostala s výletem k hradu nějaký nápad, ale s ostatními se o něj nepodělila.
Lynn celou noc přemýšlela, jestli je ten někdo, v jehož těle se pravděpodobně na malý okamžik objevila, nehledá. Ale stále nepociťovala nejmenší záchvěvy magie, které by se k nim pokusily proniknout, ani neslyšela kroky, hlasy či svist zbraní. Hledala by ona někoho, kdo by jí takhle drze proniknul do spánku? Možná o tom ten někdo ani neví, protože ona sama neměla ponětí, že z jejích úst zaznívala slova o Vortexovi. Kdyby kolem sebe neměla své přátele, cítila by jen ten zvláštní pocit, který by ji asi nikam nedovedl. Přemýšlela dlouho a hluboce a ani se jí nechtělo jít spát, když ji Ben přišel vystřídat, ale nakonec přece jen podlehla neklidným, ale nyní již přirozeným snům.
V momentě, který všichni pod světle šedým nebem nazvali ránem, sbalili své věci a vyrazili pod vedením Lynn k severnímu ledovému hradu.
Lynn si nebyla jistá, zda improvizovaná magie, kterou na sobě předvedli, vydrží i do následujícího dne. Zdálo se ale, že magie upevněná runami, lektvary, slovy, barvou a vírou je natolik mocná, že vydrží stejně dlouho jako kouzla plánovaná měsíce. Minimálně Lynn se zdálo, že nepřišla zatím ani o špetku Ákonovy kuráže. Odhodlaně proto kráčela soutěskami a vítala se s pramínky Anežčiných slz, jejichž černá voda co chvíli mizela pod zemí a zase někde vyvěrala. Černá řeka ji nakonec dovedla až k ledovému poli, jaké popsala Josefína. Nikdo z nich necítil díky talismanům zimu, byli si ale jistí, že právě tady musí být zima nejkrutější, neboť z šedi nad jejich hlavami se sem sypaly zledovatělé vločky ostré jako jehly, a jejich bodavý efekt umocňoval krutý vichr, který je sice stále nestudil, ale neumožňoval jim rychle postupovat kupředu. Odfoukával je z cesty a metal jim ledové jehlice do očí.
Přesto se odhodlaně blížili k tomu, co považovali za svůj cíl. I v závěji před sebou jasně rozpoznávali temné siluety vysokých věží, které dříve snad zdobily rafinované architektonické prvky, nyní však odevšad visely jen rampouchy. Kámen byl téměř úplně pokrytý sněhem uhlazeným větrem a vchod musel zmizet pod ledovou plání.
„Počkejte. Cítím nějaké narušení,“ ozval se udýchaně Ben, když došli na dosah kamenným stěnám. „Nedokážu to popsat přesně, je to… jako kdyby na tomhle místě neplatil světový řád. Když si představíte ozubená kola a perfektně fungující mechanismus, který se najednou zadrhne, bude to asi nejpřesnější popis toho, co cítím… Hrozně to bolí.“
Lynn si všimla, že se v Benově tváři zračila po většinu cesty bolest, dosud ji však připisovala dlouhému pochodu, namáhavému prodírání se větrem, nepohodlnému spánku a ledovým jehlicím. Možná měl ale opravdu vážnější důvod si stěžovat než všichni ostatní. S mocí, kterou by místní připsali bohu Amotovi, byl velice vnímavý ke koloběhu života a jestliže ho tu něco narušilo…
„Jsou tady ty oživlé mrtvoly?“ zeptala se Lynn zkusmo.
„Něco většího, Lynn. Bojím se, že ta pochodující armáda těl byla jen důsledkem toho, co se tady odehrálo.“ Mluvil pevně, jako by sám sebe přesvědčil, že s božskou mocí nemůže podlehnout lidským emocím, Lynn v jeho očích ale dobře rozpoznávala strach a zhnusení. Sama cítila minimálně to druhé.
„Tedy, nechci nás uchlácholit, že tu ta nemrtvá armáda není. Jistě je tu něco natolik výrazného, že to veškeré ostatní vjemy mohlo prostě přebít.“
„Dávalo by to smysl,“ připojil se k jejich rozhovoru Lev. „Filozofie doprovázející Azrimův kult staví na tom, že každý člověk v sobě má temnou stránku, se kterou je potřeba se vypořádat. Ovládnout to monstrum v sobě a odhalit vnitřní krásu, kterou Azrim původně údajně oplýval. A nejen tu vnitřní. Jenomže co když to vnitřní monstrum není jen metaforické? Cítím tu něco, co by nasvědčovalo, že nás uvnitř čeká víc než jen obyčejní lidé. Ben a já nejspíš nyní vnímáme to stejné, akorát z jiného úhlu. Já cítím tu monstrózní stránku, která se tu skrývá, Ben cítí utrpení bytosti, která nejspíš umírá.“
Lynn váhala, ale nakonec se rozhodla o své domněnky podělit. Přece jen došli spolu takhle daleko, nedávalo by smysl začít tajit zásadní předpoklady o jejich společném cíli: „Co když jsou tu Dragon Rouge? Co když neztroskotali a odjeli sem? Dávalo by to smysl, no ne? Snažili se přece vyrobit z člověka draka, experimentovali a o tom, jak nechutné jejich experimenty byly, máme několik svědectví. Co když ti mrtví byli jen experimenty, které se nevydařily? A co když to, co cítí Lev, ta proměna na reálné monstrum, byl experiment úspěšný?“
Zachvěli se a zimou to nebylo.
„S trochou štěstí je to monstrum mrtvé a Ben a Lev vnímají něco jiného,“ ozvala se Rai. „To kouzlo na stopování života přece nenašlo nikoho než nás, a kdyby to monstrum prostě jen spalo, asi by ho to zaznamenalo.“
„Možná nemělo takový dosah. Možná je to tu proti takovým kouzlům zabezpečený. Možná je to monstrum stejně nemrtvé jako ty mrtvoly z Lvovy vize.“ San se pustila do spekulací, které se nikomu nelíbily. Vše nasvědčovalo tomu, že se nová generace Zmizelých má poprvé setkat s mateřskou organizací zla. A že mnoho živých zástupců mezi nimi nebude.
„Někdo tam sní,“ prohlásila Lynn. Bylo to něco, co už věděla, protože se s někým reálně ve snu spojila. Přesto jí přišlo důležité to nyní zdůraznit. „Mrtví přece nesní.“ To, co mrtví obvykle dělají a nedělají, bylo nejspíš v místech, kudy se mrtvoly producírovaly, jak se jim zachtělo, irelevantní, přesto si byla jistá, že tam musí snít někdo živý. A nebylo to monstrum. Cítila to nyní jasněji než předtím. Věděla, že narušila něčí bezesný spánek, do kterého vnesla záchvěvy života, představ, citů, všeho, co ke snům náleží. Ona svou akcí donutila někoho snít. A podle toho, co teď u zdí ledové pevnosti poznávala, tam bylo takových bytostí víc než jedna. „Má teorie je, že to, co cítí Lev, jsou oběti Dragon Rouge. A ti, se kterými jsem se já spojila, by mohli být… mohly by to být také ty oběti, ale klidně i členové Dragon Rouge. Musíme se dostat dovnitř, abychom zjistili víc.“ Byla si jistá, že ačkoliv její slova nevedl Ákon, byla to právě jeho autorita, která způsobila, že se Tom okamžitě pustil do práce a svou hřejivou mocí začal rozpouštět led u jednoho z oken. Čerpal sílu ohně z talismanů každého z nich a směřoval ji do zmrzlého kamene před sebou.
Čekali. San rozmístila kolem Toma kameny se symboly ohně, ale netušila, zda může jeho moc ještě víc posílit. Všechny symboly, které kolem nich kreslila a skládala působily zbytečně vzhledem k tomu, že Tomova moc se z nich už sama o sobě skládala. Nemohla ale podlehnout pocitu bezmoci, a tak veškerou svou víru vložila do mechanické činnosti. Josefína se po šamansku snažila znázorňovat zkřehnutí a zeslábnutí, aby měl Tom na ledu snazší práci. Její totemy inspirované starými praktikami Dragon Rouge měly nejblíž k magii pracující s těly, ale po zmínce o síle slov, která v nich všech stále rezonovala, se rozhodla zkusit jakousi „křehkost“ a „slabost“ těla přenést i na materiál před nimi. Ben se snažil zelenou magii života přinutit posílit Tomův oheň. Přišlo by jim nepřirozené nic nezkusit, život mezi knihami je naučil, že bez zkoušení a experimentů se nikam nedostanou.
Led povolil. Zrovna když si Lynn potřetí rezignovaně sedla na brašnu, odhalil led otvor dostatečně velký, aby se jím jeden po druhém protáhli.
Své dobrodružství na severu si představovali úplně jinak. Veškerý čas věnovali přípravě cestovací magie a udržování tepla, protože samotné setkání s drakem už mělo být samovolným splynutím, které by magicky vedl sám drak. Myšlenku, že tu nenarazí na draka, si připouštěli jen málokdy, a obvykle ji zahnali motivačními řečmi. Ale teď byli tady: Před naprosto neznámým hradem a jeho tajemnými obyvateli, kteří nejspíš spí, ale žádná vize, která se jim v severních podmínkách zatím zjevila, nenasvědčovala, že by šlo o spánek poklidný a bezpečný.
Pak Tom prošel otvorem. Dopadl na zledovatělý temný koberec na chladné kamenné dlažbě. Ocitl se pravděpodobně v chodbě, ačkoliv slabé světlo pronikající sem zamrzlými okny nedokázalo dokonale osvětlit všechna zákoutí.
Pomalu místnost obešel. Nenarazil na nikoho a na nic, co by mu mohlo bránit v pohybu. Vše tu působilo zatím jako obyčejné opuštěné ruiny. Možná ani ne ruiny, napadlo ho, když se rozhlížel. Kámen na stěnách i zemi byl sice opracovaný jen hrubě, ale kromě právě prolomeného ledového okna nenašel žádné stopy po jakékoliv zkáze, po boji nebo výrazném chátrání. Veškeré vybavení, byť ho tu bylo velice málo a největší podíl na něm tvořily různé závěsy a prapory, působilo zachovale. Tmavě, jako kdyby zde všechny ty látky někdo rozvěsil na znamení truchlení, ale poměrně čistě a kvalitně. Možná to tu rozvěsili sluhové, když umřel místní král, napadlo Toma, ale nemohl najít ve svých znalostech jedinou zmínku, která by podpořila domněnky o skrytém království na severu.
Když prostor obešel potřetí a ujistil se, že se jedná o bezpečnou chodbu, dal pokyn zbytku, aby sem taky vlezli. Všichni byli vděční za závětří a s přehnaným nadšením se pustili do zkoumání každého kousku chodby. Nikdo se však příliš nehrnul ke dveřím. Nikdo netušil, co je za nimi čeká. Zatím pracovali s teorií, kterou jim přednesla Lynn: že tento hrad mohl sloužit jako základna Dragon Rouge. Buďto jsou někde tady na hradě tedy členové, nebo alespoň oběti této profánní sekty. Jenomže taky tu může být něco úplně jiného včetně armády mrtvých těl, která je rozsápají, jakmile se k nim přiblíží.
„Jak ti je?“ zeptala se Lynn Bena, který se nepřestával kroutit bolestí.
„Asi vypadám hůř, než to je,“ snažil se své trápení trochu nadnést, ale když viděl, že na Lynn to příliš nefunguje, zamračil se a šeptem dodal: „Ten hrad je tím prosycený, ale nemyslím si, že jde o mrtvá těla nucená k životu, spíš to působí jako pravý opak.“
„Živá těla nucená ke smrti? Neříká se tomu normálně prostě… umírání?“ Lynn tušila, že za tím musí být víc, ale zatím si nedokázala představit, kam tyhle Benovy pocity míří.
„Nevím, přijde mi to, jako kdyby tu byl někdo lapen mezi životem smrtí a nemohl se z toho vymanit. Zadrhnul kola života a naprosto tím ničí řád.“
„A to tě bolí.“
„A to mě bolí, ano.“
„Takže kterým směrem chceme tomu někomu pomoct?“
„Ten někdo chce žít, ale něco mu to nechce umožnit. Myslím.“
Lynn si povzdychla. Neměla v úmyslu zachraňovat členy Dragon Rouge, ale přeživší by se mohl hodit přinejmenším na výslech. Měla tolik otázek a zatím nacházela jen další otázky a žádné odpovědi. Zajímalo by ji, jestli tento stav nějak ovlivnila tím, že se s někým spojila ve snu. Je možné, že se spojila právě s tímto lapeným člověkem a že mu připomněla, že chce žít. A že tím způsobila Benovy bolesti.
„V této místnosti není nic magického, nic spojeného s draky ani Dragon Rouge,“ konstatovala Lynn po chvíli, když všichni prohlédli, co je zajímalo. Jen velice neochotně se obrátila na dveře a kývla jejich směrem. Musí dál.
Měli na své straně magii, která jim fungovala mnohem lépe, než čekali. Většina začala dokonce věřit, že tady na severu je něco, co znásobuje jejich normální magický potenciál, tudíž by pro ně mohlo být snazší se bránit. Jestliže severní prostředí ovšem pomáhá jejich magii, dost pravděpodobně bude zesilovat i moc čehokoliv, s čím se tu můžou střetnout. Nemohli proto podcenit přípravu, a tak před otevřením dveří povolali na pomoc jediný kus známého bezpečí, který s sebou nesli: knihy.
Lynn sáhla po jednom z nejpřeceňovanějších braků, jak by toto dílo jistě nazvali starší Zmizelí. Svatohradská církev ze Svaté říše se starala o překroucení božských mýtů, jak je místní znali. Snažili se do popředí a do vedení ostatních bohů dosadit právě Ákona na základě obdobně překroucených historických pramenů. Tato kniha, nazvaná Ákonův kodex, byla souhrnem všech těchto polopravd o jeho hrdinských činech, ale také základním pilířem svatohradské víry a soupisem pravidel, kterými by se každý věřící měl řídit. Lynn kašlala na nějaká pravidla. Nejenže v rámci této zakázané výpravy už bylo dost pozdě začít se k nějakým pravidlům obracet, ale zároveň jí místní náboženství celkově nic kromě zajímavému postoji k magii neříkalo. Nabízelo ovšem knižní potenciál. O dracích toho nebylo zdaleka sepsáno tolik co o místních bozích, a tak jí přišlo nejrozumnější obrátit se v boji právě na hrdinské spisy o Ákonovi. Neubránila se ovšem úšklebku při představě, kolik lidí reálně takové snůšce keců věří.
Objevování rozsáhlého komplexu spletitých kamenných chodeb a náhodně rozmístěných větších či menších komnat se obešlo většinou bez použití kouzel, pokud zrovna nebylo potřeba něco rozmrazit. Zledovatělé koberce jim křupaly pod nohama, dveře vrzaly a skřípaly, sem tam se za nimi sesypal poprašek sněhu. Hluk však evidentně nikoho nepřilákal a každá místnost zatím působila stejně prázdně jako chodba, kterou sem vešli. Jelikož si domysleli, že většina hradu bude pod ledem, mířili po schodech vždy dolů do větší tmy. Svítili si převážně Rainými směsmi a Saninými kameny. Čím hlouběji mířili, tím prostornější se jim všechny chodby i místnosti zdály. Jako kdyby se z obyčejného sídla dostali buďto do kasáren, kde se počítá s více lidmi, nebo do výrobní haly, kam patří velké stroje. Postupně také z většiny chodeb zmizely klasické dveře a nahradily je podobné kamenné oblouky, s jakými se setkali u Benina hrobu a horského plácku u Anežčiných slz.
„Vůbec nic to nedělá,“ prohlížel si oblouky Lev, když na ně poprvé narazili. Pokusil se je opět různě mačkat, hladit jejich symboly a poklepávat na ně, ale oblouky působily stejně mrtvě jako zbytek hradu. „Aspoň ale víme, že kdokoliv tady sídlil, musel mít ohromný vliv, jestliže je rozšířil až k nám do pouště. Člověk by ale čekal, že tady v závětří budou trochu zachovalejší.“ Lynn se nad těmi slovy pozastavila. Naprosto chápala, na co Lev naráží. Dávalo smysl, že oblouk postavený volně v přírodě, jako ten u Anežčiných slz, bude zvětralý, ošlehaný větrem a kdo ví čím vším ještě. Oblouky tady v hradě tomu u Anežčiných slz však byly svou strukturou mnohem bližší než oblouk v poušti, který se zdál být daleko zachovalejší a zdobnější.
„Možná na ně zima působí hůř,“ zamyslel se Lev.
„Nebo je ten u Zmizelých novější.“ Lynn si byla jistá, že to potvrzuje její teorii o Dragon Rouge. Přece jen kdo, kdyby našel starou opuštěnou technologii, která umožňuje přecházení z jednoho místa na druhé, by stavěl takový vchod zrovna v poušti, kdyby nešel po Zmizelých? Ale proč tedy Dragon Rouge Zmizelé nikdy nenapadli? Stalo se tu něco, kvůli čemu museli Dragon Rouge rychle opustit hrad? Zabily je jejich vlastní experimenty?
Čím hlouběji se ovšem dostávali, tím děsivější teorie je napadaly. Předně tu nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byly laboratoře pro experimenty s lidskými těly, jaké by u Dragon Rouge čekali. Místo toho nacházeli staré nákresy něčeho, co působilo jako zbraně. Paradoxně ani ne jako všemi oblíbené gorgády nebo armádou vychvalované diopaly s bleskosvodnými štíty, ale jako zabijkové zbraně: dýky, meče, tesáky, mačety, cokoliv, co by mohl kovář vytvořit u sebe v dílně. Jen každý z těch nákresů navíc ukazoval jakousi auru kolem zbraně a materiálem rozhodně nebyly zabijky.
„Copak se tu snažili vytvořit meče z legend?“
Původní pověst nezmiňovala, že by bohové vůbec nějaké zbraně měli, pravděpodobně je díky své moci ani nepotřebovali. Přesto jim lidé v průběhu let rádi přiřazovali nějaké nástroje, které měly onu božskou moc usměrňovat nebo znásobovat. Oblíbeným mýtem se stalo pět mečů, každý z jiného typu kamene podle příslušnosti k bohovi, které měly oplývat nadpřirozenými schopnostmi. Lynn si ostatně dočasně právě jeden z těchto mečů, Amotův, přivolala na pomoc proti sedlákům. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že takové zbraně reálně existovaly a že vůbec jdou vyrobit. Jediný snadno zpracovatelný materiál tvořily zabijky, což jedině lidi utvrdilo ve víře, že Azrim byl zkrátka ten, kdo dal lidem život, a když jim dal život, dal jim i kameny, se kterými můžou libovolně pracovat. Zdálo se však, že kdokoliv sídlil na tomto hradě, nespokojil se s pouhými zabijkami a rozhodl se vyrábět zbraně oplývající minimálně magickou aurou, ale pravděpodobně i magickou silou.
„Vypadá to tu ale dost vybíleně. Ať tu byl kdokoliv, nejspíš se postaral o to, aby jádro výzkumu nikdo nezískal.“ Tom procházel prázdné stoly, skříně a otevřené trezory. „Kromě pár kreseb tu nezůstalo nic.“
„Ne tak úplně,“ zarazila ho San, když už podrobně zkoumali třetí místnost. Odrhnula pár černých závěsů a stanula před čímsi, co působilo jako oltář.
V celém hradě bylo jen velice málo estetických prvků, sem tam narazili na kameny se znaky, které neznali, sem tam na lebky zvířat pověšené na zdech. Pár lebek na sobě mělo podobné znaky. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by šlo o známé náboženské symboly.
„Jsou tu další lebky,“ prohlížela si oltář San. „Vypadá to, že drahé věci někdo odnesl, ale nechal tu poháry, svíčky a nějaké knihy.“
‚Nějaké knihy‘ byl pro Zmizelé dost zvláštní výraz, protože obvykle ‚knihy‘ znamenaly svatý grál, ať už byly jakékoliv. V opuštěném hradě, kde si někdo zahrává se životem a smrtí, vyrábí mýtické zbraně a dost pravděpodobně pochází ze zvrácené společnosti ze starého světa, jako by ale ztrácely na významu a místo poznání znamenaly jen další problém.
Lynn se proto ke knihám přiblížila jen velice opatrně a nejistě.
„Lve, poznal bys, jestli neskrývají třeba nějakou kletbu?“ Byl to asi přehnaný požadavek. Azrimovi i Anežce by možná za jistých situací mohla být připisovaná moc vidět pravou podstatu věci. Lynn si zlomek této moci vyzkoušela ve snu a Azrim ve své vizi u oblouku, zda ale můžou prohlédnout nějaké pasti nebo zabezpečení, netušili.
Lev sebou trhnul, ale přišel se na knihy také podívat. Byly tři. Pokud by se nějaká část tohoto hradu dala jednoznačně označit za chátrající ruiny, byly to právě tyto knihy. Jako by je pohromadě držel jen mráz, a přesto nepůsobily ani trochu zmrzle.
„Tiskařství v této části světa nemá moc dlouhou tradici. Ještě před sto lety se většina svitků psala ručně a před padesáti byl tisk výsadou hlavních měst. Zejména tedy Hřbitníku,“ pustil se do úvah Lev. „Tyhle knihy vypadají starší, Lynn. To by mohlo znamenat, že tvoje teorie s Dragon Rouge je pravdivá. Asi to budou knihy ze starého světa. Zatím z nich ale necítím žádnou magii.“ Netušil ani, jestli má tu moc, ale snažil se napnout každičký sval v těle, jen aby pocítil třeba jemný poryv čehokoliv, co by působilo nepřirozeně. Ani když se knih téměř dotkl, však necítil nic než jejich charakteristickou starou vůni.
„Myslíš, že můžou být nebezpečné?“ obrátil se na Lynn.
Přikročila. „Knihy můžou být vždycky nebezpečné, zejména pro svůj obsah. Ale jestli jsou tyhle nebezpečné i na dotyk, to netuším.“ Dlouze si je změřila s pohledem, jako by se jí měly samy přiznat, co skrývají. „Zkusím se jich dotknout.“ Cítila, že to musí udělat ona. Nemusí se stát nic, může tu ale kvůli jedinému špatnému pohybu i umřít.
Nikdo se ovšem neopovážil protestovat. Všichni věděli, že někdo by to udělat musel, a pokud je tu někdo, kdo by mohl případnou kletbu ustát, byla to Lynn. Také věděli, že si vždy dokáže prosadit svou.
Vzala do ruky největší z knih. Desky měla vázané v kůži s vyrytými ornamenty, které se nepodobaly ani znakům z hradu, ani ničemu, co by odpovídalo Dragon Rouge. Ze všeho nejvíc ozdobné symboly připomínaly umělecká znázornění Slunce a Měsíce. Stejně jako oblouky, i kniha zůstávala pod jejím dotykem jen mrtvým předmětem. Cítila ovšem, že obsah už tak klidný nebude. Ať kniha skrývala cokoliv, útočila na její novou vnímavost vůči snům. Lynn ji rozevřela.
Uši jí zaplnilo hučení. Po dechu lapala jen těžko a snažila se zbavit představ o tom, jak se jí právě vaří krev.
Na stránkách nejspíš byl nějaký text, ale ve chvíli, kdy ji Lynn otevřela, se slova slila do obrazců, které dokázala vnímat jen těžko. Čím déle na ně hleděla, tím hůř jí bylo. Kniha se jí snažila vnutit nějaké výjevy, ale ona v nich nenacházela smysl.
A pak už jen cítila bolest v kolenou a chladnou zemi, na kterou dopadla. Lev zaklapl knihu a odložil ji zpět na oltář.
Lynn cítila, že ji někdo podpírá a zvedá, ji ale zajímalo jediné. „Co to znamenalo?“
Podělila se s ostatními o své dojmy z knihy a mlsně se zahleděla na dvě menší zbývající. Třeba v nich bude návod, jak luštit tu velkou. Třeba ale také budou ještě horší.
„Dobře, teď se toho zhostím já, ty už sis svou knihu užila,“ odbyl ji Lev, jakmile se svěřila s přáním otevřít i zbylé knihy.
Sáhnul tentokrát po té nejmenší, v hnědých deskách tak popraskaných, že nemohl pochopit, jak drží pohromadě. Ani tato kniha ho zdá se nenapadla hned žádnou kletbou. Přišla mu ovšem velmi nepoddajná, jako by se snažila co nejrychleji vymanit z jeho rukou. Nadechl se a s přimhouřenýma očima knihu rozevřel. Žádná změť obrazců ovšem před jeho očima nevytanula, místo toho hleděl na jakýsi manuál. Divné na něm však bylo to, že jakmile se jeho mysl pokusila pochopit některý z kroků, celý koncept mu unikl jako sen, na který se snaží marně rozpomenout. Prolistoval několik stránek a každá ho naplnila tímto pocitem.
„Je to návod,“ prohlásil sebevědomě. „Ale nedá se číst, nebo se spíš nedá uchopit. Asi to bude chtít nějaké posílení vnímání. Experimentovali Dragon Rouge s něčím takovým?“
Zmizelí se nikdy nezmiňovali o jiných experimentech než o dračích pokusech na lidských tělech, a tak Lynn i zbytek družiny jen váhavě zavrtěli hlavami.
„Jestli tu byli Dragon Rouge, mohla to být nějaká úplně jinak zaměřená odnož. Třeba ne taková, která se zabývala fyzickými schopnostmi draků, ale těmi mentálními. Tyhle knihy se určitě s běžnou lidskou kapacitou číst nedají. Možná to byla i samostatně vyčleněná organizace, jako jsme my. Mohli utéct od Dragon Rouge ještě před Zmizelými. Třeba se je sem tehdy vydali naši předci hledat, aby našli spojence, a místo toho nalezli taky jen opuštěný hrad,“ spekuloval Lev a odložil knihu, která nestála nejen o jeho dotyk, ale ani o jeho mysl.
„Proč by nám o tom ale neřekli? Proč by mlžili a snažili se ze severu udělat téměř tabu?“ zeptala se Lynn a mírně se zapotácela. Dost možná na ní první kniha nechala nějaké stopy. Anebo jí nedělalo dobře tohle opuštěné prostředí. Cítila se slabě, před ostatními na sobě ale nechtěla dát nic znát, a tak jen zavrtěla hlavou, aby ten pocit setřásla, a pokusila se zasoustředit na diskuzi.
„Třeba jim to nakázal Vor. S jeho zaměřením na malicherné problémy lidí, na hřbitnickou a krásnohradskou univerzitu, si asi ani nepřál, aby se naše pozornost upnula na něco tolik záhadného,“ nadhodil Ben a Tom souhlasně přikyvoval.
„Většinou tyhle konspirační teorie moc platné nebývají,“ oponovala San. „Spíš si z toho můžeme logicky vyvodit, že tu asi na žádné spojence nenarazili a že tu naopak číhá takové nebezpečí, že se chtěli všemi možnými způsoby ujistit, abychom sem nevyrazili.“
„Tak to se jim nepovedlo,“ odfrkla si Josefína. „A co ta poslední kniha? Nemá nějaké odpovědi?“
San se opatrně natáhla po poslední knize. Byla z nich nejzdobnější, ale stejně křehce působící jako její sestry. Jako Lev a Lynn před ní očekávala nyní San úder kletby či jiná ochranná kouzla, ale stejně jako oni měla štěstí a kniha se zdála být pouze obyčejnou knihou. Ani po otevření se nezdála být od běžných knih příliš odlišná, snad jen v tom, že nebyla psaná žádným jazykem, kterému by San rozuměla. Jazyk byl nejspíš příbuzný lingvě mortě, ovšem v celé rozsáhlé knihovně Zmizelých se nenachází jediný důkaz, že by se tu kdekoliv takovým jazykem mluvilo nebo psalo. Ze všeho nejblíž měl podle San jazyk ke starému severomortikalskému nářečí, ale přišlo jí unáhlené někam knihu zařadit podle jazyka. Chytla se proto jiných věcí, kterým rozuměla jistě:
„Jsou tu kresby, hodně barevné a bez proporcí či perspektivy, takže je asi nekreslil ten, kdo tu zanechal náčrty těch zbraní. Občas se tu objeví nějaké symboly, které se dnes využívají jako součást zápisu Zákonu, ale nemyslím, že by šlo o ákonovskou propagandu. Pokud můžu hádat, i podle příbuznosti s lingvou mortou, půjde o nějaké modlitby a způsoby praktikování víry.“
„Takže zase nic s draky?“ povzdychl si Tom.
„Ne, nic s draky,“ odpověděla suše San a knihu zaklapla.
Ve chvíli, kdy tak učinila, zaskučel Ben bolestí a padl na kolena. Vedle něj se zhroutila na zem i Lynn. On vypadal, jako by umíral, a ona jako v transu. Nevnímali výkřiky svých přátel a netušili, co kolem nich dělají.
Pak náhle vše pominulo.
Tom, Lev a San se postavili čelem ke vchodu, připravení napadnout cokoliv, co by sem na ně přišlo zaútočit. Nic ale nepřišlo. Místo toho zalapal Ben po dechu a snažil se zbavit toho hnusného pocitu, který ho právě málem rozdrtil.
„Pere se s tím,“ vydechl a zachvěl se.
„Kdo? Vortex?“ zeptala se Rai, která k němu spolu s Josefínou přiklekla a hladila ho nyní po ramenou. Pohlédla při tom zkoumavě na Lynn. „Zase jsi řekla to jméno.“
„Nevím, kdo to má být,“ odsekla Lynn, které se vůbec nezamlouvalo, že je najednou náchylná k omdlévání. Toužila stát se dračí veslicí nebo kněžkou, skrze kterou by mohl drak promlouvat a manifestovat svou sílu, ale místo toho jí tělo krade nejspíš nějaký spící člen Dragon Rouge, který shání svého kámoše. Byla samozřejmě zvědavá na všechno, co se tady dělo, a toužila zjistit, kdo že to má být ten Vortex a kdo ho vlastně volá. Ale přesto se nemohla zbavit malého hlodání v nitru, že by její moc měla být využita k něčemu důležitějšímu.
„Musíme ty spící bytosti najít dřív, než vás zničí,“ rozhodl Tom, jakmile se vrátil k Benovi s Lynn a pomohl jim na nohy. „Kdo se s čím teda pere?“ zeptal se ještě Bena, když se ujistil, že může pevně stát.
„Asi to stvoření, které vnímám celou dobu. Čím víc to tu zkoumáme, tím neklidnější je. Nemyslím si, že o nás ví, ale určitě vnímá, když tu něco změníme.“
„Co když je to samotný hrad? Co když ta barabizna má své vědomí?“ zalapala po dechu Josefína.
Nikdo se nepouštěl do horlivého vyvracení, protože věřili, že tady na severu je možné vše, a je nutné to prozkoumat
A tak opustili místnost s oltářem a divnými knihami a vydali se do útrob hradu. Nepřestávali ovšem spekulovat o tom, co by to všechno mohlo znamenat. Knihy, na které narazili, vůbec neodpovídaly jejich představám o Dragon Rouge, a tak se neochotně vzdávali Lynniny teorie, ačkoliv lepší náhradu zatím neměli. Nedokázali si podivnou svatyni ve ztraceném hradě kdesi mezi horami spojit s čímkoliv, o čem kdy slyšeli. Do toho zbraně a nemrtví. A tajemná výprava jejich předků. Nic nedávalo smysl. Nakonec začali operovat s myšlenkou, že na hradě, byť se tváří skrytě, muselo dojít k velké fluktuaci sekt a společností a každý ten směr zájmu, na který narazili, připadal jiné z nich. Doufali také, že jim spáči dodají alespoň pár odpovědí. A pokud oplývá vědomím samotný hrad, že je při prvním přešlapu nezasype svým černým kamením.
Nikdo se po Benově a Lynnině kolapsu neopovažoval navrhnout, aby se kdokoliv posílen novou magií pokusil se spícími bytostmi spojit. Další střet myslí by mohl být fatální. Zároveň si uvědomovali, že už tady na severu strávili hodně času, a nebyli si jistí, jak dlouho jim ještě vydrží hřejivé talismany. Největší obavy svíraly asi jejich tvůrkyni Rai, která svůj amulet neustále brala do rukou a cosi mu šeptala, což morálce ostatních nijak nepomohlo.
„Divím se, že tu nejsou žádné pasti,“ zhostil se slova po dlouhém hořkém mlčení Lev. „Knihy jsou toho plné – ty historické, dobrodružné, dokonce i pohádkové. Vždy, když na hradě sídlí nějaké zlo, nebo tam někdo něco ukrývá, jsou tam pasti.“
„Jsme v nepřístupných horách v mrazu tak krutém, že tu nežijou ani zvířata. Myslím, že pasti už by byly přehnané,“ odpověděla Josefína.
„Kdepak,“ oponovala Lynn. Šla před nimi po točitých schodech dolů a snažila se především udržet pevný krok, nová debata ji ovšem zaujala. Jak mohla na něco takového zapomenout? „Jestliže je to místo, kde se vyrábí, nebo alespoň vymýšlí zbraně z legend, nějaké zabezpečení tu být musí. Pokud jsme na něj nenarazili, znamená to jen to, že jsme ještě nenašli doopravdy důležitou místnost.“ Což ji hlodalo stejně jako fakt, že není propojená s drakem.
Hned, jak to dořekla, stanula ovšem na rovné podlaze v ohromném atriu. Hala neměla okna, místo nich ovšem zásobovalo místnost světlem něco jiného. Bylo to jediné místo, kde na stěnách visely obrazy, nebyly to ovšem obrazy namalované, nýbrž vykládané drahými kameny, které zářily každý svou barvou tak, že vrhaly na kamenné zdi a všudypřítomné tmavé závěsy mozaiky světel. Uprostřed haly stálo hned sedm stolů porůznu posrážených dohromady. Nebyly to však jídelní stoly, na nichž by se skvělo prostírání vyzývající k hodům. Místo talířů na nich stály lupy, místo příborů jehly a skalpely, místo ubrousků obvazy, místo číší baňky a kádinky. Místo ochucovadel uprostřed stály stojany na zkumavky, avšak po žádných zkumavkách nikde nebylo ani stopy.
„Tady budou ty pasti,“ vydechla Lynn a ohromeně si stoly prohlížela. Zpozorovala i několik přístrojů, jejichž funkci neznala a bála se ji byť jen odhadnout. Konečně zase něco, co potvrdilo její teorii o Dragon Rouge. Laboratoř pro experimenty na lidských tělech jak stvořená.
Zbytek družiny stál za ní, nikoho ani nenapadlo se pohnout, aby něco nespustili. Zabezpečení takového místa mohlo být šílené.
Žádné komentáře:
Okomentovat